25 Cdo 1649/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1649/2007 citace  Právní věta:Za škodu vzniklou fyzickým a právnickým osobám v příčinné souvislosti s krizovým opatřením odpovídá stát, nikoliv orgán krizového řízení. Ve sporu o náhradu této škody vystupuje za stát v občanském soudním řízení ministerstvo vnitra. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 6. 2009 Spisová značka:25 Cdo 1649/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1649.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:10 / 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1649/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, 2) m. P., a 3) m. č. P., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 37/2004, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2006, č. j. 11 Co 269/2006-103, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 mezitímním rozsudkem pro uznání ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 C 37/2004-89, určil, že základ nároku je opodstatněn vůči třetí žalované a že o výši nároku a o nákladech řízení mezi žalobcem a třetí žalovanou bude rozhodnuto v konečném rozsudku, zamítl žalobu vůči první žalované a druhému žalovanému a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi nimi a žalobcem. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl nájemcem pozemků parc. č. 1073/34, 1073/35 a 1073/36 v katastrálním území H., okres m. P., a vlastníkem na nich umístěné budovy č.p. 530 a 531. Rozhodnutím předsedy vlády ČR ze dne 12. 8. 2002, č. 373/2002 Sb., došlo k vyhlášení nouzového stavu v důsledku rozsáhlých povodní na dobu od 12. 8. 2002 do 22. 8. 2002 a k nařízení krizových opatření spočívajících mimo jiné v odstraňování staveb, bude-li to nezbytné pro zmírnění nebo odvrácení veřejného ohrožení. Na základě příkazu primátora m. P. ze dne 12. 8. 2002 o organizaci nutných opatření na ochranu života a zdraví obyvatelstva a na ochranu majetku v rámci realizace krizových opatření rozhodla dne 16. 8. 2002 ve 14 hodin povodňová komise m. č. P. o odstranění podmáčených staveb v prostoru mezi tělesem tramvajové trati a břehem V., a to i budovy žalobce, která byla odstraněna téhož dne. Soud prvního stupně aplikoval speciální zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2002 (dále též jen „krizový zákon“), který má přednost před zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2002 (dále též jen „vodní zákon“), i před zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť krizový zákon obsahuje v § 36 speciální úpravu náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Protože lhůta k uplatnění nároku podle § 36 odst. 5 krizového zákona byla dodržena, přičemž třetí žalovaná v průběhu řízení nárok žalobce na náhradu škody co do základu uznala, soud prvního stupně v souladu s § 153a odst. 1 o.s.ř. rozhodl ve vztahu k ní mezitímním rozsudkem pro uznání; ve vztahu k první žalované a druhému žalovanému dospěl k závěru, že za škodu neodpovídají, neboť podle § 39 odst. 2 krizového zákona se v případě vyhlášení nouzového stavu povodňové komise stávají součástí krizového štábu kraje. K odvolání žalobce, které směřovalo do zamítavé části napadeného rozsudku pouze ve vztahu k první žalované, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, č. j. 11 Co 269/2006-103, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k první žalované změnil tak, že určil, že základ nároku je vůči ní opodstatněn, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou jej zrušil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o vztahu speciality krizového zákona k zákonu č. 82/1998 Sb. Z ustanovení § 36 odst. 1, 4 a 5 krizového zákona však dovodil, že za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením odpovídá stát, za nějž ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb. ve spojení s § 12 odst. 1 písm. m) zákona č. 2/1969 Sb. jedná ministerstvo vnitra. Orgán, který krizové opatření nařídil (povodňová komise třetí žalované), je pouze jakýmsi platebním místem, u něhož je nutno právo v určité lhůtě uplatnit a které peněžní náhradu poskytuje. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Považuje závěry odvolacího soudu o odpovědnosti státu a příslušnosti ministerstva vnitra za něj jednat za nesprávné a rozšiřující předmět řízení nad rámec žalobního petitu. Namítá, že žalobce se nedomáhá určení odpovědnosti za škodu, nýbrž proplacení peněžité náhrady škody, k čemuž je podle § 36 odst. 4 a 5 krizového zákona povinna výlučně třetí žalovaná. Z § 36 odst. 1 tohoto zákona lze dovodit pouze její nárok vůči státu na refundaci částky, kterou eventuálně proplatí žalobci, ale která předmětem tohoto řízení není; v takovém případě bude za stát jednat ministerstvo financí, jak vyplývá z § 5 a § 6 krizového zákona, který konkretizuje kompetence dané rámcově zákonem č. 2/1969 Sb., a nikoli ministerstvo vnitra (§ 10 a § 16 krizového zákona). Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Namítá-li dovolatelka, že pro rozhodnutí je významná okolnost, že žalobce se nedomáhá určení odpovědnosti za škodu, nýbrž proplacení peněžité náhrady za odstranění budovy při povodních rozhodnutím povodňové komise, jde o nepochopení smyslu právní úpravy odškodnění, která samozřejmě směřuje k tomu, aby poškozenému byla poskytnuta náhrada. Výrok soudu, dojde-li v tomto směru ke sporu, pak nepochybně zní na peněžité plnění, jak požaduje žalobce, nikoliv na jakési určení odpovědnosti (jak o něm uvažuje dovolatelka), které by nemělo konkrétní obsah vyjádřený konkrétní peněžní částkou. Je proto třeba zabývat se tím, kdo je podle zákona osobou odpovědnou za škodu a z toho titulu povinnou poskytnout peněžitou náhradu. Krizový zákon stanoví působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků a práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením, a při jejich řešení (§ 1). Podle § 36 odst. 1 krizového zákona stát odpovídá za škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle odst. 4 tohoto ustanovení peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Podle odst. 5 nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody. Podle odst. 7 orgán krizového řízení je oprávněn požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu škody, po původci havárie nebo jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření. Z této úpravy je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením (je jím i opatření přijaté v souvislosti s povodní, resp. za účelem řeše