25 Cdo 1024/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1024/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1024/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1024.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada nákladů spojených s péčí o zdraví Dotčené předpisy:§ 449 obč. zák. § 136 o. s. ř. předpisu č. 505/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1024/2023-1215 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) A. S., b) J. S., oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ a.s., se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4, IČO 45312974, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 11/2007, o dovoláních žalobkyně a) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 17 Co 256/2022-1141, takto: I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 17 Co 256/2022 -1141, se v části výroku II, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku o platební povinnosti žalované ve výši 799.650 Kč s úrokem z prodlení z částky 952 000 Kč od 1. 1. 2009 do 20. 6. 2009, z částky 1.308.800 Kč od 21. 6. 2009 do 18. 11. 2016 a z částky 799.650 Kč od 19. 11. 2016 do zaplacení, a v nákladových výrocích IV a VI ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 3. 2022, č. j. 18 C 11/2007-1068, v části výroku II, jíž byla v uvedeném rozsahu uložena platební povinnost žalované, a ve výroku VI o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 28. 3. 2022, č. j. 18 C 11/2007-1068, nepřipustil změnu žaloby ze dne 4. 3. 2022 (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni 828.495 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z částky 972.800 Kč od 1. 1. 2009 do 18. 11. 2016 ve výši 579.106,44 Kč, z částky 463.695 Kč od 19. 11. 2016 do zaplacení a z částky 364.800 Kč od 19. 6. 2009 do zaplacení (výrok II), uložil žalované zaplatit oběma žalobcům úrok z prodlení z částky 239.815 Kč ve výši 185.808,17 Kč (výrok III), zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 247.084 Kč ve výši 7.359,14 Kč (výrok IV) a co do zaplacení 1.092.800 Kč s úrokem z prodlení ve výroku blíže specifikovaným (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok VI). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 C 11/2007-1148, pak byl rozsudek doplněn o povinnost nahradit státu náklady řízení (vzniklé již dříve v průběhu řízení, o nichž však s ohledem na předchozí rušící rozhodnutí muselo být rozhodnuto znova) uloženou zčásti žalobci (výrok VII) a zčásti žalované (výrok VIII); usnesení bylo následně změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 17 Co 384/2022-1157, tak, že se žalobcům povinnost nahradit náklady řízení neukládá. Takto rozhodl soud poté, co již ve věci bylo opakovaně rozhodováno soudy vyšších stupňů, naposledy rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1416/2020, navazujícím na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/2019. Předmětem tohoto řízení je nárok na náhradu nákladů za osobní péči, kterou nesoběstačné žalobkyni poskytoval manžel, jenž v řízení vystupoval jako žalobce b), v období od 6. 10. 2006 do 31. 5. 2009; žalobkyně utrpěla škodu na zdraví při zájezdu pořádaném právní předchůdkyní žalované dne 25. 4. 2005. Soud posoudil věc právně podle § 449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), označil pečovatelskou práci manžela za celodenní, nepřetržitou a kontinuální a připodobnil ji k práci dvou profesionálních pečovatelů na plný úvazek, celkem v délce 16 hodin denně. I v jiných soudních rozhodnutích týkajících se dalších časových období bylo konstatováno, že žalobkyně je odkázána na celodenní péči svého manžela, která je vskutku kontinuální. I pokud by žalobkyně byla schopna se sama najíst, či částečně sama zvládnout oblékání, nic to nemění na závěru o míře její nesoběstačnosti. V řízení byly provedeny znalecké posudky ohledně péče o žalobkyni, jejich význam pro úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. však soud měl za omezený, charakter a míra postižení žalované přitom byly v řízení dostatečně zjištěny. Z účastnické výpovědi žalobce b) dostatečně vyplynula povaha péče o žalobkyni i její náročnost a není důvodu o jejím rozsahu pochybovat. Soud dále přihlédl k právním závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1416/2020, v němž bylo upozorňováno, že odměna za pečovatelské služby činila podle rozhodného znění vyhlášky č. 505/2006 Sb. v posuzovaném období 100 Kč za hodinu. Po přihlédnutí k námitce promlčení a zohlednění připuštěných rozšíření žalob soud dovodil, že doba, za niž žalobkyni náleží náhrada nákladů na péči, činí 31 měsíců a 26 dnů, péče za jeden měsíc pak představuje 49.600 Kč (16 hodin denně při 31 dnech v měsíci a odměně 100 Kč za hodinu). Žalobkyni byl za celé období vyplácen příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč měsíčně, celkem 128.000 Kč a sama žalovaná již dříve uhradila 509.150 Kč na náhradě nákladů na péči. Protože žalobkyně v průběhu daného období opakovaně pobývala v rehabilitačních a léčebných zařízeních v celkové době 71 dnů, po kterou jí manžel osobní péči neposkytoval, soud po zohlednění výsledné doby péče, vyplaceného příspěvku na péči a částky, již z tohoto důvodu uhrazené žalovanou, dospěl k částce 829.495 Kč. Soud dále kvantifikoval úrok z prodlení tak, aby reflektoval postupně uplatňované nároky a částky, které na ně již byly uhrazeny, a v tomto směru formuloval své vyhovující výroky. 2. Městský soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 17 Co 256/2022-1141, odmítl odvolání žalobců proti výrokům I až III rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil jej ve výroku II co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) 799.650 Kč s úrokem z prodlení z částky 952 000 Kč od 1. 1. 2009 do 20. 6. 2009, z částky 1.308.800 Kč od 21. 6. 2009 do 18. 11. 2016, z částky 799.650 Kč od 19. 11. 2016 do zaplacení, současně jej v tomto výroku změnil tak, že co do částky 28.845 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok II); dále pak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V (výrok III), znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalovanou a žalobkyní (výrok IV) i mezi žalovanou a žalobcem (výrok V) a konečně o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI). Odvolací soud zrekapituloval dosavadní rozhodnutí, a to jak ta, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu bolesti, ztížení společenského uplatnění žalobkyně a hotových výdajů, ohledně nichž již bylo řízení pravomocně skončeno, tak i rozhodnutí, jež se zabývala nadále projednávaným nárokem na náhradu nákladů na péči. Konstatoval, že žalobci nejsou subjektivně legitimováni k podání odvolání proti výrokům I až III rozsudku obvodního soudu, a zabýval se pak věcně podanými odvoláními v jejich dalším rozsahu. Navázal přitom na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně a zaměřil se na zásadní a spornou otázku, za kolik hodin by měla být náhrada nákladů na péči poskytnuta. Odvolací soud konstatoval, že není sporné, jaké úkony žalobce pro žalobkyni činí (polohování na lůžku, cévkování, ranní a večerní hygiena, přesun z postele na vozík, přesun z vozíku na cvičební nástroje, příprava snídaně a večeře, dovoz oběda, společné jídlo, společné sledování televize, pomoc s obouváním a oblékáním, příprava léků, péče o domácnost), sporné je, jak dlouho by tyto úkony měly trvat, zda jde skutečně o úkony pečovatelské a které z nich lze podřadit pod běžnou rodinnou a manželskou solidaritu. Odvolací soud částečně doplnil dokazování dalším znaleckým posudkem a protokolem o výslechu znalce ze souvisejícího řízení a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze znaleckých posudků nelze vycházet, jelikož se zabývaly dobou vzdálenou od posuzovaného období (rokem 2018 oproti roku 2009). Nyní posuzované období péče následovalo po propuštění žalobkyně z nemocnice, kdy se její manžel musel pečovatelským úkonům naučit, tedy úkony trvaly delší dobu. Odvolací soud tudíž přisvědčil závěru, že žalobkyni náleží náhrada nákladů na péči v rozsahu 16 hodin denně, uznal jen námitku žalované, že