25 Cdo 10/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 10/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2015 Spisová značka:25 Cdo 10/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.10.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Vodní hospodářství Dotčené předpisy:§ 5 odst. 1 předpisu č. 254/2001Sb. § 38 odst. 3 předpisu č. 254/2001Sb. § 420 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 3. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 10/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Libereckého kraje, se sídlem krajského úřadu v Liberci, U Jezu 642/2a, IČO 70891508, proti žalovaným 1) ČSAD Turnov s. r. o., se sídlem v Turnově, Přepeřská 1602, IČO 25263501, zastoupené Mgr. Pavlem Mařanem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Nerudova 691/19, a 2) Purum s. r. o., se sídlem v Praze 1, Národní 961/25, IČO 62414402, zastoupené Mgr. Michalem Kroftem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 564/34, o zaplacení 322.488,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 2/2008, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2012, č. j. 17 Co 542/2011-428, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 11. 2010, č. j. 21 Co 234/2010-322, zrušil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 2. 2010, č. j. 3 C 2/2008-275, a uložil soudu prvního stupně, aby nárok žalobce na náhradu škody posoudil podle § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. a aby při posouzení promlčecí doby vycházel z prokázané vědomosti poškozeného o tom, kdo za způsobenou škodu odpovídá. Rozhodl tak již podruhé, předchozí plně zamítavý rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 2. 2009, č. j. 3 C 2/2008-171, zrušil svým usnesením ze dne 19. 5. 2009, č. j. 21 Co 230/2009-187, se závazným právním názorem, že žalobce je k uplatnění nároku na náhradu škody aktivně legitimován a soud prvního stupně se bude muset zabývat dalšími předpoklady odpovědnosti obou žalovaných za způsobenou škodu i vznesenou námitkou promlčení. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 26. 8. 2011, č. j. 3 C 2/2008-382, opětovně žalobu vůči první žalované zamítl a rozhodl o důvodnosti základu nároku vůči druhé žalované s tím, že o jeho výši bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou. Vyšel ze zjištění, že zaměstnanci obou žalovaných ve vzájemné součinnosti dne 1. 8. 2005 vypustili znečištěnou kapalinu do odlučovače ropných látek (tzv. lapol, jenž byl ve vlastnictví první žalované), který vyúsťoval do kanalizační stoky, odkud se znečištěná látka dostala do Odolenovického potoka a následně až do řeky Jizery. Na základě rozhodnutí Městského úřadu v Turnově unikající ropné látky zachytila a zlikvidovala společnost DEKONTA a. s., náklady odstranění následků havárie ve výši 322.488,80 Kč pak byl nucen z Fondu ochrany vod Libereckého kraje uhradit žalobce, který tak učinil prostřednictvím města Turnova dne 19. 9. 2005. Soud dospěl k závěru, že škoda ve výši uhrazené částky nepochybně žalobci vznikla, obě žalované porušily svou právní povinnost počínat si tak, aby nedošlo ke zhoršení kvality povrchových či podzemních vod, vyplývající z ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), a mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je příčinná souvislost. Zaviněné porušení právní povinnosti ze strany druhé žalované shledal soud v tom, že ačkoliv jde o obchodní společnost specializovanou na nakládání s odpadními vodami a nebezpečnými látkami, její zaměstnanec P. J. na pokyn zaměstnance první žalované přečerpal do pojízdné cisterny kapalinu z jedné z jímek v areálu první žalované a následně ji vypustil do lapolu, aniž si ověřil, kam vyúsťuje a v jakém je stavu, byť i při běžném pohledu byly zjevné jeho závady. Ke vznesené námitce promlčení soud dovodil, že objektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 2 obč. zák. je nepochybně zachována, u subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. je pak situace u žalovaných rozdílná. Žalobce se o vzniku havárie sice dozvěděl bezprostředně, úsudek o tom, kdo je za ni odpovědný, si však mohl učinit až z žádosti Městského úřadu v Turnově o poskytnutí finančních prostředků na úhradu nákladů odstranění havárie, kterou obdržel 30. 8. 2005. Z ní mohl získat informaci o tom, že provozovatelem odlučovače je první žalovaná, která je proto za vzniklou škodu odpovědná. O odpovědnosti druhé žalované si pak mohl učinit úsudek až 23. 3. 2006, kdy se seznámil se správním spisem, v němž bylo mj. uvedeno, že odvoz odpadních vod zajišťovala druhá žalovaná. Protože žaloba byla podána 23. 11. 2007, je nárok vůči první žalované promlčen, zatímco základ nároku vůči druhé žalované je dán. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce a druhé žalované rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, č. j. 17 Co 542/2011-428, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jíž bylo rozhodnuto o základu nároku vůči druhé žalované, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který správně vyhodnotil provedené důkazy a své závěry náležitě odůvodnil. Shodně se soudem prvního stupně dovodil promlčení nároku vůči první žalované a upřesnil právní posouzení věci, neboť druhá žalovaná porušila právní povinnost nikoliv podle § 39, nýbrž podle § 38 vodního zákona tím, že do povrchových vod neunikly závadné látky jako takové, nýbrž odpadní vody, které je obsahovaly, což bylo v rozporu s povolením, které bylo k vypouštění odpadních vod v daném případě vydáno. Druhá žalovaná jednala prostřednictvím svého zaměstnance protiprávně, neboť k vypouštění zaolejovaných vod neměla potřebné povolení vodoprávního úřadu, její jednání bylo neslučitelné i s obecnou prevenční povinností podle § 5 odst. 1 vodního zákona a bylo by neslučitelné též s obecnou prevenční povinností podle § 415 obč. zák. Odpovědnosti ji nezbavuje ani to, že její zaměstnanec konal na pokyn zaměstnance první žalované, své povinnosti nakládat s odpadními vodami předepsaným způsobem se totiž nemůže zprostit pouze na základě informací třetí osoby, které nebyly ověřeny. Jelikož pak nebylo prokázáno, že by se informace o odpovědnosti druhé žalované dostaly do dispozice žalobce dříve než 23. 3. 2006, jeho nárok vůči druhé žalované promlčen není. Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítá, že neporušila žádnou právní povinnost, protože ustanovení § 38 vodního zákona a z něj plynoucí požadavek na povolení vodoprávního úřadu dopadá jen na vlastníky a provozovatele příslušných zařízení. Neporušila ani prevenční povinnost podle § 5 odst. 1 vodního zákona, neboť její zaměstnanec si zachoval požadovaný stupeň pozornosti a s ohledem na okolnosti případu a své osobní poměry si počínal s dostatečnou opatrností. Obecná prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. pak zde není aplikovatelná, neboť v tomto případě existuje speciální právní úprava. Kromě toho vznik škody ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák. nezavinila, pokud by bylo příslušné zařízení v pořádku, k žádné škodě by nedošlo. Její zaměstnanec navíc nebyl odborným pracovníkem, neznal a nemohl znát stav předmětného odlučovače a vzhledem k tomu, že mu bylo řečeno, že ústí do vnitropodnikové kanalizace, nemohl vznik havárie předvídat. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se vůbec zaviněním nezabýval, a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka odpovědnosti za škodu způsobenou porušením ustanovení § 5 odst. 1 a § 38 odst. 3 vodního zákona nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání není důvodné. Podle § 242 odst. 3 věta první o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka kr