25 Cdo 1809/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1809/2003 citace  Název judikátu:Odpovědnost za škodu. Bankovní dohled. Likvidace banky. Akcie. Pokles tržní hodnoty akcií. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 8. 2004 Spisová značka:25 Cdo 1809/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1809.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 18 předpisu č. 58/1969Sb. § 155 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1809/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) M. H., b) V. H., c) V. K., d) B. B., všech zastoupených advokátem, a e) B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 142/99, 23 C 144/99, 23 C 146/99, 23 C 148/99 a 23 C 282/99, o dovolání žalobce e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003, č. j. 20 Co 701/2002-84, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Č. n. b. (dále jen ČNB) při výkonu státního dozoru nad činností A. P., a. s., jejímiž jsou akcionáři. ČNB má při výkonu bankovního dohledu podle ust. § 44 a násl. zákona č. 6/1993 Sb., o Č. n. b., postavení ústředního orgánu státní správy a tím, že rozhodla o tzv. rozdělení bankovní licence a prodeji části podniku, překročila svá oprávnění podle tehdy platného ust. § 30 zákona č. 6/1993 Sb. a dopustila se nesprávného úředního postupu vedoucího k tomu, že byla výrazně snížena hodnota akcií A. P., a. s. Žalobcům tak vznikla škoda ve výši rozdílu mezi stávající tržní cenou akcií a nominální hodnotou akcií, resp. hodnotou akcií před vstupem A. P., a. s., do likvidace. Žalobce a) uplatnil nárok na zaplacení částky 100.000,- Kč, žalobkyně b) na zaplacení částky 100.000,- Kč, žalobce c) na zaplacení částky 690.000,- Kč, žalobce d) na zaplacení částky 1,510.000,- Kč a žalobce e) na zaplacení částky 75,210.300,- Kč, vše s 21 % úrokem z prodlení od 18. 9. 1996 do zaplacení. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, č. j. 23 C 142/99, 23 C 144/99, 23 C 146/99, 23 C 148/99, 23 C 282/99-64, žaloby zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že A. P., a. s., v likvidaci (dále jen „AGB“), je dosud zapsána v obchodním rejstříku, ke dni 19. 11. 1996 byla do obchodního rejstříku zapsána nucená správa dle rozhodnutí ČNB ze dne 17. 9. 1996 a rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 9. 1998 byla nařízena likvidace A. P., a. s. Soud věc posoudil podle ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že žaloba je předčasná, neboť zatím není postavena najisto existence škody na straně žalobců jako jeden z předpokladů občanskoprávní odpovědnosti, neboť likvidace AGB dosud není ukončena a není známa výše likvidačního zůstatku, který by měl být rozdělen mezi akcionáře. Vzhledem k tomu, že případná odpovědnost státu může přicházet v úvahu jen tehdy, nebudou-li nároky akcionářů uspokojeny při likvidaci banky jako přímé nároky, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, č. j. 20 Co 701/2002-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že za situace, kdy není dokončena likvidace AGB, je žaloba předčasná, neboť do té doby není postaveno najisto, zda vůbec žalobcům vznikla škoda a v jaké výši. K námitkám v odvolání uvedl, že odborné odhady výsledků likvidace AGB odhadují budoucí stav, avšak předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody, tj. majetkové újmy žalobců, kterou bude možno stanovit až poté, co bude rozdělen likvidační zůstatek. O nároku nelze rozhodnout ani mezitímním rozsudkem, neboť i pro rozhodnutí o základu nároku musí škoda jako konkrétně vyčíslitelná majetková újma existovat nejpozději ke dni soudního rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Zatím však není dán jeden z nutných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb. a soud prvního stupně proto nepochybil, když v řízení již nezkoumal další předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované a zda tento postup je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce e) dovolání, přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení vzniku, resp. výše škody, a v otázce možnosti soudu vydat mezitímní rozsudek. Namítá, že v řízení lze prokázat všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu a že postup soudu je v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Postup nuceného správce a poté i likvidátora, který nevymáhá prostředky do likvidačního zůstatku a činí nejasné právní kroky, směřuje k ožebračení akcionářů a žalovaná upřednostňuje ochranu vkladatelů před zájmy akcionářů, což však nemá oporu v žádném obecně závazném předpisu. Stávající právní situace AGB je v důsledku nesprávného úředního postupu žalované nepřehledná. Namítá, že způsobenou škodu lze zjistit znaleckým posudkem o hodnotě akcií AGB ke dni uvalení nucené správy či vstupu do likvidace, i k datu pozdějšímu. AGB je téměř jistě předlužena, přičemž je zřejmé, že aktiva nemohou být nikdy zcela vymožena a likvidační zůstatek bude nulový, situace je obdobná, jako kdyby byl na AGB prohlášen konkurs. Žalobce zdůrazňuje, že požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací AGB a jejím výsledkem, ten je z pohledu tohoto sporu bezvýznamný, nýbrž žalobcem tvrzená škoda spočívá v nesprávném úředním postupu nuceného správce, který rozhodoval způsobem, jenž je v rozporu s účelem nucené správy. Tržní cena jedné akcie AGB byla ke dni podání žaloby 3,70 Kč, avšak akcie porovnatelných bank mají tržní cenu vyšší než nominální (100 Kč/akcie). Žaloba není předčasná, a i kdyby nebylo v současné době možno zjistit výši škody, mohl soud prvního stupně rozhodnout mezitímním rozsudkem ve smyslu ust. § 152 odst. 2 o. s. ř. o základu projednávané věci, tj. o tom, že ze strany žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání pak dovolatel uvedl, že výši škody lze zjistit objektivně a empiricky již nyní, před ukončením likvidace, a to z výše čistého obchodního majetku banky, tj. z poměru obchodního majetku banky k jejím závazkům (ust. § 6 odst. 3 obch. zák.). Rozhodující příčinou vzniku škody bylo počínání nuceného správce Ing. Jiřího Klumpara, zejména protiprávní převod obchodního majetku AGB na jinou osobu. Výše škody se pak zjistí porovnáním čistého obchodního majetku banky k okamžiku zavedení nucené správy (17. 9. 1996) a k okamžiku ukončení nucené správy (16. 9. 1998), přičemž nelze vycházet z účetních hodnot, nýbrž z reálného odhadu jeho možného zpeněžení s přihlédnutím k nákladům. Podíl jednotlivých akcií na čistém obchodním majetku pak lze stanovit podle podílu nominální hodnoty akcie na základním kapitálu. V tomto směru dovolatel odkazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1419/98. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů a že svým postupem, který byl v souladu se zákonem o bankách, neporušila žádnou povinnost, a dále odkázala na svá předchozí vyjádření ve věci. Navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usne