25 Cdo 1430/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1430/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 2. 2026 Spisová značka:25 Cdo 1430/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.1430.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spolu způsobení si újmy poškozeným Dotčené předpisy:§ 2918 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1430/2025-113 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: E. L., zastoupená Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem, se sídlem Husovo nám. 82/10, 266 01 Beroun, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8, o zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 88/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 58 Co 509/2024-98, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, č. j. 58 Co 509/2024-98, potvrdil rozsudek ze dne 30. 7. 2024, č. j. 12 C 88/2024-47, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu o zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o zaplacení pojistného plnění na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni ztrátou osoby blízké vyšly soudy z následujících skutkových zjištění. Řidič a provozovatel vozidla O. D. jel dne 24. 4. 2022 okolo 3:45 hod. osobním vozidlem Škoda Octavia, pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem u žalované, po přímém úseku silnice č. XY v obci XY ve směru od obce XY. Bylo sucho, beze srážek. Z provedených důkazů (zejména znaleckého posudku č. 11 336-015/22) bylo zjištěno, že řidič měl zapnuté potkávací světlomety a jel rychlostí 50–56 km/h. Poškozený, který byl synem žalobkyně, ležel v tmavém oblečení na neosvětlené části vozovky. Nacházel se mezi dvěma světly veřejného osvětlení v blízkosti autobusové zastávky, a to napříč jízdním pruhem O. D. Ten ležícího chodce přehlédl a vozidlem jej přejel, čímž mu způsobil zranění neslučitelná se životem, jimž chodec podlehl. V rámci dokazování si soudy vyžádaly trestní spis Policie České republiky, jehož součástí jsou dva znalecké posudky. Z těch mimo jiné vyplynulo, že poškozený na vozovku ulehl ve stavu těžké alkoholové opilosti a pod vlivem návykové látky delta-9-tetrahydrokanabinolu (THC). Při analýze a hodnocení nehodového děje znalec uzavřel, že jízda řidiče byla přiměřená rozhledu na potkávací světlomety. Rychlost jedoucího vozidla byla taktéž přiměřená dané situaci a v souladu s rychlostí v tomto místě stanovenou. Způsob jízdy odpovídal běžnému způsobu pohybu vozidel po komunikaci v obci. Podle znalce mohl řidič za daných podmínek nejdříve začít rozpoznávat ležící postavu ve vozovce ve vzdálenosti 20 m před sebou v čase 1,4 s před střetem a zabránit střetu s ní by mohl jen pokud by jel rychlostí 33 km/h a nižší. O. D. na situaci reagoval včas a bez opoždění. Nebyl však za daných okolností schopen před chodcem zastavit. Kdyby chodec na přijíždějící vozidlo reagoval, mohl nehodě zabránit, což se však nestalo. Soudy situaci zhodnotily tak, že syn žalobkyně svým jednáním vytvořil řidiči neočekávatelnou překážku, na kterou řidič i při dodržení pravidel náležité jízdy nemohl reagovat. Předvídatelnost této překážky odvolací soud vyloučil také s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, která pracuje s principem omezené důvěry. Podle tohoto principu nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a tedy i chodci (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 953/2014 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2800/2007) soudy obou stupňů uzavřely, že jedinou příčinou újmy bylo jednání poškozeného, a odpovědnost provozovatele vozidla podle § 2927 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), i povinnost pojistitele jeho odpovědnosti plnit za pojištěného podle § 6 ve spojení s ustanovením § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a § 4 odst. 1 písm. a), § 18 odst. 1 a 54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), je vyloučena pro absenci příčinné souvislosti mezi újmou a jednáním řidiče (provozovatele) právě z důvodu 100% míry způsobení újmy poškozeným (§ 2918 o. z.). 2. Žalobkyně napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na nesprávném právním posouzení míry účasti škůdce a poškozeného na vzniku újmy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3603/2019 a 25 Cdo 1264/2002). Podle žalobkyně nelze akceptovat závěr o stoprocentním způsobení újmy poškozeným a vyloučení jakékoliv příčinné souvislosti mezi provozem vozidla a způsobenou újmou. Je přesvědčena, že s ohledem na nedostatečné osvětlení vozovky měl řidič v nočních hodinách použít dálkové světlomety a snížit rychlost jízdy tak, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na jakou měl rozhled. Protože tak neučinil, porušil svou povinnost přizpůsobit způsob jízdy stavu vozovky a místním podmínkám. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I rozhodnutí odvolacího soudu, a aby sám žalobě vyhověl. 3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné. 4. Dovolání může být podle § 237 o. s. ř. přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 5. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jsou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. 6. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). 7. Nejvyšší soud se setrvale vyslovuje k otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným tak, že úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněného pod číslem 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020). I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní norm