25 Cdo 1253/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1253/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2024 Spisová značka:25 Cdo 1253/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1253.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zdravotnictví Náhrada nemajetkové újmy (o. z.) Dotčené předpisy:§ 3028 odst. 3 o. z. § 53 předpisu č. 372/2011 Sb. § 69 předpisu č. 372/2011 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1270/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1253/2023-403 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: M. S., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Urologie Zahradní Město, s. r. o., IČO 28958730, se sídlem Jabloňová 2992/8, 106 00 Praha 10, zastoupená Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Pojišťovna VZP, a. s., IČO 27116913, se sídlem Lazarská 1718/3, 110 00 Praha 1, o 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 98/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2022, č. j. 14 Co 362/2022-373, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy za to, že v důsledku pochybení žalované, které spočívalo v nesprávném popisu sonografického obrazu levé ledviny jejího manžela, byl u něj opožděně diagnostikován zhoubný nádor, a proto přišla o možnost delšího života s manželem. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 14 Co 362/2022-373, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 7. 2022, č. j. 16 C 98/2019-345, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 700 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po částečném zopakování dokazování vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně a V. S. byli od roku 2011 manželé. S. byl léčen urologem MUDr. Poduškou (u jiného poskytovatele zdravotních služeb) již od roku 2009, kdy mu bylo provedeno CT. Na základě inominátní smlouvy byl od roku 2013 sledován v zařízení žalované, jejímž jednatelem je MUDr. Poduška, pro korovou cystu levé ledviny a opakovaně (ve dnech 29. 4. 2013, 21. 2. 2014 a 27. 2. 2015) u ní absolvoval sonografické vyšetření se závěrem, že cysta je neměnná. Zdravotnická dokumentace obsahuje popis sonografických vyšetření, avšak nikoli obrazové záznamy těchto vyšetření. V červenci 2015 byl S., poté co si stěžoval na bolesti břicha, poslán svým praktickým lékařem na sono břicha na specializované pracoviště Polikliniky Agel. Sono břicha provedla dne 22. 7. 2015 MUDr. Petrová, která zjistila cystu zhruba o velikosti 7 cm a která doporučila doplnit CT břicha. Dne 27. 7. 2015 podstoupil S. CT vyšetření hrudníku, břicha a malé pánve, při kterém byl zjištěn velký tumor levé ledviny, metastáze do levé nadledviny, metastáze do plic. Na oddělení patologie byl dne 4. 9. 2015 potvrzen renální karcinom 115 mm a metastázy v levé nadledvině. Dne 16. 6. 2016 byl S. hospitalizován na onkologické klinice, kde dne XY zemřel. Na základě závěrů znaleckých posudků, zejména revizního posudku znalce MUDr. Wagenknechta, odvolací soud uzavřel, že urolog žalované MUDr. Poduška provedl manželu žalobkyně řádně všechna urologická vyšetření, ke změně klinického stavu ani sonografického nálezu nedocházelo, cysta byla popisována jako stacionární, neměnná, což potvrzuje i závěr sonografického vyšetření provedeného na Poliklinice Agel MUDr. Petrovou, která popisuje atypickou cystu ledviny do 7 cm, tedy velikostně stejnou jako při CT vyšetření v roce 2009. Nádorové onemocnění nemohlo být odhaleno dříve, neboť nemělo žádné klinické příznaky. Odvolací soud uzavřel, že lékař žalované postupoval při léčbě manžela žalobkyně lege artis. Žalovaná tak neporušila povinnost ze smlouvy uzavřené v roce 2013, kterou soud (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1745/2014) kvalifikoval jako smlouvu příkazní, ani povinnosti stanovené v § 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 49 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“) ve spojení s § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), jde-li o vyšetření provedené v roce 2013, ani ve spojení s § 2910, § 2911 a § 167 o. z., jde-li o vyšetření provedená v letech 2014 a 2015. Při posuzování otázky, zda žalovaná vedla řádně zdravotnickou dokumentaci, vyšel soud ze zprávy České lékařské komory a posudku znalce MUDr. Wagenknechta. Podle něj žalovaná vedla zdravotnickou dokumentaci řádně v souladu s § 53 a § 69 zákona o zdravotních službách, obrazová dokumentace není nezbytná k posouzení správnosti postupu MUDr. Podušky, neboť je dostačující popis sonografického nálezu ve spojení se závěry vyšetření provedeného MUDr. Petrovou, navíc podle přílohy č. 1 bodu 3 vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, nemusí být dokumentace vedena v obrazové podobě. Odvolací soud poté uzavřel, že absence obrazových záznamů ze sonografických vyšetření provedených žalovanou v letech 2013, 2014 a 2015 není sama o sobě tak zásadní, aby odůvodňovala obrácení důkazního břemene, neboť k posouzení toho, zda byl postup MUDr. Podušky řádný, postačují jiné důkazy, zejména popis sonografického vyšetření z února 2015 ve spojení s výsledky vyšetření provedeného MUDr. Petrovou na specializovaném sonografickém pracovišti. Ani MUDr. Petrová nádor neodhalila, uvedla pouze atypickou cystu levé ledviny do 7 cm, což je velikostně stejné jako při CT vyšetření v roce 2009. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21 soud označil za nepřiléhavý pro skutkové odlišnosti. 3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen zamítavý meritorní výrok I rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. Soud nesprávně vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1745/2014, které analogickou aplikaci ustanovení o příkazní smlouvě odůvodňovalo tím, že neexistuje speciální úprava. To však již od 1. 1. 2014 není pravda, a proto měl odvolací soud použít § 2636 a násl. o. z. Odvolací soud proto pochybil, když se nezabýval právním posouzením smluvního vztahu mezi zemřelým a žalovanou v letech 2014 a 2015 z hlediska těchto speciálních ustanovení, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 25 Cdo 2968/2018, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019). Dále dovolatelka uvádí, že žalovaná původně obrazové záznamy sonografických vyšetření provedených mezi lety 2013 a 2015 měla a již je nemá, byť doba jejich uchování činí podle vyhlášky č. 98/2012 Sb. 10 let od ukončení vyšetření pacienta. Odvolací soud rovněž pochybil, pokud převzal závěry znalce MUDr. Wagenknechta, který po právní stránce posuzoval otázku, zda byla zdravotnická dokumentace vedena v souladu se zákonem o zdravotních službách a vyhláškou č. 98/2012 Sb. Znalci totiž nepřísluší řešit právní otázky, ale pouze otázky odborné. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz 38/91, sp. zn. 5 Tz 1/98, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21, ze kterých dovolatelka cituje). Dovolatelka rovněž pokládá řadu obecných hypotetických otázek. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo