25 Cdo 1638/2005 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1638/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2007 Spisová značka:25 Cdo 1638/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1638.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1638/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce H.-G.-S. F. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované J. t., a. s., zastoupené advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 864,34 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 209/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2005, č. j. 5 Co 470/2005-260, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.932,55 Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od doručení tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 1. 2004, č. j. 33 C 209/2003-98, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované společnosti a původně druhé žalované J. T. byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit 1.065,28 EUR s 8,5% úrokem z prodlení od 18. 7. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že J. T. při řízení motorového vozidla, jehož vlastníkem a provozovatelem je žalovaná akciová společnost, způsobila dne 1. 8. 2001 v obci S. dopravní nehodu, při níž narazila do vozidla řízeného V. S., německou občankou, která utrpěla distorzi krční páteře a od 1. 8. 2001 do 21. 8. 2001 byla v pracovní neschopnosti. Žalobce jako její zaměstnavatel jí podle německých právních předpisů vyplatil celkově částku 1.065,28 EUR sestávající z náhrady mzdy a nemocenského pojištění za toto období. Soud prvního stupně s odkazem na čl. 3 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody (vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 130/1976 Sb.) a ustanovení § 15 a § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, určující jako rozhodné právo státu, na jehož území došlo k nehodě, aplikoval na daný skutkový stav české právo a dospěl k závěru, že nárok žalobce, opírající se o povinnost zaměstnavatele platit svému zaměstnanci po dobu jeho pracovní neschopnosti náhradu mzdy a odvádět za něho sociální dávky podle německých právních předpisů, není v souladu s kogentní úpravou způsobu náhrady škody podle § 429 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků a není tedy přiznatelný, neboť české právo jako právo rozhodné pro daný právní vztah tento institut nezná. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 5. 2004, č. j. 5 Co 671/2004-137, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích týkajících se žalované akciové společnosti zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval podle Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 56/204-MO-J ze dne 30. 4. 2004 stanovící zásady, podle nichž musí soud postupovat ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních s cizím prvkem. Nesprávně totiž posoudil charakter uplatněného nároku, neboť nejde o škodu, která by vznikla v okamžiku dopravní nehody, ale o škodu, která vznikla žalobci teprve vyplacením žalované částky částečně své zaměstnankyni a částečně příslušným sociálním institucím na území Spolkové republiky Německo; proto se podle odvolacího soudu bude náhrada škody v této věci řídit německým hmotným právem. S odkazem na § 35 citované Instrukce Ministerstva spravedlnosti pak uložil soudu prvního stupně zjistit obsah kolizních právních norem platných na území SRN, zda neodkazují zpět na české hmotné právo. Aplikaci Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody brání čl. 2, podle kterého se tato úmluva nevztahuje mimo jiné na postih mezi odpovědnými osobami, když podle názoru odvolacího soudu jde ve věci právě o tento institut – žalovaná částka je nepochybně postihem vůči tomu, kdo způsobil svým zaviněním (prostřednictvím svého zaměstnance) škodu, a žalobce je ten, kdo odpovídá své zaměstnankyni, V. S., za škodu způsobenou zaviněním jiného (žalované), má proto proti žalované i podle českého práva postih (§ 440 obč. zák.). Žalovaný nárok tedy není přímým nárokem z dopravní nehody, ale jde právě o nárok ze vztahu mezi odpovědnými osobami. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 33 C 209/2003-228, ve spojení s usnesením ze dne 7. 1. 2005, č. j. 33 C 209/2003-239, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 864,34 EUR s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 22. 8. 2001 do zaplacení, řízení ohledně částky 200,94 EUR s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 22. 8. 2001 do zaplacení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení zálohy na znalecké dokazování. Vázán právním názorem odvolacího soudu, dovodil z německého právního předpisu upravujícího kolizní ustanovení v mezinárodním právu soukromém a procesním možnost aplikace českého hmotného práva na daný skutkový stav, když i ve smyslu § 35 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním přijetí zpětného odkazu na české právo odpovídá rozumnému a spravedlivému uspořádání právního vztahu. S odkazem na právní názor odvolacího soudu o povaze žalované částky jako postihu ve smyslu § 440 obč. zák. vzal za jednoznačně prokázané, že žalobce vyplatil své zaměstnankyni, V. S., jako náhradu mzdy za období její pracovní neschopnosti, jež byla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním zaměstnankyně žalované, částku 864,34 EUR. V rozsahu požadované náhrady za odvody nemocenského pojištění vzal žalobce žalobu zpět, soud prvního stupně za současného souhlasu žalované i vedlejšího účastníka proto řízení v této části zastavil. K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 5 Co 470/2005-260, rozsudek v napadeném výroku o platební povinnosti žalované potvrdil, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že škoda představuje částku, kterou žalobce zaplatil v souvislosti s tím, že jeho zaměstnankyně „byla nemocná, a že její nemocnost vyvolala žalovaná“, protože prostřednictvím své zaměstnankyně způsobila dopravní nehodu. Škoda vznikla žalobci až tím, že vyplatil své zaměstnankyni uplatněnou částku ve Spolkové republice Německo. Správně se soud prvního stupně řídil právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení, že na právní vztah mezi účastníky dopadá ustanovení § 440 obč. zák., neboť žalovaná (jinak poškozené zaměstnankyni žalobce odpovídající za způsobenou škodu) musí odpovídat nejen za škodu způsobenou přímo poškozené osobě, ale i za další újmu způsobenou jinému (žalobci) v souvislosti s dopravní nehodou, jejímž viníkem byla zaměstnankyně žalované. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a tvrdí, že věc měla být posouzena podle čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody, neboť tento pramen práva je nutno bezvýhradně použít ohledně určování rozhodného práva, které by upravovalo způsob a rozsah náhrady škody poškozenému, a že odvolací soud nesprávně interpretoval čl. 2 bod 6 citované úmluvy a smísil tak právní vztah mezi subjekty uplatňujícími postih se vztahem mezi osobou odpovědnou za škodu a poškozeným. Tento nesprávný výklad provedený odvolacím soudem by vedl k porušení právní jistoty škůdce, neboť by mu předem nemohlo být známo, za jaké nároky na náhradu škody v případě způsobení dopravní nehody na tuzemském území odpovídá, neboť tyto by byly odvislé od takových nahodilých skutečností, jako je existence pracovněprávního vztahu mezi určitými cizozemskými subjekty. Jelikož podle čl. 3 citované úmluvy jsou rozhodným právem vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě, je i místem vzniku škody i místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody, Česká republika, nikoli místo, kde byla zaměstnankyni vyplacena náhrada mzdy, a proto fakt, že žalobce vyplatil své zaměstnankyni na území SRN nějaké plnění z titulu její nemocnosti vzniklé v důsledku dopravní nehody na území České republiky, je zcela irelevantní, protože české právo tento vznik škody v podobě vyplacení mzdy zaměstnanci za dobu pracovní neschopnosti nezná. V této souvislosti odkazuje na rozh