25 Cdo 1793/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1793/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2006 Spisová značka:25 Cdo 1793/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1793.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 22 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1793/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - 1) Ministerstvu zdravotnictví ČR, a 2) Ministerstvu vnitra ČR, o 94.960.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 19/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2003, č. j. 15 Co 279/2003-139, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2003, č. j. 15 Co 279/2003-139, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhá náhrady škody v celkové výši 94.960.000,- Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s tím, že mu po roce 1973 státní orgány tehdejší ČSSR zabránily vycestovat do A., jejímž státním občanem se stal po emigraci v roce 1968. Vznikla mu tak újma na příjmech, kterých mohl dosáhnout pracovní činností v A., a to ve výši 36.000.000,- Kč s 18% úrokem z této částky ve výši 6.480.000,- Kč, dále ztráta na důchodu ve výši 12.480.000,- Kč za období 25 let a ztráta práva na domov a svobodný pobyt v hodnotě 40.000.000,- Kč. Žalobce dále požaduje náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o odebrání řidičského průkazu, čímž mu bylo po návratu do vlasti znemožněno pracovat jako automechanik; v důsledku výkonu podřadného povolání mu vznikla škoda ve výši rozdílu mezi výdělkem, kterého by zde mohl dosáhnout, a výdělkem, kterého skutečně dosáhl. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, č. j. 7 C 19/2001-108, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce v roce 1968 emigroval z ČSSR do A., kde získal a. státní občanství. Dne 27. 12. 1973 přicestoval zpět do ČSSR, na letišti v R. mu byl odebrán pas (zřejmě příslušníky pasové služby), čímž mu bylo znemožněno vrátit se do A. a tam se pracovně uplatnit. Soud posoudil nároky žalobce podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), a dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno, zda byl ve vztahu k němu uplatněn konkrétní nesprávný úřední postup či vydáno nezákonné rozhodnutí orgánu státu, které by ve svém důsledku vedlo ke škodě, a jaká byla její výše. Žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup považuje soud za prokázaný pouze v rovině obecné, odpovídající poměrům, které v roce 1973 panovaly v ČSSR, což nepostačuje k odpovědnosti státu za uplatněnou škodu. Soud prvního stupně dále shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou s tím, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodná doba, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a nikoliv též o její výši, což bylo ihned poté, co bylo žalobci znemožněno vrátit se do A.; tříletá subjektivní promlčecí doba podle § 22 zákona č. 58/1969 Sb. tak marně uplynula. Soud nepřisvědčil názoru žalobce, že zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, běh promlčecí doby staví nebo ji prodlužuje. Na základě těchto zjištěných skutečností soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 6. 2003, č. j. 15 Co 279/2003-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že neuplatnil-li žalobce skutkové tvrzení o odebrání cestovního dokladu na základě rozhodnutí, které by bylo následně zrušeno, je třeba mít za to, že došlo k faktickému odnětí cestovního pasu a tím i k zabránění možnosti vycestovat ze země. Nesprávnost takového úředního postupu hodnotil soud z hlediska ustanovení § 4 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 63/1965 Sb., o cestovních dokladech, na jehož základě bylo možné cestovní pas odejmout; z toho odvolací soud dovodil, že pokud státní orgány podle tohoto předpisu postupovaly, je to okolností vylučující protiprávnost či nesprávnost úředního postupu, a to i ve světle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, jehož důsledkem není nepoužitelnost veškerých zákonů i podzákonných předpisů vydaných do roku 1990. Odvolací soud dále ve shodě se závěry soudu prvního stupně postrádá skutkové tvrzení žalobce, jak se mohlo projevit rozhodnutí o odnětí řidičského průkazu a v čem spočívá příčinná souvislost mezi jeho vydáním a vznikem škod, které žalobce v tomto řízení požadoval; žalobce navíc netvrdil, že toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno. Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně o promlčení nároků a uvedl, že před podáním žaloby uplynula jak tříletá subjektivní promlčecí doba, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o nesprávném úředním postupu, tak desetiletá objektivní promlčecí doba, která počala běžet okamžikem, kdy k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za zásadní po právní stránce označuje otázku, zda předpisy z období do roku 1989 mají být interpretovány podle zásad „starého práva“ nebo podle zásad práva současného, vytvářeného po roce 1990. Poukazuje na to, že tato otázka byla prozatím řešena pouze v oblasti judikatury trestní, a to rozsudkem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí sp. zn. 15 Tz 67/2003, kdežto v oblasti občanskoprávní není žalobci podobná judikatura známa a zřejmě dosud nebyla dovolacím soudem řešena (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Důvodnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci) a z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). V souvislosti s nesprávným právním posouzením věci dovolatel uvádí, že pokud orgány státu ve věci postupovaly podle zákona platného v roce 1974 ve světle tehdejší ústavněprávní situace, měl odvolací soud pravdu, ale pokud by na věc bylo nahlíženo v souladu s dnešními ústavněprávními principy, je nutno dospět k opačnému závěru vzhledem k obsahu článku 14 Listiny základních práv a svobod, zaručujícímu svobodu pohybu a pobytu; dovolatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 106/2003 Sb. a nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 14/1994 Sb., který konstatoval, že výklad i sebestarších trestněprávních norem nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“. Obdobný přístup podle dovolatele zaujímá také Evropský soud pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN ze dne 22. 3. 2001. V návaznosti na tuto argumentaci dovolatel namítá rovněž nesprávnost právního posouzení okamžiku počátku běhu promlčecích lhůt; podle jeho názoru je totiž možno kvalifikovat jednání státních orgánů jako nesprávný úřední postup teprve po r. 1990. Objektivní promlčecí lhůta proto do dne podání žaloby neuplynula, subjektivní promlčecí lhůta bude mít patrně za následek, že část nároku žalobce bude promlčena, část však nikoli, neboť podle názoru dovolatele mu každý den vzniká další, samostatně promlčitelná složka nároku. Dále soudům obou stupňů vytýká, že pominuly navržené důkazy, aniž by se jimi zabývaly, tzn. aniž by posoudily, jsou-li pro meritorní rozhodnutí důležité, a aniž rozhodly, budou-li provedeny či nikoli; dovolatel zde dovozuje porušení zákonného ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl soud v odůvodnění povinnost uvést, proč neprovedl i další důkazy. Opomenutí zhodnotit důkazní návrhy by mohlo mít vliv na správné zjištění skutkového stavu, v čemž dovolatel spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaná ve svém písemném vyjádření uvádí, že trvá na svých dřívějších podáních, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího potvrdil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zji