25 Cdo 1190/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1190/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2021 Spisová značka:25 Cdo 1190/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1190.2021.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pasivní legitimace Myslivost Dotčené předpisy:§ 52 odst. 1 předpisu č. 449/2001 Sb. § 55 předpisu č. 449/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:25. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1190/2021-545 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: BG KAROLINA, k. s., IČO 14704293, se sídlem Děpoltice 40, Dešenice, zastoupená Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti žalovanému: M. s. D. D., IČO XY, se sídlem XY, zastoupený JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čs. legií 172, Klatovy, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 67/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2020, č. j. 18 Co 130/2020-519, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2020, č. j. 18 Co 130/2020-519, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 1. 2020, č. j. 5 C 67/2014-483, se v částech výroků, kterými bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 153.132 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 101.679 Kč od 10. 12. 2013 do zaplacení, z částky 19.556 Kč od 25. 12. 2013 do zaplacení a z částky 31.879 Kč od 20. 1. 2014 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, č. j. 5 C 67/2014-483, zamítl žalobu o zaplacení 160.478 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, hospodařící na pozemcích v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou součástí honitby, uplatnila po žalovaném jako uživateli honitby nárok na náhradu škody na trvalých travních porostech poškozených černou zvěří. Výše škody odpovídá nákladům na nápravu poškození smykováním lučním smykem, dosetím, zakoupením osiva, zavláčením, válením a sběrem kamení. Žalobkyně náhradu škody podle § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, uplatnila u žalovaného dopisy z 9. 10. 2013 (vznik škody 24. 9. 2013 až 8. 10. 2013, žalovanému doručeno 10. 10. 2013), 23. 10. 2013 (vznik škody 9. 10. 2013 až 22. 10. 2013, žalovanému doručeno 25. 10. 2013) a 19. 11. 2013 (vznik škody 1. 11. 2013 až 16. 11. 2013, žalovanému doručeno 20. 11. 2013). Všechny prekluzivní lhůty včetně té k podání žaloby ve smyslu § 55 odst. 3 zákona o myslivosti byly ohledně všech uplatněných nároků zachovány. Ke stejnému závěru dospěl soud prvního stupně i v případě později vzneseného nároku na náhradu škody vzniklé v období od 24. 3. 2014 do 9. 4. 2014 ve výši 7.346 Kč. Přesto neshledal žalobu opodstatněnou, a to z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Honební společenstvo XY (držitel honitby) uzavřelo dne 31. 3. 2003 smlouvu o nájmu honitby (§ 33 odst. 1 zákona o myslivosti) na dobu 10 let počínaje 1. 4. 2003 s Mysliveckým sdružením XY (nyní žalovaný XY). Dne 22. 4. 2012 výbor honebního společenstva zplnomocnil starostu společenstva k podpisu nové nájemní smlouvy, ta byla uzavřena téhož dne. Podle soudu prvního stupně spadá využití společenstevní honitby, včetně uzavření, změny nebo vypovězení smlouvy o nájmu honitby do působnosti valné hromady honebního společenstva [§ 21 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti] a tato pravomoc může být rozhodnutím valné hromady přenesena na výbor společenstva (to odpovídá rovněž i stanovám Honebního společenstva XY). V řízení však nebyl předložen doklad, že by valná hromada honebního společenstva rozhodla o přenesení části svých pravomocí týkajících se nájemních smluv na výbor společenstva. Pokud tedy o dispozicích s nájemními smlouvami rozhodoval výbor společenstva, aniž by k tomu měl pověření valné hromady, jsou podle soudu prvního stupně takto učiněné právní úkony pro rozpor se zákonem o myslivosti a stanovami honebního společenstva neplatné. Nájemní smlouva ze dne 31. 3. 2003 tak nebyla platně ukončena a její platnost trvala až do uplynutí doby, na níž byla sjednána, tj. do 1. 4. 2013. Rovněž nová nájemní smlouva z 21. 11. 2013 byla uzavřena v rozporu s vůlí valné hromady a rozhodnutím vtěleným do usnesení ze dne 14. 11. 2012 (podle něhož bylo schváleno uzavření nové nájemní smlouvy s žalovaným za podmínky „revokace“ stávající smlouvy ze dne 22. 4. 2012; tu však valná hromada hlasováním odmítla). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neměl pro rozhodné období s honebním společenstvem platně sjednány smlouvy o nájmu honitby, neodpovídá tak za škodu podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 18 Co 130/2020-519, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud měl skutkový stav za dostatečně objasněný soudem prvního stupně a označil za správné i právní závěry o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. V rozhodném období, kdy mělo dojít ke vzniku škody, užíval honitbu žalovaný na základě neplatných nájemních smluv z 22. 4. 2012 a z 21. 11. 2013. Protože uzavření nájemní smlouvy z 22. 4. 2012 bylo odsouhlaseno pouze výborem honebního společenstva, na který působnost valné hromady nebyla přenesena, je smlouva neplatným právním úkonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro obcházení zákona. Ani další smlouva o nájmu honitby z 21. 11. 2013 nebyla uzavřena v souladu s § 21 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti a podle odvolacího soudu je na ni nutno nahlížet jako na neplatnou. Uzavřel proto, že nebyl-li žalovaný v rozhodném období uživatelem honitby na základě platné smlouvy o nájmu honitby, nemůže jej stíhat objektivní odpovědnost uživatele za škodu podle § 52 zákona o myslivosti. Jelikož žalovaný není vlastníkem zvěře, jež měla způsobit škodu, nemůže nést odpovědnost za škodu způsobenou zvěří ani podle obecných předpisů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na dosud neřešené otázce hmotného práva, zda je faktický uživatel honitby odpovědný za škody způsobené zvěří na honebních pozemcích za situace, kdy honitbu užívá na základě neplatné smlouvy o nájmu honitby. Podle žalobkyně by měla být podstatná a rozhodující faktická konzumace výkonu práva myslivosti a nikoliv formální platnost smlouvy o nájmu honitby. Jestliže subjekt v honitbě právo myslivosti vykonává, tedy mimo jiné si přisvojuje lovem zvěř, pak by měl odpovídat za škody způsobené touto zvěří. Není pochyb o tom, že žalovaný v rozhodné době myslivost v honitbě vykonával, žalovaný vypracovával a orgánu státní správy myslivosti předával plány lovu a výkazy odlovu. Navíc není dán jiný subjekt, který by za škodu místo žalovaného odpovídal. Škoda v určité výši objektivně vznikla a není v právním státě přípustné, aby u zjevně vzniklé škody absentoval povinný subjekt, tím spíše, když povinnost k náhradě škody je protiváhou oprávnění k výkonu určité činnosti. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. V prvé řadě se zabýval jeho přípustností. Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody ve výši 7.346 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 2. 9. 2014 do zaplacení (spočívající v nákladech vynaložených na sanaci trvalých travních porostů poničených černou zvěří za období od 24. 3. 2014 do 9. 4. 2014) není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jí bylo rozhodnuto o nároku na peněžité plnění nepřesahující 50.000 Kč. Na rozdíl od škod vzniklých v časově i vegetačně blízkém (navazujícím) období od 24. 9. 2013 do 16. 11. 2013, u nichž je pro tento účel třeba jednotlivě uplatněné částky sečíst, má nárok za rok 2014 samostatný skutkový základ a současně mezi účastníky nejde o vztah pracovněprávní ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 153.132 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 101.679 Kč