25 Cdo 1649/2007 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1649/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, 2) m. P., a 3) m. č. P., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 37/2004, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2006, č. j. 11 Co 269/2006-103, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 mezitímním rozsudkem pro uznání ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 C 37/2004-89, určil, že základ nároku je opodstatněn vůči třetí žalované a že o výši nároku a o nákladech řízení mezi žalobcem a třetí žalovanou bude rozhodnuto v konečném rozsudku, zamítl žalobu vůči první žalované a druhému žalovanému a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi nimi a žalobcem. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl nájemcem pozemků parc. č. 1073/34, 1073/35 a 1073/36 v katastrálním území H., okres m. P., a vlastníkem na nich umístěné budovy č.p. 530 a 531. Rozhodnutím předsedy vlády ČR ze dne 12. 8. 2002, č. 373/2002 Sb., došlo k vyhlášení nouzového stavu v důsledku rozsáhlých povodní na dobu od 12. 8. 2002 do 22. 8. 2002 a k nařízení krizových opatření spočívajících mimo jiné v odstraňování staveb, bude-li to nezbytné pro zmírnění nebo odvrácení veřejného ohrožení. Na základě příkazu primátora m. P. ze dne 12. 8. 2002 o organizaci nutných opatření na ochranu života a zdraví obyvatelstva a na ochranu majetku v rámci realizace krizových opatření rozhodla dne 16. 8. 2002 ve 14 hodin povodňová komise m. č. P. o odstranění podmáčených staveb v prostoru mezi tělesem tramvajové trati a břehem V., a to i budovy žalobce, která byla odstraněna téhož dne. Soud prvního stupně aplikoval speciální zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2002 (dále též jen „krizový zákon“), který má přednost před zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2002 (dále též jen „vodní zákon“), i před zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť krizový zákon obsahuje v § 36 speciální úpravu náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Protože lhůta k uplatnění nároku podle § 36 odst. 5 krizového zákona byla dodržena, přičemž třetí žalovaná v průběhu řízení nárok žalobce na náhradu škody co do základu uznala, soud prvního stupně v souladu s § 153a odst. 1 o.s.ř. rozhodl ve vztahu k ní mezitímním rozsudkem pro uznání; ve vztahu k první žalované a druhému žalovanému dospěl k závěru, že za škodu neodpovídají, neboť podle § 39 odst. 2 krizového zákona se v případě vyhlášení nouzového stavu povodňové komise stávají součástí krizového štábu kraje. K odvolání žalobce, které směřovalo do zamítavé části napadeného rozsudku pouze ve vztahu k první žalované, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, č. j. 11 Co 269/2006-103, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k první žalované změnil tak, že určil, že základ nároku je vůči ní opodstatněn, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou jej zrušil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o vztahu speciality krizového zákona k zákonu č. 82/1998 Sb. Z ustanovení § 36 odst. 1, 4 a 5 krizového zákona však dovodil, že za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením odpovídá stát, za nějž ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb. ve spojení s § 12 odst. 1 písm. m) zákona č. 2/1969 Sb. jedná ministerstvo vnitra. Orgán, který krizové opatření nařídil (povodňová komise třetí žalované), je pouze jakýmsi platebním místem, u něhož je nutno právo v určité lhůtě uplatnit a které peněžní náhradu poskytuje. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Považuje závěry odvolacího soudu o odpovědnosti státu a příslušnosti ministerstva vnitra za něj jednat za nesprávné a rozšiřující předmět řízení nad rámec žalobního petitu. Namítá, že žalobce se nedomáhá určení odpovědnosti za škodu, nýbrž proplacení peněžité náhrady škody, k čemuž je podle § 36 odst. 4 a 5 krizového zákona povinna výlučně třetí žalovaná. Z § 36 odst. 1 tohoto zákona lze dovodit pouze její nárok vůči státu na refundaci částky, kterou eventuálně proplatí žalobci, ale která předmětem tohoto řízení není; v takovém případě bude za stát jednat ministerstvo financí, jak vyplývá z § 5 a § 6 krizového zákona, který konkretizuje kompetence dané rámcově zákonem č. 2/1969 Sb., a nikoli ministerstvo vnitra (§ 10 a § 16 krizového zákona). Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Namítá-li dovolatelka, že pro rozhodnutí je významná okolnost, že žalobce se nedomáhá určení odpovědnosti za škodu, nýbrž proplacení peněžité náhrady za odstranění budovy při povodních rozhodnutím povodňové komise, jde o nepochopení smyslu právní úpravy odškodnění, která samozřejmě směřuje k tomu, aby poškozenému byla poskytnuta náhrada. Výrok soudu, dojde-li v tomto směru ke sporu, pak nepochybně zní na peněžité plnění, jak požaduje žalobce, nikoliv na jakési určení odpovědnosti (jak o něm uvažuje dovolatelka), které by nemělo konkrétní obsah vyjádřený konkrétní peněžní částkou. Je proto třeba zabývat se tím, kdo je podle zákona osobou odpovědnou za škodu a z toho titulu povinnou poskytnout peněžitou náhradu. Krizový zákon stanoví působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků a práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením, a při jejich řešení (§ 1). Podle § 36 odst. 1 krizového zákona stát odpovídá za škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle odst. 4 tohoto ustanovení peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Podle odst. 5 nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody. Podle odst. 7 orgán krizového řízení je oprávněn požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu škody, po původci havárie nebo jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření. Z této úpravy je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením (je jím i opatření přijaté v souvislosti s povodní, resp. za účelem řešení či předcházení jejím následkům) je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanovení § 36 odst. 1 je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu dovolatelka nezpochybňuje. Tvrdí-li však, že předmětem tohoto řízení je zapla