25 Cdo 1776/2005 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1776/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2007 Spisová značka:25 Cdo 1776/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1776.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1776/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené, proti žalovaným 1) P. K. K., spol. s r.o., zastoupené advokátem a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 95/88, o dovolání žalobkyně a první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 22 Co 534/2004-335, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 22 Co 534/2004-335, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. října 2002, č. j. 12 C 95/88-262, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 30. července 2004, č. j. 12 C 95/88-297, pokud jimi bylo rozhodováno o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 15.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení; jinak se dovolání první žalované odmítá. II. Dovolání žalobkyně se odmítá. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala náhrady škody sestávající z bolestného v částce 3.375,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 45.000,- Kč (trojnásobek základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění), náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 3. 1. 1986 do 4. 12. 1986 v částce 2.200,- Kč, náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 5. 12. 1986 do 26. 1. 1999 v částce 314.605,- Kč, renty ve výši 6.011,- Kč měsíčně od 27. 1. 1995 do budoucna a náhrady zvýšených nákladů na dietní stravování ve výši 7.310,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že při ošetření u právního předchůdce první a druhé žalované jí byla aplikována injekce s látkou zmírňující migrénu a při tomto zákroku se infikovala virem hepatitidy typu B. Ocitla se v dlouhodobé pracovní neschopnosti a po ukončení nemocenské jí byl přiznán plný invalidní důchod. Jelikož v důsledku privatizace došlo ke zrušení původního odpovědného subjektu, domáhá se žalobkyně náhrady škody po jeho právních nástupcích – první a druhé žalované. Okresní soud v Kladně [poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 1991, č. j. 12 Co 311/91-45, zrušil jeho rozsudek ze dne 1. 3. 1991, č. j. 12 C 95/88-38, ve výrocích týkajících se žalobkyně a právního předchůdce první žalované] rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č. j. 12 C 95/88-262, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 7. 2004, č. j. 12 C 95/88-297, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění 45.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 15.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení a z titulu bolestného 3.375,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 3. 1988 do zaplacení, co do 3% úroku z prodlení z částky 30.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení žalobu zamítl, řízení o náhradě ušlé mzdy a nákladů na dietní stravování vyloučil k samostatnému projednání, žalobu proti druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 12. 1985 byla žalobkyně ošetřena pohotovostní službou právního předchůdce první žalované, kdy jí byla aplikována injekce ke zmírnění akutního záchvatu migrény a touto nesterilní jehlou se infikovala virem hepatitidy B. Choroba se dostala do chronického stadia, v jehož důsledku byla žalobkyně v produktivním věku vyřazena z pracovního procesu a odkázána pouze na přiznaný invalidní důchod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 238 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 jsou splněny a první žalovaná tak odpovídá za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při poskytnutí služby použito, když jako právní nástupce Z. P. S. K., organizačně začleněného do O. K., je – na rozdíl od druhé žalované - pasivně legitimována. Námitku promlčení vznesenou ze strany první žalované neshledal důvodnou, neboť zdravotní stav žalobkyně se ustálil ke dni přiznání plného invalidního důchodu (ke dni 5. 12. 1986 se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá) a žaloba byla podána 25. 3. 1988, tedy před uplynutím subjektivní dvouleté promlčecí lhůty; přitom je nerozhodné, že vůči první žalované byl nárok uplatněn až v říjnu 1998, když ve vztahu k jejímu právnímu předchůdci byl uplatněn včas. K odvolání žalobkyně a první žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 22 Co 534/2004-335, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a zjištěný skutkový děj správně zhodnotil po stránce právní. První žalovaná porušila právní povinnost vyplývající ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění k okamžiku vzniku škody, konkrétně ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona (podle kterých zdravotnická zařízení provádějí zvláštní ochranná opatření proti přenosným nemocem a tyto úkoly plní jejich zdravotničtí pracovníci jako nedílnou součást své každodenní činnosti v rozsahu odpovídajícím jejich pracovní náplni), a to tím, že použila nesterilní jehlu při aplikaci léku, přičemž vznik škody na zdraví je v příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti. Odpovědnost první žalované je dána podle § 421 obč. zák. ve znění účinném ke dni vzniku škody, tj. do 31. 12. 1991. I při řešení otázky pasivní legitimace první a druhé žalované postupoval soud prvního stupně správně; právním nástupcem zaniklého Z. P. S. K. je první žalovaná, nikoli také druhá žalovaná, neboť k přechodu práv a povinností z původní organizace na zřizovatele (Českou republiku) s ohledem na ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 563/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech federace, dojít nemohlo. Žalobkyni byla přiznána náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění v souladu s bodovým ohodnocením provedeným znalcem, když základní bodové hodnocení bylo pro celoživotní omezení zvýšeno na trojnásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou první žalovanou, neboť první žalovaná do řízení vstoupila z titulu procesního nástupnictví (byť až v roce 1998), nikoli na základě návrhu na přistoupení účastníka či na záměnu účastníků, a proto jsou ve vztahu k ní zachovány účinky podání žaloby. Proti tomuto rozsudku (s výjimkou části výroku, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do 3% úroku z prodlení z částky 30.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení) podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázky, zejména odpovědnost za škodu a promlčení práva na její náhradu, v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou a soudy obou stupňů určité důkazy a argumenty první žalované zcela pominuly a vycházely ze skutkových závěrů, které z provedených důkazů nelze dovodit. Odvolací soud posoudil odpovědnost první žalované podle § 421 obč. zák. ve znění ke dni vzniku škody, zatímco soud prvního stupně podle § 238 obč. zák. (taktéž ve znění k dni vzniku škody), aniž by rozdílné právní posouzení jakkoli zdůvodnil. Konstatoval pouze splnění všech zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 421 obč. zák., ovšem bez uvedení toho, jaká konkrétní právní povinnost byla porušena a jakým způsobem. Navíc nerespektoval (stejně jako soud prvního stupně) důkazní povinnost, tížící žalobkyni, ohledně příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti či okolnostmi, jež mají původ v povaze přístroje či jiné věci, a vznikem škody. Dále nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že bylo jednoznačně prokázáno, že k nakažení žalobkyně došlo při aplikaci léku injekční jehlou v Z. P. S. K., a tvrdí, že tyto závěry jsou jednoznačně v rozporu s provedenými důkazy, neboť odvola