Nejvyšší soud 25 Cdo 1184/2025 – 65 850 Kč s příslušenstvím

Žalobce se domáhal náhrady za věci v hodnotě 12 770 Kč, které se mu měly ztratit při soudním vyklizení bytu č. 22 v domě č. p. XY na ulici XY v XY, a nákladů ve výši 52 480 Kč, za výměnu vstupních dveří a ve výši 600 Kč za výměnu vodovodní baterie, které vynaložil v době užívání předmětného bytu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 57 Co 134/2024-194, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3. 2024, č. j. 28 C 310/2023-177, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení 65 850 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce ještě jako člen žalovaného družstva nechal dne 17. 2. 2017 bez jeho souhlasu instalovat v bytě č. 22 nové vchodové dveře a za realizaci výměny zaplatil 25 790 Kč. Ke dni 16. 4. 2017 byl žalobce pro opakované porušování členských povinností vyloučen z členství v bytovém družstvu žalovaného, čímž mu zanikl i jeho nájemní poměr k uvedenému bytu. Jelikož žalobce byt dobrovolně nevyklidil, bylo dne 16. 7. 2021 v rámci soudního výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 48 E 15/2020, provedeno vyklizení bytu za přítomnosti žalobce a věci, které si s sebou neodnesl (7ks pytlů oblečení a 5 krabic drobného zařízení bytu) byly uskladněny v prostorách žalovaného a žalobci byly vydány dne 30. 7. 2021. Ohledně nároku žalobce na náhradu za chybějící věci odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, uzavřel, že vyklizení bytu probíhalo v rámci soudního výkonu rozhodnutí, nerealizoval je žalovaný (oprávněný), ale soud, a proto odpovědnost za případnou ztrátu věcí by nesl soud, a nikoli žalovaný. Proto žalovaný není ohledně tohoto nároku věcně pasivně legitimován. Žalobce navíc ani přes poučení soudu neprokázal, že movité věci, za něž požadoval náhradu, se v bytě při jeho vyklizení nacházely. Ohledně výměny vchodových dveří shodně se soudem prvního stupně s odkazem na § 731 odst. 1 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, dovodil, že žalobce jejich výměnu provedl bez stanovami vyžadovaného souhlasu žalovaného (či následného rozhodnutí o akceptaci provedených změn nebo o náhradě za provedené úpravy), čímž podle stanov přešly dveře do vlastnictví žalovaného bez nároku na úhradu vynaložených nákladů. V případě výměny vodovodní baterie se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o drobnou opravu související s užíváním bytu [§ 2207 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a § 4 odst. 4 písm. e) nařízení vlády č. 308/2015 Sb.], kterou podle § 2207 o. z. i stanov žalovaného hradí nájemce bytu.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je závislé na vyřešení otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, a to, zda k prokázání existence odcizených věcí postačí jeho účastnická výpověď na Policii ČR dne 15. 10. 2021. Namítá, že byl z bytu vyhozen neoprávněně, a že jinak než svou výpovědí není schopen existenci odcizených věcí prokázat, neboť si neukládá každý doklad o koupi, a navíc se jednalo o poměrně staré věci. Ohledně náhrady za opravu vchodových dveří a výměnu vodovodní baterie nesouhlasí se skutkovými i právními závěry soudu s tím, že jsou-li vstupní dveře do bytu zničené, je nutno jednat rychle a nelze čekat, až výměnu schválí žalovaný. Výměnu vodovodní baterie pak nepovažuje za běžnou údržbu. Navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí, resp. odmítnutí nedůvodného dovolání, neboť má za to, že řízení proběhlo standardním způsobem a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.

Ohledně nároku na náhradu nákladů ve výši 52 480 Kč vynaložených na výměnu vstupních dveří, která byla spojena se stavebními úpravami provedenými bez souhlasu žalovaného, nevymezil dovolatel přípustnost dovolání, a nepokládá ani žádnou právní otázku, již by měl soud řešit. Poukazuje totiž pouze na důvody, pro které nemohl žádat žalovaného o souhlas se stavebními úpravami s výměnou dveří spojenými. Dovolání v této části tak trpí vadou (nesplňuje podmínky stanovené v § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní č. 74/2024, Nejvyšší soud vyslovil, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý (nebo některé z nich) samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).

Zbývající žalobcem uplatněné nároky, tedy nárok na náhradu za ztracené věci ve výši 12 770 Kč a za výměnu vodovodní baterie ve výši 600 Kč, nepřevyšují (ani ve svém součtu) limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nejedná se o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy. Již proto je dovolání proti rozhodnutí o těchto nárocích podle § 238 odst. 1 písm. c) nepřípustné.

Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).