24 Cdo 3714/2018 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3714/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 7. 2019 Spisová značka:24 Cdo 3714/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3714.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. § 35 odst. 3 předpisu č. 114/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3714/2018-258 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2, proti žalovanému F. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Kajerem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Pivovarská 197, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 233/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2018, č. j. 19 Co 579/2018-232, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Prachaticích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2018, č. j. 6 C 233/2016-207, určil výrokem I., že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území (dále již „k. ú.“) XY, a dále pozemku p. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětné pozemky“), a navazujícím výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel s tehdejším Pozemkovým fondem České republiky (dále již „Pozemkový fond ČR“) celkem tři kupní smlouvy ohledně převodu předmětných pozemků do vlastnictví žalovaného, které (k datu uzavření těchto smluv) byly součástí národních přírodních památek. S přihlédnutím k § 35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (dále již „zákon č. 114/1992 Sb.“ nebo „ZOPK“) a k uvedeným zjištěním pak soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost těchto právních úkonů (kupních smluv), a to pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. června 2018, č. j. 19 Co 579/2018-232, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné) rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně na základě zjištěných skutečností správně dospěl k závěru, že na předmětné pozemky se v době uzavření kupních smluv vztahovalo omezení podle § 35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. spočívající v nezcizitelnosti uvedených pozemků. Správně soud prvního stupně také dovodil, že předmětem těchto smluv bylo plnění nemožné; proto jsou tyto kupní smlouvy podle § 37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatné a na základě nich nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovaného. Odvolací soud se dále zabýval otázkou dobré víry a legitimního očekávání žalovaného na nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům s ohledem na jednání tehdejšího Pozemkového fondu ČR a příslušného katastrálního úřadu, přičemž v tomto směru dospěl k závěru, že pokud v daném případě došlo ke zjevnému porušení předpisu sledujícího účinnou ochranu životního prostředí, je plně namístě vyvodit z toho závěr v podobě absolutní neplatnosti předmětných smluv, neboť v daném případě převažuje veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny nad ochranou dobré víry a legitimního očekávání žalovaného, a takové rozhodnutí není v rozporu s principem spravedlnosti. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to s návrhem na zrušení rozhodnutí obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není - jak bude dále vyloženo - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), s přihlédnutím k § 3028 odst. 2 o. z. a k dovolací argumentaci žalovaného, v procesní situaci, kdy žalobkyně se k podanému dovolání žalovaného písemně nevyjádřila, uvádí následující. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., který vymezuje s tím (ve stručnosti shrnuto z dovolací argumentace), že odvolací soud pochybil, pokud při posuzování porušení § 35 odst. 3 ZOPK dovodil absolutní neplatnost předmětných právních úkonů (kupních smluv), a pokud s ohledem na dobrou víru dovolatele a princip legitimního očekávání neposkytl dovolateli ochranu jeho vlastnickému právu k předmětným pozemkům. Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. dovolatel založil na tvrzení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení následujících (obsahově do jisté míry se překrývajících) právních otázek, které podle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: 1. „Zda je možné ‚prolomení účinků‘ ustanovení § 35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, to je prolomení účinků zákazu zcizení lesů, lesního půdního fondu, vodních toků, vodních ploch a nezastavěných pozemků na území národních přírodních památek (v konkrétním souzeném případě se jedná o nezastavěné pozemky), které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve státním vlastnictví (když se nejedná o zcizení podle předpisů o majetkové restituci), případně za jakých okolností, zda jsou k tomu nutné mimořádné nebo zvláštní okolnosti.“ 2. „Zda je možné poskytnout ochranu osobě, která nabyla vlastnické právo k nemovitým věcem v rozporu s ustanovením § 35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (zda navzdory porušení § 35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, obstojí právní úkon, kterým byla nemovitá věc převedena jako platný, nebo zda se vyžaduje, aby právní úkon byl stíhán absolutní neplatností), zda v takovém případě převažuje veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny nad ochranou dobré víry a legitimního očekávání, zda je potřeba dát přednost ochraně vlastnického práva státu i z toho důvodu, že odepření ochrany vlastnického práva státu u pozemků, kde vlastnické právo slouží k realizaci účinné ochrany přírody, je důsledkem definitivním, zatímco zásah do majetkové sféry osoby, která pozemky od státu nabyla v rozporu s § 35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (zmařená investice, ušlý zisk) není zásahem definitivním a neodstranitelným, neboť je zde možnost domáhat se náhrady škody.“ 3. „Zda v případě zcizení nemovitých věcí v rozporu s ustanovením § 35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se jedná o absolutní neplatnost právního úkonu podle § 37 odst. 2, nebo § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.“ Dovolatel má za to, že: „případná absolutní neplatnost předmětných kupních smluv by měla být posuzována podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník...to je pro rozpor se zákonem, nikoliv pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Jedná se o nedovolenost právního úkonu.“ Dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku i tím, že: „V ustanovení § 35 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny není explicitně vyslovena neplatnost (absolutní) právního úkonu (jednání) v případě porušení zákazu zcizení nemovitým věcí státem. Konkrétní sankce tak zde stanovena není. Nelze přehlédnout, že omezení spočívající v zákazu zcizení nemovitých věcí je určena pouze pro stát. Zákon však nezakazuje nabytí nemovitých věcí nalézajících se na území národní přírodní památky jinou osobou než státem...V takovém případě nelze bez dalšího vyvodit neplatnost právního úkonu. Nezákonnost a neplatnost záleží na zvážení dalších okolností, jako je veřejný zájem.“ S přihlédnutím k předmětné právní úpravě podle dovolatele „neplatí, že by pozemky uvedené v ustanovení § 35 odst. 3 zákon ač. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, mohly být jen ve vlastnictví státním...Stát má tak zachován dostatečný a účinný vliv na ochranu přírody na území národní přírodní památky i když pozemky nejsou ve vlastnictví státu, tento vliv je také trvalý (pokud se nezmění zákon). Stát tak může realizovat ochranu národní přírodní památky i na nestátních pozemcích. Právě z tohoto důvodu se dovolatel domnívá, že je možné ‚prolomení‘ účinků ustanovení § 35 odst. 3 zákona č. 114/1992...Za takového právního stavu by se mělo poskytnout vlastnickému právu dobrověrného nabyvatele ochrana proti jakéko