25 Cdo 1065/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1065/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 7. 2019 Spisová značka:25 Cdo 1065/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1065.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba Rozsudek pro uznání Dotčené předpisy:§ 114b odst. 1 o. s. ř. § 114b odst. 5 o. s. ř. § 153a odst. 3 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1065/2019-182 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Energie Pro s. r. o., se sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, IČO 24701921, zastoupená JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 792/40, Praha 1, proti žalovanému: Český rozhlas, se sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2, IČO 45245053, zastoupený JUDr. Gabrielem Achourem, advokátem se sídlem Panská 890/7, Praha 1, o uveřejnění odpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 68/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 22 Co 92/2018-108, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 25 C 68/2018-34, uložil žalovanému uveřejnit na své náklady na svém zpravodajském portálu www.irozhlas.cz podle § 14 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), odpověď žalobkyně na předchozí článek žalovaného „Obce kvůli vytunelované Energii pod kontrolou přišly o stamiliony“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, neboť žalovaný se ve lhůtě 30 dnů od doručení kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. dne 7. 5. 2018 pouze dne 1. 6. 2018 vyjádřil, že nárok žalobkyně neuznává ani zčásti, a s ohledem na složitost věci, svou vnitřní strukturu, která předpokládá interní dohodu na dalším postupu a procesní strategii, a předání spisu externímu zástupci, požádal o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě o dalších 15 dnů. Soud dospěl k závěru, že žalovaný má jako veřejnoprávní médium nejen zkušenosti s žalobami tohoto typu, ale rovněž jistě disponuje zaměstnanci s právnickým vzděláním a je jen jeho věcí, aby si své interní rozhodovací procesy uspořádal tak, aby mohl dostát svým povinnostem. Jestliže mu ve vyjádření ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nebránil žádný vážný důvod a ve stanovené lhůtě se nevyjádřil natolik dostatečně, aby proti tvrzením žalobkyně postavil alespoň taková tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž by vyplýval základ jeho obrany vůči žalobě, nevěnoval doručené žalobě ani kvalifikované výzvě soudu náležitou pečlivost, jeho nečinnost nic objektivně neospravedlňuje, a je tedy třeba mít za to, že žalobou uplatněný nárok uznal. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 22 Co 92/2018-108, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Opřel se o judikatorní závěry Ústavního soudu, podle nichž je fikce uznání nároku podle § 153a odst. 3 o. s. ř. vyhrazena jen pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou. Žalovaný sice prvním podáním nenaplnil znaky kvalifikovaného vyjádření, ale jednoznačně formuloval svůj nesouhlas s nárokem žalobkyně a současně žádostí o prodloužení lhůty vyjádřil i svou připravenost v řízení vystupovat aktivně a hájit svá práva, což poté potvrdil doplněním svého vyjádření k žalobě dne 15. 6. 2018. Překážkou pro vydání výzvy a následně i rozsudku pro uznání ostatně byla též vada žaloby spočívající v její neurčitosti, a soud prvního stupně měl proto nejdříve žalobkyni vést k odstranění této vady. Ve věci jde totiž o dva samostatné nároky, které mohou stát vedle sebe, jeden nevylučuje druhý. Nelze je však směšovat v návrhu obsahujícím tzv. eventuální petit, jako je tomu v této věci, v níž žalobkyně požaduje uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona a až v případě neúspěchu žádá uveřejnění omluvy, neboť žaloby s tímto petitem přicházejí v úvahu pouze tehdy, jestliže plnění podle primárního petitu vylučuje z povahy věci plnění podle eventuálního petitu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Domnívá se, že tvrzená složitost věci nenaplňuje definici vážného důvodu, pro který by soud měl ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. prodloužit lhůtu k vyjádření, protože žalovaný je právnickou osobou působící v oblasti médií, která se nebrání žalobě podle tiskového zákona poprvé. Žaloba mu byla navíc doručena Městským soudem v Praze před rozhodnutím o věcné příslušnosti soudu již dne 18. 1. 2018, takže seznamování se s věcí a udělení plné moci pro externího právního zástupce až po uplynutí více než čtyř měsíců se jeví jako nečinnost a nezájem o věc a tvrzení o vnitřním schvalovacím procesu jako zcela účelové. Zmocnění zástupce a jeho jednání je ostatně v rozporu s péčí řádného hospodáře. Žádost o prodloužení lhůty je nejen nedostatečná, ale žalovaným uvedené důvody také postrádají potřebný aspekt ospravedlnitelnosti, kvůli jeho obstrukčnímu a lhostejnému jednání nastala fikce uznání nároku, a soud prvního stupně tudíž nepostupoval přehnaně formalisticky. Vlastní žaloba pak neobsahuje eventuální petit, neboť jde jen o jeden nárok, ačkoli může mít dva odlišné právní důvody. Žalobkyně proto navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, příp. zamítnuto, neboť v kontextu rozhodovací praxe Ústavního soudu se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Soud prvního stupně postupoval nesprávně, jestliže vydal rozsudek pro uznání za situace, kdy žaloba nesplňuje zvýšené požadavky pro uplatnění kvalifikované výzvy, žalobní návrh byl vyjádřen eventuálním petitem a žalovaný ve své obvyklé žádosti o prodloužení lhůty žalovaný nárok jednoznačně popřel a neučinil žádné neopodstatněné kroky, které by bylo možno považovat za obstrukční či účelově pasivní. Žaloba je kromě toho zjevně bezdůvodná, a nelze už jen proto o ni rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť právo na odpověď podle tiskového zákona se týká jen tištěného periodika, nikoli internetového zpravodajství. Použití fikce uznání nároku spojeného s nezvratným odepřením meritorního přezkumu věci je za těchto okolností neslučitelné s právem na spravedlivý proces. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl (při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) k závěru, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení procesněprávní otázky formulování a charakteru tzv. eventuálního petitu žaloby. Podstata žaloby s tzv. eventuálním petitem spočívá v tom, že se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost, a pro případ, že tento primární petit bude zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce. Žalovaný však nemá možnost volby plnění, soud o eventuálním (tj. druhém) petitu rozhoduje pouze v případě, že nároku uplatněnému v primárním petitu nelze vyhovět. Domáhá-li se žalobce, pokud to právní předpis nebo smlouva připouští, aby byl žalovaný zavázán poskytnout mu jedno nebo druhé plnění podle své volby, jde o tzv. alternativní petit, a formuluje-li svou žalobu tak, že je ochoten místo požadovaného plnění přijmout od žalovaného plnění jiné, nevyplývající z daného právního vztahu, nazývá se petit tzv. alternativou facultas (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 25 Cdo 195/98, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4123/2009, publikováno pod C 7782 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Dovolatelka se ve své žalobě domáhá vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uveřejnit na svém zpravodajském portálu odpověď žalobkyně na předchozí článek žalovaného v konkrétním znění, a dospěl-li by soud k závěru, že žalobkyni toto právo podle tiskového zákona nepřísluší, pak zveřejnění obdobně formulované omluvy na stejném místě za nepravdivá tvrzení obsažená v daném článku. Je