25 Cdo 1417/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1417/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 4. 2022 Spisová značka:25 Cdo 1417/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1417.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Veřejné zakázky Dotčené předpisy:předpisu č. 137/2006 Sb. § 373 obch. zák. § 757 obch. zák. § 420 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:16. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1417/2020-414 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: RPIC-ViP s. r. o., IČO 25826051, se sídlem Výstavní 2224/8, Ostrava - Mariánské Hory, zastoupená Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti žalované: Česká republika – Úřad práce České republiky, IČO 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, o 21 675 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 22/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2017, č. j. 57 Co 558/2016-318, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2017, č. j. 57 Co 558/2016-318, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2015, č. j. 18 C 22/2012-150, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 18 C 22/2012-150, zamítl žalobu na zaplacení 21 675 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení se žalobkyně domáhala náhrady škody s tím, že jako uchazečka o veřejnou zakázku byla žalovanou jako zadavatelkou neoprávněně vyloučena ze zadávacího řízení, přičemž pokud by vyloučena nebyla, s vysokou mírou pravděpodobnosti by její nabídka byla vybrána jako nejlepší a žalovaná by s ní uzavřela smlouvu o realizaci. Škoda ve formě ušlého zisku měla spočívat v rozdílu mezi tržbami z předpokládané veřejné zakázky a náklady vynaloženými v souvislosti s její realizací. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná v červenci 2009 vyhlásila nadlimitní veřejnou zakázku na služby zadávané v otevřeném řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, (dále též „zákon o veřejných zakázkách“) s předpokládanou hodnotou veřejné zakázky ve výši 42 521 000 Kč bez DPH. Žalovaná v rozporu se zmíněným zákonem vyloučila žalobkyni ze zadávacího řízení, jak bylo konstatováno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011, č. j. 62 Af 50/2010-104, a posléze i rozhodnutími předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a uzavřela smlouvu na realizaci veřejné zakázky s jedinou konkurující uchazečkou, společností COFET, a. s. Ve vztahu k hodnotícím kritériím, obsaženým v zadávací dokumentaci, žalobkyně podala ve všech bodech (nabídková cena, zprostředkování pracovních míst, vytvoření středisek pro účastníky projektu) lepší nabídku než společnost COFET, a. s. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“). Podle soudu prvního stupně žalobkyně nemůže předjímat, jakými úvahami by se žalovaná jako zadavatel veřejné zakázky při výběru nejvhodnější nabídky zaobírala a zda by skutečně její nabídku vybrala. Zákon o veřejných zakázkách negarantuje uchazeči právo na to, aby se stal vítězným uchazečem, kterému bude veřejná zakázka přidělena, ani právo na vlastní uzavření smlouvy, a to ani za situace, že dle hodnotících kritérií uvedených v zadávacím řízení předloží nejvýhodnější nabídku. 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 6. 2017, č. j. 57 Co 558/2016-318, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že věc neměla být posuzována podle zákona č. 513/1991 Sb., a to s ohledem na jeho § 757, nýbrž podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a v něm obsažených obecných ustanovení o náhradě škody. Věcná správnost rozsudku soudu prvního stupně tím však nebyla dotčena, neboť i v tomto případě platí, že protiprávním jednáním žalované, které by mělo za následek vznik tvrzené škody, by mohlo být pouze porušení její povinnosti uzavřít s žalobkyní smlouvu, pokud by taková povinnost vyplývala ze zákona o veřejných zakázkách. Jestliže však neexistuje subjektivní právo uchazeče na přidělení veřejné zakázky, ani na uzavření smlouvy, nelze považovat protiprávní vyloučení žalobkyně ze zadávacího řízení za postup vedoucí k odpovědnosti žalované za škodu. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, které ve vztahu k zadávání veřejných zakázek podle zákona č. 137/2006 Sb. nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, a to zda má zadavatel veřejné zakázky povinnost vybrat nabídku uchazeče, která je dle hodnotících kritérií nejvhodnější, a s tímto uchazečem následně uzavřít smlouvu a jaký je hmotněprávní režim odpovědnosti za škodu při porušení právní povinnosti vyplývající ze zmíněného zákona. Podle dovolatelky je posouzení věci podle § 420 a násl. obč. zák. nesprávné, za rozhodnou právní úpravu považuje § 373 a násl. obch. zák. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že protiprávním jednáním žalované, které by mělo za následek vznik tvrzené škody, by mohlo být pouze porušení její povinnosti uzavřít s dovolatelkou smlouvu. Má za to, že příčinná souvislost mezi neoprávněným vyloučením dovolatelky ze zadávacího řízení a jejím ušlým ziskem je dána. Poukazuje na tzv. obvyklý (přirozený) chod věcí (zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, 25 Cdo 818/2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3109/08) a skutečnost, že pokud by nebyla žalovanou neoprávněně vyloučena ze zadávacího řízení, s velkou mírou pravděpodobnosti by byla její nabídka vybrána jako nejvhodnější. Žalovaná by s ní následně uzavřela smlouvu, jelikož zadavatel veřejné zakázky má dle dovolatelky povinnost uzavřít smlouvu s tím uchazečem, jehož nabídka byla vybrána jako nejvhodnější. Zakázku by tedy v případě obvyklého chodu věcí realizovala. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v čase vyloučení dovolatelky ze zadávacího řízení postupovala dle zákonných norem a v souladu s názorem vysloveným v rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jakožto dozorového orgánu. Byla tedy v dobré víře, že její postup je správný. Je přesvědčena, že učinila vše, co bylo v jejích možnostech, aby předcházela škodám. V zadávacím řízení pak řádně pokračovala a vybrala nejvhodnější nabídku od společnosti, se kterou následně uzavřela smlouvu a zakázku realizovala. Názor dovolatelky by dle žalované stavěl zadavatele veřejné zakázky do neřešitelné situace, kdy v případě vyloučení uchazeče ze zadávacího řízení, které je zároveň v souladu s rozhodnutím dozorového orgánu, nemohou veřejnou zakázku zrušit z důvodu opatrnosti, aby takové rozhodnutí nebylo později soudem zrušeno. Pokud by bylo zadávací řízení bez legitimního důvodu takto zrušeno, mohli by vůči zadavateli požadovat náhradu škody ti uchazeči, kteří vyloučeni nebyli. K otázce příčinné souvislosti žalovaná tvrdí, že řetězec příčin nebyl ve vztahu k tvrzené škodě natolik propojen a nemusel nutně vést k následku v podobě ušlého zisku dovolatelky. Podstatnou příčinu realizace zakázky s jiným uchazečem žalovaná spatřuje právě v postoji dozorového orgánu, kterým se řídila. Zdůrazňuje rovněž, že správní soud později nekonstatoval, že by se žalovaná dopustila flagrantního porušení zákona o veřejných zakázkách, nýbrž šlo dle něj o významná specifika stavu, k němuž v zadávacím řízení došlo a na němž se nadto svým pochybením při podání nabídky podílel i vyloučený uchazeč. Ztotožnila se s právním názorem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto. 5. Nejvyšší soud ve věci rozhoduje opětovně poté, co jeho rozsudek ze dne 17. 5. 2018, č. j. 25 Cdo 54/2018-384, kterým zamítl dovolání žalobkyně a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 2451/18. Podle jeho názoru Nejvyšší soud svou původní vyslovenou úvahu o možné faktické kauzalitě vzniku škody vyvrací okolnostmi, jež nastaly následně a byly důsledkem protiprávního vyloučení žalobkyně ze zadávacího řízení, což nelze akceptovat jako relevantní metody určení právní kauzality. Absentují úvahy o tom, jaký vliv by na předpokládaný postup žalované v zadávacím ř