24 Cdo 924/2024 – Nejvyšší soud

24 Cdo 924/2024-425 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně E. L. W., zastoupené JUDr. Evou Stehlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12, proti žalovanému M. N., zastoupenému JUDr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 808/3, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 63/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2023, č. j. 28 Co 244/2023-383, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2023, č. j. 28 Co 244/2023-383, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. března 2023, č. j. 23 C 63/2020-332, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V řízení o pozůstalosti po J. K., zemřelé dne XY v Psychiatrické nemocnici Bohnice, (dále jen „zůstavitelka“), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 20 D 784/2019-79, tak, že se pozůstalé dceři E. L. W. ukládá, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u tohoto soudu proti M. N. žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitelky. Důvodem pro podání žaloby byla jednak pozůstalou dcerou tvrzená neplatnost závěti pořízené zůstavitelkou dne 7. 8. 2018 (z důvodu nedostatku formy veřejné listiny) ve prospěch dědice  M. N., neboť závětní dědic ve vztahu k zůstavitelce vykonával funkci asistenta sociální péče, a tudíž nebyl osobou způsobilou po ní dědit (ve smyslu ust. § 1493 odst. 1 o. z.), jednak okolnost, že nejsou dány důvody pro její vydědění uvedené v listině sepsané zůstavitelkou dne 18. 12. 2014. 2. Žalobou podanou dne 12. 3. 2020 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud určil, že je dědičkou zůstavitelky a že (naopak) žalovaný není dědicem zůstavitelky. Žalobu odůvodnila tím, že zůstavitelka závětí ze dne 7. 8. 2018 ustanovila výlučným dědicem veškerého svého majetku žalovaného, že ji zůstavitelka prohlášením o vydědění ze dne 18. 12. 2014 za účasti dvou svědků vydědila a vyloučila z práva na její povinný díl, což odůvodnila tak, že o ni neměla projevovat zájem, který by jako potomek projevovat měla, a neměla jí poskytnout pomoc v nouzi. Zůstavitelka vydědění vztáhla i na potomky žalobkyně. Podle žalobkyně zůstavitelka nepravdivě tvrdila, že přes 20 let trvá negativní vztah se žalobkyní, že nedocházelo k žádným návštěvám, přáním k jmeninám a narozeninám ani k setkání k příležitosti svátku jako jsou Vánoce, Velikonoce atd. K tomu žalobkyně uvedla zejména, že již v roce 1991 byla nucena se vystěhovat se svými dcerami V. a K. z domu svých rodičů v XY č. XY v XY, neboť vyvrcholily hrubosti zůstavitelky vůči ní, že byt v prvním patře zůstal následně prázdný a bylo tomu tak do doby, než zůstavitelka s manželem dům dne 23. 8. 2015 prodali, že po smrti manžela se žalobkyně ocitla se třemi nezletilými dcerami bez prostředků, přičemž měla jen invalidní důchod ve výši 2 779 Kč. Dále uvedla, že je sice pravdou, že jí v té době rodiče nepravidelně finančně vypomáhali, když je však požádala, zda-li by se nemohla nastěhovat do bytu v 1. patře, bylo to rodiči odmítnuto, že od doby, kdy se odstěhovala do XY s nejmladší dcerou A., pomoc jejím rodičům poskytovaly její dcery K. a V., že má od roku 2017 invalidní důchod 3. stupně, který jí byl přiznán po roční pracovní neschopnosti, že dcery rodičům žalobkyně vypomáhaly i po odstěhování žalobkyně do XY, že ještě ke konci roku 2018 byla K. uvedena jako kontaktní osoba včetně souhlasu zůstavitelky se sdělováním jejího zdravotního stavu, že však v březnu 2019, když byla zůstavitelka v nemocnici, vyloučila nejen K., ale i žalobkyni a ostatní vnučky z možnosti získávat informace o jejím zdravotním stavu. Dále žalobkyně tvrdila, že závěť je neplatná a svědčí jí „zákonný díl dědictví dle zákonné posloupnosti“ (vzhledem k neplatnosti prohlášení o vydědění). Nadto, žalovaný nemůže být dědicem zůstavitelky s odkazem na znění § 1493 odst. 1 o. z., neboť žalovaný vykonával funkci sociálního pracovníka zůstavitelky, a to nejprve na základě smlouvy o poskytnutí pomoci ze dne 5. 2. 2018 (na dobu určitou do 31. 8. 2018) a posléze ze dne 22. 11. 2018 na dobu neurčitou, a byl za sociální péči placen částkou 4 400 Kč měsíčně. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 23 C 63/2020-332, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky (výrok I.) a že žalovaný není jejím dědicem (výrok II.) a je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 66 247,50 Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „vztahy v rodině žalobkyně, resp. vztahy mezi ní a rodiči (zůstavitelkou) byly velmi vyhrocené a nestandardní“, že „tomu tak bylo především s ohledem na chování zůstavitelky vůči žalobkyni“, že „žalobkyně byla svými rodiči v dětství psychicky týrána“, že „stejným způsobem se zůstavitelka chovala i ke svým vnučkám“, že „původcem špatných rodinných vztahů byla zůstavitelka“, že však „žalobkyni bránily i další objektivní důvody v tom, aby se o rodiče starala více“, že „jednak jde o její psychické onemocnění, které se projevilo po smrti jejího manžela, jakož i o to, že od roku 2010 bydlí v XY“. Konstatoval, že „do doby, než došlo k úmrtí manžela žalobkyně, tato s rodiči byla jednoznačně v přiměřeném kontaktu, navštěvovali se o narozeninách a různých svátcích, žalobkyně i na víkend jezdila k rodičům a když bylo potřeba něco většího, jako malování apod., rodičům pomáhala“, a proto „chování žalobkyně k zůstavitelce, ve světle jejich předchozích vztahů, bylo přiměřené a nedosahovalo takové úrovně“, aby naplnilo dikci ustanovení § 1646 odst. 1 písm. a) a b) o. z. Současně rozhodl o tom, že „žalovaný není dědicem zůstavitelky, protože byl v době sepsání závěti v postavení asistenta sociálních služeb a závěť neměla formu veřejné listiny“. Argumentoval tím, že „z dikce zákona vyplývá, že asistent je vlastně postaven na roveň zařízení, kde se poskytují sociální služby, když tyto služby vlastně nahrazuje“, a že „žalovaný sice nebyl zaměstnancem žádného takového zařízení ani jeho vlastníkem, ale jeho vztah se zůstavitelkou byl obdobný vztahu mezi sociálním zařízením a jeho uživateli“. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 28 Co 244/2023-383, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud vycházel z toho, že „soud prvního stupně správně poukázal na okolnost, že institut asistenta sociální péče byl do právního řádu zakomponován především proto, aby se mohlo dostat péče i těm osobám, které bydlí v místech, kde jiné sociální služby nejsou tak dostupné, a současně umožnit osobám, potřebujícím pomoc, zůstat ve svém prostředí“, že „z dikce zákona tedy vyplývá, že asistent je postaven na roveň zařízení, kde se poskytují sociální služby, když tyto služby vlastně nahrazuje“, že „ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. pamatuje právě na situace, kdy osoby, které jsou adresátem takové péče, jsou již z povahy věci náchylnější k úkonům jako je např. závěť ve prospěch takového zařízení nebo osoby, která takovou sociální péči poskytuje“, že „občanský zákoník zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, blíže nespecifikuje“, a proto „se soud prvního stupně správně obrátil pro zjištění, o která zařízení nebo sociální služby může jít, na příslušné zákony, v daném případě na zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování a zákon o sociálních službách“. Dospěl proto rovněž k závěru, že „jestliže závěť neměla formu veřejné listiny, není žalovaný dědicem zůstavitelky“. Zároveň konstatoval, že v daném případě je zcela nepochybné, že vztahy mezi zůstavitelkou a žalobkyní byly konfliktní, proto nelze připisovat k tíži žalobkyně, že o zůstavitelku neprojevovala opravdový zájem. Jak správně dovodil soud prvního stupně, bylo tomu tak především s ohledem na chování zůstavitelky vůči žalobkyni (zůstavitelka změnila kontaktní osobu, kterou byla dcera žalobkyně, za žalovaného), žalobkyni také bránily i další objektivní důvody v tom, aby se o rodiče starala více, jednak jde o její psychické onemocnění, které se projevilo po smrti jejího manžela, jednak od roku 2010 bydlí mimo XY, což je překážka intenzivnějšímu styku mezi příbuznými. Nelze také dovodit, že žalobkyně zanechala zůstavitelku a jejího manžela v nouzi bez pomoci. Podotkl, že nouzí se nerozumí jen nouze peněžitá, ale i zanechání bez pomoci, neplnění své zákonné povinnost zajistit svým rodičům slušnou výživu (rodiče měli dostatek peněžních prostředků a měli zabezpečené bydlení). Podle odvolacího soudu lze tedy uzavřít, že chování žalobkyně nedosahovalo takové úrovně, aby naplnilo dikci shora citovaného ustanovení § 1646 odst. 1 písm. a) a b) o. z. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudk