25 Cdo 1102/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1102/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2004 Spisová značka:25 Cdo 1102/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1102.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1102/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 109/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2002, č. j. 17 Co 334/2002-34, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, č. j. 12 C 109/2001-18, zamítl žalobu na zaplacení částky 53.975,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne 25. 1. 2001 došlo k dopravní nehodě vozidla Toyota Corolla, držitele M. B., občana Jugoslávie, které řídil občan České republiky I. S., s vozidlem Škoda Felicia, které řídil Ing. J. K., jeho držitel. Nehoda byla na místě vyšetřena příslušníkem Policie ČR v přestupkovém řízení s výsledkem, že nehodu zavinil I. S., který u sebe neměl doklad o hraničním pojištění vozidla, a byla mu v blokovém řízení uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč. Škodu na vozidle Škoda Felicia ve výši 43.549,- Kč likvidovala z havarijního pojištění Č. p., a. s., které byla žalobkyní uvedená částka uhrazena, a žalobkyně uhradila dále za poškozeného společnosti H. C. – nezávislá agentura, s. r. o., částku 10.425,- Kč za pronájem automobilu na dobu 12 dnů. Dopisem ze dne 17. 5. 2001 žalobkyně vyzvala I. S. k náhradě škody, dopis jí však byl poštou vrácen s tím, že se adresát v místě trvalého bydliště nezdržuje, a policie sdělila, že na uvedené adrese nikdy nebydlel. V tomto řízení se žalobkyně domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem policisty, jehož povinností podle § 14 zákona č. 168/1999 Sb. bylo neumožnit jízdu cizozemského vozidla bez hraničního pojištění na území ČR, když po nehodě nechal odjet auto, které způsobilo nehodu, aniž by ověřil, zda měl řidič uzavřeno tzv. hraniční pojištění, a znemožnil tak žalobkyni, která má právo na náhradu vyplacených částek proti tomu, kdo škodu způsobil (§ 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb.). Soud věc posoudil podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že by se předepsaným postupem marně domáhala náhrady škody na škůdci I. S., a ani to, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu Policie ČR. Policista, který vyšetřoval dopravní nehodu, splnil povinnost kontrolovat, zda řidič má u sebe doklady o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, jak mu zákon č. 168/1999 Sb. ukládá, a není podle tohoto zákona povinen zjišťovat, zda je řidič skutečně pojištěn. Nebyly zde ani podmínky k odebrání nebo zadržení vozidla podle § 25 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, neboť podle tohoto ustanovení nelze odejmout věc, jejíž hodnota je v nápadném nepoměru k povaze přestupku, což v tomto případě byla. Předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. tak nejsou dány. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, č. j. 17 Co 334/2002-34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že policista při vyšetřování dopravní nehody dne 25. 1. 2001 se nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Tím, že prověřil totožnost obou řidičů, zjistil individualizaci vozidel, jejich vlastníky a škodu na vozidlech, učinil do záznamu zápis o viníkovi nehody, o typu přestupku, jakož i o tom, že viník nehody I. S. neměl u sebe doklad o pojištění vozidla, a uložil mu pokutu s přihlédnutím i k této skutečnosti, splnil povinnosti uložené mu zákonem a jiná opatření nebyl povinen v dané situaci učinit. K použití donucovacích prostředků podle ust. § 38 zákona o policii ani k odebrání vozu dle ust. § 28 odst. 1 téhož zákona nebyly naplněny zákonné podmínky, a za přestupek, jímž podle § 23a odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1991 Sb. je nepředložení dokladů o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, lze podle odst. 2 cit. ustanovení sankcionovat pouze pokutou. Není povinností policisty na místě zjistit, zda vozidlo má uzavřeno hraniční pojištění či nikoli, a tím, že by bylo řidiči zakázáno řídit uvedené vozidlo, by fyzická dosažitelnost řidiče pro účely vymožení náhrady škody nebyla zajištěna, a příp. dodatečné uzavření pojištění by se na událost, k níž již předtím došlo, nevztahovalo. Mezi jednáním policisty a škodou na straně žalobkyně není ani příčinná souvislost. Žalobkyně sice podala proti I. S. žalobu na náhradu škody, avšak vzhledem k tomu, že věc není skončena, není zřejmé, zda byl nárok uplatněn bezúspěšně. Příčinná souvislost by mohla být založena, pokud by bezúspěšnost nároku proti přímému škůdci byla způsobena vadným postupem policie. Žalobkyně proto nemůže úspěšně uplatňovat právo na náhradu škody proti státu, který by za splnění podmínky nesprávného úředního postupu odpovídal za škodu pouze subsidiárně. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že zásadní právní význam mají otázky, zda nárok na náhradu škody, za kterou odpovídá stát a jiný subjekt, je nutno nejprve uplatnit u jiného subjektu a u státu až subsidiárně, zda ust. § 14 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., podle kterého Policie ČR neumožní jízdu vozidla na území ČR bez hraničního pojištění, ukládá policistovi povinnost zajistit vozidlo, dokud není splněna povinnost dle § 14 odst. 4 tohoto zákona, a zda policista má či nemá na místě povinnost zjistit, má-li vozidlo uzavřeno hraniční pojištění. Dovozuje, že policista, který dopravní nehodu vyšetřoval, byl povinen na místě zjistit, zda cizozemské vozidlo má uzavřeno hraniční pojištění, a pokud se řidič hraničním pojištěním neprokáže, je jeho povinností neumožnit jízdu takového vozidla. Protože policista tuto povinnost porušil, je dána odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to nejméně do částky trojnásobku pojistného, minimálně 10.000,- Kč, kterou by byl povinen řidič zaplatit podle § 14 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. a z níž by se žalobkyně mohla alespoň částečně uspokojit. Vzhledem k tomu, že I. S. se nezdržuje v místě bydliště, má za to, že ani soudem mu uložená povinnost k náhradě škody by nevedla k uspokojení pohledávky následným výkonem rozhodnutí. Namítá, že povinnost uplatnit nejprve nárok proti „přímému“ škůdci nemá oporu ani v zákoně č. 82/1998 Sb. ani v zákoně č. 168/1999 Sb. a škoda vůči němu vyplývá z jiného právního důvodu než škoda vůči žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., dovolání projednal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst.