25 Cdo 14/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 14/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2003 Spisová značka:25 Cdo 14/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.14.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 119/1990Sb. § 23 předpisu č. 119/1990Sb. § 13 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 533/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 14/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, pro doručování Vojenský úřad pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o 480.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 228/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2002, č. j. 18 Co 191/2002-65, takto : I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, č. j. 18 Co 191/2002-65, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 12. 2001, č. j. 17 C 228/99-48, uložil žalované České republice – Ministerstvu obrany povinnost zaplatit žalobci 480.000,- Kč jako odškodné za neoprávněné věznění a na náhradě nákladů řízení 120.075,- Kč. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1953, sp. zn. T 45/53, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 87/1950 Sb., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Trest vykonal od 4. 1. 1954 do 4. 1. 1955 ve věznici O. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 7 Tz 17/99, byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1953, sp. zn. T 45/53, zrušen a žalobce byl podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek posuzovaný jako trestný čin vyhýbání se vojenské povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 87/1950 Sb. Žalobci bylo následně přiznáno odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve výši 27.370,- Kč; částku 480.000,- Kč, požadovanou za citovou a morální újmu způsobenou vězněním, žalovaná odmítla uhradit. Soud dospěl k závěru, že na základě Evropské úmluvy o lidských právech ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (dále jen Úmluva), která se stala součástí právního řádu České republiky, se žalobce může podle čl. 5 odst. 5 této Úmluvy domáhat svého práva na vynutitelné odškodnění (enforceable right to compenzation), a nárok žalobce na odškodnění za morální a citovou újmu je zde dán. Částka 480.000,- Kč, ke které soud dospěl volnou úvahou, je za deset měsíců věznění adekvátní, neboť žalobce byl vězněn neoprávněně. Soud tedy žalobě plně vyhověl. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2002, č. j. 18 Co 191/2002-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 480.000,- Kč, se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Již z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jak je vymezen v § 1, jednoznačně vyplývá, že se tento zákon vztahuje na případ žalobce, a žalobce má nárok na odškodnění, což je v souladu s čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Podmínky a výši odškodnění stanoví zákon č. 119/1990 Sb., který je zároveň „zákonem příslušného státu“ ve smyslu čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, podle nějž má být poškozený odškodněn podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu. Podmínky a postup při uplatnění nároku se pak řídí zákonem č. 58/1969 Sb. S poukazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 23. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1659/98, odvolací soud dovodil, že soudu není dána možnost konstituovat nějaké další, v zákoně neuvedené nároky. Vzhledem k tomu, že zákon č. 119/1990 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. a k občanskému zákoníku předpisem speciálním, který má přednost a vylučuje užití obecné úpravy, nelze žalobci přiznat nárok na odškodnění morální a citové újmy. Poukaz žalobce na to, že v Řecku bylo obětem nezákonného uvěznění přiznáno vyšší odškodnění, než zákon přiznává jemu (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlise a Koulumpase proti Řecku), je irelevantní. I když výše odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. není způsobilá plně nahradit útrapy způsobené nezákonným odsouzením, nelze na základě volné úvahy přiznat jednotlivci nad rámec zákona odškodnění několikanásobně vyšší než jiným poškozeným se stejným nárokem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž především namítá, že zrušení odsuzujícího rozsudku a zproštění obžaloby nedosáhl přezkumným řízením podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, který postupoval podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 trestního řádu. Zpochybňuje, že by v jeho případě se mělo odškodnění řídit zákonem č. 119/1990 Sb., neboť podle tohoto zákona nebyl rehabilitován, nicméně má za to, že i aplikace tohoto zákona by mohla vést k poskytnutí přiměřeného a spravedlivého odškodnění v položkách, které nejsou výslovně uvedeny v demonstrativním výčtu § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Ustanovení § 24 zák. č. 119/1990 Sb. odkazuje totiž na zákon č. 58/1969 Sb., jehož § 20 odkazuje na občanský zákoník, který v § 13 přiznává náhradu za nemateriální újmu, a proto nelze použití občanského zákoníku vyloučit. Dále poukazuje na výši náhrad za zásah do práva na ochranu osobnosti a na to, že jeho případ je v základních rysech shodný s případem, řešeným Evropským soudem pro lidská práva v r. 1997 ve věci Tsirlise a Koulumpase proti Řecku. Dovolatel navrhuje - pokud by dovolací soud nepředložil Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení § 23 odst. 1 písm. a) a c) a § 23 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb. pro rozpor těchto ustanovení s čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné. Především je třeba uvést, že z hlediska vzniku a právního režimu nároku na odškodnění není rozhodující, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku nedošlo v přezkumném řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., jak namítá dovolatel. Z výrokové části rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 7 Tz 17/99, a ostatně i z jeho odůvodnění vyplývá, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1953, sp. zn. T 45/53, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to i z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Žalobce je tak osobou rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci, jak ostatně dovozuje i judikatura Ústavního soudu vztahující se k těmto případům (srov. např. II. ÚS 285/97). Jeho nárok na odškodnění, vyplývající ze zrušeného výroku o trestu odnětí svobody a o zproštění obžaloby, je proto třeba posoudit podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn. Podle jeho ust. § 23 odst. 1 nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs, výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e) náhradu zaplaceného peněži