25 Cdo 1178/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1178/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 2. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1178/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1178.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Svoboda projevu Ochrana osobnosti Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 81 o. z. § 82 o. z. § 4 odst. 3 předpisu č. 3/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 5. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1254/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1178/2021-684 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. K., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti žalovaným: 1) G. Č., narozený dne XY, bytem XY, 2) Sbor Církve adventistů sedmého dne Rumburk, IČO 63155494, se sídlem 9. května 858/52, Rumburk, 3) České sdružení Církve adventistů sedmého dne, IČO 63831244, se sídlem Peroutkova 2482/57, Praha 5, 4) Sbor Církve adventistů sedmého dne - Krč, IČO 26522713, se sídlem Thomayerova 800/5, Praha 4, 5) J. H., narozený XY, bytem XY, 6) J. C., narozený dne XY, bytem XY, 7) J. P., narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem se sídlem Dejvická 664/46, Praha 6, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 30/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 3 Co 51/2018-607, takto: I. Dovolání proti části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 3 Co 51/2018-607, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 4), se zamítá, ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z žalovaných 3.053 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Karla Vrzáně. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 34 C 30/2008-446, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu zaplatili žalovaný 1) 300.000 Kč, žalovaný 2) 200.000 Kč, žalovaný 3) 300.000 Kč, žalovaný 4) 200.000 Kč, žalovaný 5) 150.000 Kč, žalovaný 6) 150.000 Kč a žalovaný 7) 200.000 Kč, dále zamítl žalobu, aby žalovaný 3) odeslal 71 sborům Církve adventistů sedmého dne dopis se sdělením, že zpráva komise pro přezkoumání záležitosti vyloučení P. K.. ze dne 18. 5. 2003 je nepravdivá a má být postupováno, jako by nebyla vydána, a aby o splnění této povinnosti písemně informoval žalobce, a zamítl i žalobu, aby žalovaný 4) uveřejnil na vlastní náklady omluvu na stejném místě a stejnou formou jako zveřejnil uvedenou zprávu; rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je bývalým členem Církve adventistů sedmého dne, z níž byl vyloučen na zasedání členského shromáždění žalovaného 2) dne 8. 12. 2001 a byl o tom dne 12. 12. 2001 informován písemnou zprávou. O odvolání žalobce proti vyloučení z církve rozhodovala Konference žalovaného 3), který ustanovil komisi pro přezkoumání vyloučení žalobce z církve (dále též jen „Komise“). Po jednání dne 4. 5. 2003, jehož se účastnil i žalobce, schválil žalovaný 3) dne 18. 5. 2003 zprávu Komise. Zápisem z jednání Konference žalovaného 3) bylo prokázáno, že zpráva byla řádně odsouhlasena a existuje pouze v jediné verzi. Žalovaný 3) v květnu 2003 rozeslal zprávu všem sborům církve v České republice, žalovaný 4) ji zveřejnil na svých internetových stránkách. Žalobce se znovu obrátil s žádostí o přešetření v roce 2008 na výbor žalovaného 3), který již jen odkázal na usnesení Komise z roku 2003. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by jej žalovaný 1), řadový člen církve, dehonestoval tvrzenými výroky, adresovanými synovi žalobce a členům žalovaného 2). Žalovaný 2), sbor Církve adventistů sedmého dne v Rumburku, tím, že žalobce vyloučil ze sboru, postupoval v souladu s církevními předpisy a nedopustil se žádného zvlášť závažného zásahu do osobnostních práv žalobce. Toho se nedopustil ani žalovaný 3), České sdružení této církve. Žalovaný 4), sbor církve v Praze 4, připustil, že zprávu zveřejnil na internetu, nicméně podle soudu se sice jednalo o dokument, který nebyl určen k veřejnému šíření, sloužil však zejména k informování členů církve, proto ani jeho zveřejněním na internetových stránkách jedné složky církve nebyla neoprávněně zasažena osobnostní práva žalobce. Zpráva neměla difamující povahu, nebyla nepravdivá, byla přijata příslušným církevním orgánem, měla oficiální význam a sdělovala závěry šetření komise; žalobce neprokázal, že by existovala druhá verze zprávy, od níž odvozoval též zásah do svých osobnostních práv. Soud dovodil, že žalovaní 5), 6) a 7) nejsou ve sporu pasivně věcně legitimováni, neboť se jako členové církve podíleli na činnosti žalovaných 3) a 4), aniž by se při svém jednání dopustili excesu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 20. 2. 2008, žalobce byl vyloučen 8. 12. 2003, zpráva Komise byla zveřejněna na stránkách žalovaného 4) dne 23. 5. 2003, shledal soud důvodnou námitku promlčení a dovodil, že právo žalobce na peněžité zadostiučinění proti všem žalovaným je promlčeno. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 3 Co 51/2018-607, rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že přes poučení, kterého se mu od soudů obou stupňů dostalo, žalobce neprokázal žádné konkrétní skutečnosti o údajném zásahu do osobnostních práv. Snaží se totiž touto cestou docílit určení neoprávněnosti vyloučení z církve. O tom ale nemohou rozhodovat soudy, nýbrž toliko orgány církve, což vyplývá z vnitřní autonomie církve. Žalobce jako důvod zásahu do svých osobnostních práv uvedl zprávu Komise, která byla řádně odsouhlasena, je platná a měla pouze jedno znění. Ačkoliv žalobce tvrdil, že zpráva byla nepravdivá a měly být dvě, ani jednu z těchto skutečností neprokázal. Navzdory tomu, že zpráva byla po určitou krátkou dobu uveřejněna na stránkách žalovaného 4), neměla difamující povahu a objektivně nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobce, jemuž se dokonce žalovaný 7) za zveřejnění omluvil. Šlo o veřejný dokument, který sloužil k informování členů o dění na konferenci. Důvodné byly podle odvolacího soudu námitky promlčení vznesené všemi žalovanými i závěry soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných 1), 5), 6) a 7). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v několika otázkách hmotného práva, jež byly podle jeho názoru řešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, popř. dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolatel je vymezil takto: 1) „kdo má v situaci tvrzení žalobce o nepravdivosti konkrétních výroků prokazovat jejich pravdivost“, 2) posouzení způsobilosti informací uvedených ve zprávě Komise ze dne 18. 5. 2003 zasáhnout do osobnosti žalobce, 3) posouzení povahy „církevních aktů“, jejichž nepravdivost žalobce namítal, a z toho se odvíjející pravomoci soudů zabývat se tím, zda těmito akty mohlo být zasaženo do osobnostních práv žalobce, 4) zda soudy dostatečně zjišťovaly podstatné okolnosti a zohlednily tvrzení žalobce a jeho důkazní návrhy, 5) zda se soudy správně vypořádaly s důkazními návrhy žalobce, 6) promlčení práva na finanční satisfakci, 7) posouzení pasivní legitimace u žalovaných 1), 5), 6) a 7), 8) zda se odvolací soud dostatečně vypořádal s žalobcovými námitkami v odvolacím řízení. Ohledně otázky 1) je dovolatel přesvědčen, že soudy nesprávně posoudily otázku důkazního břemene, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu musí pravdivost skutkových tvrzení prokazovat jejich původce. Již v žalobě přitom jasně konkretizoval, jaké výroky ze zprávy Komise ze dne 18. 5. 2003 jsou podle jeho názoru nepravdivé. Soudy nesprávně dovodily pravdivost zprávy, aniž by se zabývaly jejím obsahem, nýbrž pouze tím, zda byla schválena církevními orgány. Ačkoliv se žalobce snažil v průběhu řízení prokázat, že zpráva publikovaná na internetových stránkách žalované 4) byla obsahem odlišná od zprávy schválené na jednání konference, jedná se o odlišení tvrzení od tvrzení týkajících se nepravdivosti obsahu publikované zprávy. Žalobce tedy ve vztahu ke zprávě Komise uváděl dvě samostatná tvrzení a soudy byly povinny se jimi samostatně zabývat, což se nestalo. Žalobce je dále přesvěd