25 Cdo 1384/2006 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1384/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, za účasti notáře, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 1.780.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 164/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005, č. j. 39 Co 242/2005-130, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2004, č. j. 11 Co 62/2004-94, zrušil rozsudek ze dne 11. 12. 2003, č. j. 10 C 164/2001-71, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.780.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 29. 5. 2001 do zaplacení a 39.305,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 23. 10. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 12% úroku z prodlení z částky 1.780.000,- Kč od 29. 6. 1999 do zaplacení a ohledně 9% úroku z prodlení z částky 39.305,- Kč od 2. 10. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval splněním všech podmínek odpovědnosti státu za škodu, a uložil mu, aby zkoumal, zda je splněna podmínka nesprávného úředního postupu státu a příčinné souvislosti se vzniklou škodu. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 1. 2005, č. j. 10 C 164/2001-105, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.780.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 29. 6. 1999 do zaplacení a částky 39.305,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 2. 10. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník jako notář sepsal dne 8. 6. 1999 notářský zápis sp. zn. NZ 198/99 o kupní smlouvě, na základě níž I. P. a J. K. v zastoupení zmocněnce M. F. převedly na žalobce nemovitosti zapsané v katastrálním území Š. u P. na listu vlastnictví č. vedeného u Katastrálního úřadu P. – v. (konkrétně se jednalo o dům, stavební parcelu, dvě zahrady a části pozemků vedených ve zjednodušené evidenci) za kupní cenu 1.800.000,- Kč. Plná moc ze dne 24. 2. 1999 obsahovala úředně ověřené podpisy prodávajících I. P. a J. K. a zmocňovala M. F. k uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem a k převzetí kupní ceny. Žalobce dne 8. 6. 1999 složil do notářské úschovy částku 1.750.000,- Kč, která pak byla vedlejším účastníkem hotovostně vyplacena M. F., a téhož dne uhradil vedlejšímu účastníkovi na odměně a hotových výdajích částky 2.580,- Kč a 11.660,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 4. 2000, č. j. 5 C 162/99-81, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, č. j. 27 Co 409/2000-103, bylo ve sporu proti Z. K. pravomocně určeno, že I. P. a J. K. jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá ideální ½) předmětných nemovitostí, neboť k uzavření kupní smlouvy formou notářského zápisu platně nedošlo; ze znaleckého posudku JUDr. P. B., soudního znalce z oboru písmoznalectví, se specializací na ruční a strojové písmo, totiž bylo zjištěno, že podpisy zmocnitelek v plné moci ze dne 24. 2. 1999 byly zfalšovány a že legalizační razítka notáře a obecního úřadu byla vytvořena elektrografickým kopírováním v takové kvalitě, že bez odborného zkoumání nebylo možno falzum zjistit. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 41 T 1/2001, byli M. F. a O. Š. za padělání uvedené plné moci uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu, byli odsouzeni k trestu odnětí svobody a zároveň jim bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci, vystupujícímu jako poškozený v trestním řízení, částku 1.775.000,- Kč. Soud ve sporu o náhradu škody proti státu dospěl k závěru, že notářský zápis, jehož obsahem je kupní smlouva, má sice charakter veřejné listiny, jeho vyhotovení však není úředním postupem státu, neboť předmětný notářský zápis o soukromoprávním úkonu, při němž činnost notáře spočívá v poskytnutí právní pomoci komerční povahy ve smyslu § 52 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „notářský řád“), nenaplňuje znaky veřejné správy. Navíc v postupu vedlejšího účastníka nelze spatřovat jakékoli pochybení za situace, kdy žádný právní předpis neukládá notáři povinnost přezkoumávat pravost listin, zvláště těch, které jsou opatřeny legalizovanými podpisy. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2005, č. j. 39 Co 242/2005-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i se závěrem o nedůvodnosti uplatněného nároku, byť nesouhlasil s názorem, že se v daném případě jedná o činnost notáře v soukromoprávní sféře. Podle odvolacího soudu je sepis notářského zápisu (tedy veřejné listiny) o právním úkonu bezesporu činností úřední, není však splněna podmínka nesprávného úředního postupu podle § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, neboť postup vedlejšího účastníka při výkonu notářské činnosti byl plně v souladu s notářským řádem. Ze znaleckého posudku JUDr. P. B. vyplývá, že osoba bez odborných znalostí nemohla předloženou plnou moc ze dne 24. 2. 1999, která obsahovala všechny zákonné náležitosti (ujednání o kupní ceně mezi ně nepatří), hodnotit jako falsum, a navíc ji žalobce nikdy nezpochybňoval. Notářský zápis o kupní smlouvě pak sice skutečně obsahuje jen jména žalobce, M. F. a vedlejšího účastníka, psaná strojem, avšak součástí tohoto zápisu je zápis vedlejšího účastníka ověřující, že se jedná o stejnopis notářského zápisu, který se doslovně shoduje s originálem uloženým v jeho sbírce notářských zápisů. Také při úschově peněz a jejich vydání postupoval notář v souladu s § 85 a násl. notářského řádu, od něhož se odchýlil toliko v tom, že peníze M. F. vydal v hotovosti a nikoli převodem na účet; uvedené je však z hlediska naplnění podmínek odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem bez významu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení předpokladů odpovědnosti státu za škodu učiněné odvolacím soudem. Má za to, že k ověření pravosti a platnosti předložené plné moci má notář odborné předpoklady a možnosti a že pokud jej stát vybavuje pravomocí vystavovat veřejné listiny a je jeho zájmem, aby subjekty činily právní úkony prostřednictvím notářů, měl by je i vybavit prostředky, které by falsa rozpoznaly. Plná moc ze dne 24. 2. 1999 neobsahovala přesné, nezaměnitelné a úplné označení převáděných nemovitostí tak, aby bylo možno jejich převod zapsat do katastru nemovitostí, ani ujednání o kupní ceně; za situace, kdy smlouvy o převodech nemovitostí vyžadují jejich přesnou specifikaci a ujednání o kupní ceně, musí plná moc tyto náležitosti taktéž obsahovat. Požadované náležitosti, tj. osobní údaje účastníků a jejich zástupců a jejich podpisy neměl ani notářský zápis o kupní smlouvě (obsahoval totiž podpis podvodného zástupce). Vedlejší účastník rovněž porušil správný úřední postup při vydání úschovy, když při rozdílu mezi výší kupní ceny (1.800.000,- Kč) a žalobcem složenou částkou (1.750.000,- Kč) akceptoval tutéž obecnou plnou moc a nepožadoval speciální pro převzetí peněz z notářské úschovy, ačkoli mu to ukládá § 84 odst. 1 notářského řádu; proto tím, že vydal M. F. na základě „neúplné, nesprávné a neexistentní zvláštní plné moci“ peníze, postupoval protiprávně. Žalobce své dovolání uzavírá tvrzením, že není nutné zkoumat, zda notář poznal či nepoznal podvrženou plnou moc, resp. zda ji měl a mohl poznat, neboť objektivní odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem notáře nese stát, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2797/2000 a R 55/1971. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání, neboť považuje napadené rozhodnutí za správné a spravedlivé. Má za to, že notářský zápis není institutem zajišťujícím ochranu majetkových práv žalobce (není zájmen žalované, aby účastníci právních úkonů činili tyto úkony především prostřednictvím notářských zápisů) ani nástrojem, který zprošťuje žalobce odpovědnosti za jím činěné právní úkony; bylo na žalobci, aby si náležitě zjistil, s kým a za jakých podmínek hodlal smlouvu uzavřít. Notář v daném případě postupoval s náležitou péčí, jak tomu nasvědčují i závěry znaleckého zkoumání v trestním řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř, dospěl k závěru, že dovolání, k