25 Cdo 1220/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1220/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2003 Spisová značka:25 Cdo 1220/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1220.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 4 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1220/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 68.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 741/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2003, č. j. 22 Co 155/2003 - 71, takto : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2003, č. j. 22 Co 155/2003 - 71, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 11. 2002, č. j. 5 C 741/2002 - 51, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. 11. 2002, č. j. 5 C 741/2002 - 51, zamítl žalobu o zaplacení částky 68.600,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), která mu vznikla na nákladech obhajoby v trestním řízení ve výši 68.600,- Kč, a to zaplacením smluvní odměny podle § 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. obhájci JUDr. V. Š. v uvedené výši. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že vyšetřovatelem Policie ČR bylo dne 15. 12. 1997 žalobci sděleno obvinění a zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, neboť byl dostatečně odůvodněn závěr, že dne 14. 11. 1997 v hotelu L. v H. P. donutil H. T. pod pohrůžkou zabití a odvedení její dcery M. k podepsání uznání dluhu a směnky ve výši 600.000,- Kč zapůjčených jmenované obviněným údajně dne 27. 8. 1997. Pro tento trestný čin byla na žalobce podána obžaloba, které byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v České Krumlově ze dne 16. 1. 2001, č. j. 2 T 103/1999 - 307, zproštěn podle § 226 písm. b) tr. řádu, neboť skutek, který mu byl kladen za vinu, není trestným činem. S poukazem na obsah vyšetřovacího spisu policie a na obsah spisu Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 2 T 103/99, dospěl soud prvního stupně k závěru, že odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobci sdělením obvinění (§ 1 zákona č. 58/1969 Sb.) není dána, protože opatření, jímž žalobci bylo sděleno obvinění, bylo vydáno v souladu se zákonem, když byly splněny podmínky uvedené v § 160 odst. 1 tr. řádu a byl odůvodněn závěr, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal žalobce; okolnost, že poškozená T. a svědkyně K. změnily před soudem částečně své výpovědi, takže uvedený čin nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin, nemění nic na tom, že v daném případě nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, které je předpokladem odškodnění podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Stejně tak v souladu se zákonem podal státní zástupce ve smyslu § 176 odst. 1 tr. řádu na žalobce obžalobu, když výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňovaly jeho postavení jako obviněného před soud. Vzhledem k tomu, že okresní soud v posuzované věci neshledal ani další důvod pro odškodnění, tedy že by stát způsobil žalobci nějakou škodu nesprávným úředním postupem, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 2. 2003, č. j. 22 Co 155/2003 - 71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že uplatněný nárok žalobce není opodstatněný, i když k němu dospěl částečně z jiných důvodů než okresní soud. S poukazem na ust. § 160 odst. 1, § 174 odst. 1, odst. 2 písm. e), § 176 odst. 1 a § 186 písm. b) a c) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1997 dovodil, že sdělení obvinění nebylo rozhodnutím (až podle novely trestního řádu č. 256/2001 Sb. se trestní stíhání zahajuje usnesením, proti němuž je přípustná stížnost), přestože představovalo závažný zásah do právního postavení obviněného, nýbrž jen opatřením. „Proto je třeba toto sdělení obvinění v případě zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžalovaného žaloby posuzovat z toho pohledu, zda nepředstavuje nesprávný úřední postup (§ 18, § 19 zákona č. 58/1969 Sb.).“ Vzhledem k tomu, že „paušální odškodnění jen na základě toho, že došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby - s taxativně vyjmenovanými výjimkami - spojuje zákon č. 58/1969 Sb. pouze s rozhodnutími o vazbě (§ 5 tohoto zákona), musí být ve vztahu k jiným rozhodnutím či úředním postupům prokázána jejich nezákonnost nebo nesprávnost (§ 1 odst. 1, § 18 zák. č. 58/1969 Sb.)“. Bylo proto na žalobci, „aby tvrdil (a následně prokázal), že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro sdělení obvinění ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu (obecně vzato by tomu tak mohlo být, pokud by vyšetřovatel postupoval jednostranně, nedůsledně, pokud by si tvrzení údajných poškozených či svědků náležitě neprověřil apod.). Protože v tomto směru žalobce nic netvrdil a nesprávnost daného opatření vyvozoval pouze z toho, že byl zproštěn obžaloby, neprokázal, že by sdělení obvinění bylo v rozporu s ust. § 160 odst. 1 tr. řádu, a že by tedy bylo nesprávné“. „Neprokázal-li žalobce ve vztahu k žalované porušení právní povinnosti“, není žalovaná ve věci pasivně věcně legitimována, a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí z názorem odvolacího soudu, že pro vznik nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. musí kromě doložení skutečnosti, že byl zproštěn obžaloby, dále prokázat, že došlo k porušení zákonných podmínek pro sdělení obvinění ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu. Má za to, že již samotné zproštění obvinění či zastavení trestního stíhání má stejný význam a stejné důsledky, jako kdyby bylo opatření vyšetřovatele, kterým bylo obvinění sděleno, zrušeno pro nezákonnost. Poukazuje na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35/91, a na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v nichž systematickým a logickým extenzivním výkladem zákona č. 58/1969 Sb. zaujal názor, že stejný význam jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, neboť je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že tedy proti němu nemělo být vzneseno obvinění. Takové právo nemá jen ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám, a ten kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný čin trestně odpovědný, nebo mu byla udělena milost anebo trestný čin byl amnestován. Z toho je třeba dovodit, že žalobci vznikl nárok na náhradu škody podle § 1 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., přestože se sdělení obvinění mohlo vyšetřovateli jevit v době, kdy bylo toto opatření učiněno, jako důvodné. Není proto dále nutno prokazovat pochybení vyšetřovatele při sdělení obvinění, či nedostatek zákonných podmínek podle § 160 odst. 1 tr. řádu. K prokázání nezákonnosti či nesprávnosti tohoto opatření slouží právě důkaz o pozdějším zproštění obžaloby osoby, které bylo obvinění sděleno. Proto požadavek odvolacího soudu na prokázání dalších skutečností (konkrétně porušení zákonných podmínek § 160 odst. 1 tr. řádu vyšetřovatelem) pro řádné uplatnění žalovaného nároku jde již nad rámec požadavků zákona č. 58/1969 Sb. ve smyslu jejich ustáleného výkladu provedeného bývalým NS ČR v citovaném rozhodnutí. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanoveními části dvanácté, hlavy I., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve zněn