24 Cdo 924/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 924/2024 citace  Právní věta:Zákonné omezení pořizovací volnosti v době, kdy byl zůstavitel v péči zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, anebo kdy jinak přijímal jeho služby, se nevztahuje na situaci, kdy je za závětního dědice povolán asistent sociální péče (§ 83 zákona č. 108/2006 Sb.), který poskytuje zůstaviteli příležitostné sociální služby nemající kontinuální a intenzivní charakter, pokud v takovém případě nevzniká stav závislosti zůstavitele na asistentovi coby osobě povolané za dědice nebo odkazovníka ve smyslu § 1493 o. z. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 6. 2024 Spisová značka:24 Cdo 924/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.924.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závěť pořízená veřejnou listinou (o. z.) [ Dědické substituce (náhradnictví) (o. z.) ] Dědictví (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1493 odst. 1 o. z. § 1646 odst. 1 písm. a) a b) o. z. § 243e odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř. § 83 odst. 1 předpisu č. 108/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:10. 7. 2024 Publikováno ve sbírce pod číslem:26 / 2025 Anotace:Žalobkyně se domáhala určení, že je dědičkou zůstavitelky a že (naopak) žalovaný není dědicem zůstavitelky. Žalobu odůvodnila tím, že zůstavitelka závětí ustanovila výlučným dědicem veškerého svého majetku žalovaného a že ji zůstavitelka prohlášením o vydědění za účasti dvou svědků vydědila a vyloučila z práva na její povinný díl, což odůvodnila tak, že o ni neměla projevovat zájem, který by jako potomek projevovat měla, a neposkytla jí pomoc v nouzi. Žalobkyně mimo jiné tvrdila, že žalovaný nemůže být dědicem zůstavitelky s odkazem na znění § 1493 odst. 1 o. z., neboť vykonával funkci sociálního pracovníka zůstavitelky. Soud prvního stupně určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky a že žalovaný není jejím dědicem. Na základě provedeného dokazování konstatoval, že ačkoli byly vztahy v rodině nestandardní a velmi vyhrocené, jejich původcem byla zůstavitelka a nikoli žalobkyně. Současně rozhodl o tom, že žalovaný není dědicem zůstavitelky, protože byl v době sepsání závěti v postavení asistenta sociálních služeb a závěť neměla formu veřejné listiny. Soud prvního stupně uzavřel, že asistent je postaven na roveň zařízení, kde se poskytují sociální služby, když tyto služby vlastně nahrazuje, a že žalovaný sice nebyl zaměstnancem žádného takového zařízení ani jeho vlastníkem, ale jeho vztah se zůstavitelkou byl obdobný vztahu mezi sociálním zařízením a jeho uživateli. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Stejně jako soud prvního stupně konstatoval, že neměla-li závěť formu veřejné listiny, není žalovaný dědicem zůstavitelky, protože jako asistent sociálních služeb je postaven na roveň zařízení, kde se poskytují sociální služby a ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. pamatuje právě na situace, kdy osoby, které jsou adresátem takové péče, jsou již z povahy věci náchylnější k úkonům jako je např. závěť ve prospěch takového zařízení nebo osoby, která takovou sociální péči poskytuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu, kterému byla k řešení předložena otázka, zda je třeba aplikovat ustanovení § 1493 odst. o. z. o formě pořízení pro případ smrti v době, kdy byl zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení, rovněž na situaci, kdy je závětí povolán za dědice zůstavitele asistent sociální péče. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 924/2024-425 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně E. L. W., zastoupené JUDr. Evou Stehlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12, proti žalovanému M. N., zastoupenému JUDr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 808/3, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 63/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2023, č. j. 28 Co 244/2023-383, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2023, č. j. 28 Co 244/2023-383, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. března 2023, č. j. 23 C 63/2020-332, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V řízení o pozůstalosti po J. K., zemřelé dne XY v Psychiatrické nemocnici Bohnice, (dále jen „zůstavitelka“), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 20 D 784/2019-79, tak, že se pozůstalé dceři E. L. W. ukládá, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u tohoto soudu proti M. N. žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitelky. Důvodem pro podání žaloby byla jednak pozůstalou dcerou tvrzená neplatnost závěti pořízené zůstavitelkou dne 7. 8. 2018 (z důvodu nedostatku formy veřejné listiny) ve prospěch dědice  M. N., neboť závětní dědic ve vztahu k zůstavitelce vykonával funkci asistenta sociální péče, a tudíž nebyl osobou způsobilou po ní dědit (ve smyslu ust. § 1493 odst. 1 o. z.), jednak okolnost, že nejsou dány důvody pro její vydědění uvedené v listině sepsané zůstavitelkou dne 18. 12. 2014. 2. Žalobou podanou dne 12. 3. 2020 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud určil, že je dědičkou zůstavitelky a že (naopak) žalovaný není dědicem zůstavitelky. Žalobu odůvodnila tím, že zůstavitelka závětí ze dne 7. 8. 2018 ustanovila výlučným dědicem veškerého svého majetku žalovaného, že ji zůstavitelka prohlášením o vydědění ze dne 18. 12. 2014 za účasti dvou svědků vydědila a vyloučila z práva na její povinný díl, což odůvodnila tak, že o ni neměla projevovat zájem, který by jako potomek projevovat měla, a neměla jí poskytnout pomoc v nouzi. Zůstavitelka vydědění vztáhla i na potomky žalobkyně. Podle žalobkyně zůstavitelka nepravdivě tvrdila, že přes 20 let trvá negativní vztah se žalobkyní, že nedocházelo k žádným návštěvám, přáním k jmeninám a narozeninám ani k setkání k příležitosti svátku jako jsou Vánoce, Velikonoce atd. K tomu žalobkyně uvedla zejména, že již v roce 1991 byla nucena se vystěhovat se svými dcerami V. a K. z domu svých rodičů v XY č. XY v XY, neboť vyvrcholily hrubosti zůstavitelky vůči ní, že byt v prvním patře zůstal následně prázdný a bylo tomu tak do doby, než zůstavitelka s manželem dům dne 23. 8. 2015 prodali, že po smrti manžela se žalobkyně ocitla se třemi nezletilými dcerami bez prostředků, přičemž měla jen invalidní důchod ve výši 2 779 Kč. Dále uvedla, že je sice pravdou, že jí v té době rodiče nepravidelně finančně vypomáhali, když je však požádala, zda-li by se nemohla nastěhovat do bytu v 1. patře, bylo to rodiči odmítnuto, že od doby, kdy se odstěhovala do XY s nejmladší dcerou A., pomoc jejím rodičům poskytovaly její dcery K. a V., že má od roku 2017 invalidní důchod 3. stupně, který jí byl přiznán po roční pracovní neschopnosti, že dcery rodičům žalobkyně vypomáhaly i po odstěhování žalobkyně do XY, že ještě ke konci roku 2018 byla K. uvedena jako kontaktní osoba včetně souhlasu zůstavitelky se sdělováním jejího zdravotního stavu, že však v březnu 2019, když byla zůstavitelka v nemocnici, vyloučila nejen K., ale i žalobkyni a ostatní vnučky z možnosti získávat informace o jejím zdravotním stavu. Dále žalobkyně tvrdila, že závěť je neplatná a svědčí jí „zákonný díl dědictví dle zákonné posloupnosti“ (vzhledem k neplatnosti prohlášení o vydědění). Nadto, žalovaný nemůže být dědicem zůstavitelky s odkazem na znění § 1493 odst. 1 o. z., neboť žalovaný vykonával funkci sociálního pracovníka zůstavitelky, a to nejprve na základě smlouvy o poskytnutí pomoci ze dne 5. 2. 2018 (na dobu určitou do 31. 8. 2018) a posléze ze dne 22. 11. 2018 na dobu neurčitou, a byl za sociální péči placen částkou 4 400 Kč měsíčně. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 23 C 63/2020-332, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky (výrok I.) a že žalovaný není jejím dědicem (výrok II.) a je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 66 247,50 Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „vztahy v rodině žalobkyně, resp. vztahy mezi ní a rodiči (zůstavitelkou) byly velmi vyhrocené a nestandardní“, že „tomu tak bylo především s ohledem na chování zůstavitelky vůči žalobkyni“, že „žalobkyně byla svými rodiči v dětství psychicky týrána“, že „stejným způsobem se zůstavitelka chovala i ke svým vnučkám“, že „původcem špatných rodinných vztahů byla zůstavitelka“, že však „žalobkyni b