25 Cdo 1815/2025 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1815/2025-447 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. F., zastoupená JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Schweitzerova 116/28, 779 00 Olomouc, proti žalované: Nemocnice Šumperk a.s., IČO 47682795, se sídlem Nerudova 640/41, 787 01 Šumperk, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 100/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 3. 2025, č. j. 69 Co 12/2025-396, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 69 Co 12/2025-396, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 8. 2024, č. j. 10 C 100/2019-355, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu újmy za duševní útrapy, jež měly žalobkyni vzniknout v důsledku úmrtí její tety (dále též „pacientka“), vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že 92letá teta žalobkyně byla pro výrazné otoky dolních končetin a defekt na pravé dolní končetině, které nebylo možné léčit v domácím prostředí, přijata dne 23. 3. 2017 na kožní oddělení ve zdravotnickém zařízení žalované. Při příjmu u ní byla provedena sonografie a EKG s diagnózou pravostranné srdeční nedostatečnosti a fibrilace síní s odpovídající komorovou reakcí a možnou trombózou dolních končetin, která pro výrazné otoky nemohla být zcela vyloučena. Pacientka byla zaléčena antikoagulační terapií a diuretiky, která již užívala, přičemž další medikace zahrnovala terapii pro zvládnutí masivního lymfedému. Pro zvýšené riziko rychlého odvodnění bylo doporučeno postupovat opatrně, aby se zabránilo přetížení srdce, které by mohlo vést ke globálnímu srdečnímu selhání. Dne 26. 3. (o víkendu) se u ní projevila těžká dušnost, cyanóza, tachykardie (140/min) a pokles saturace kyslíku pod 70 %, proto byla pacientka (na doporučení lékařského konzilia) přeložena na interní oddělení, kde bylo pokračováno v podávání léků, antikoagulaci, kyslíkové terapii a v polohování pacientky; mírně bylo navýšeno dávkování diuretik. Dne 27. 3. přestala spolupracovat a přijímat tekutiny, které jí musely být podávány injekční stříkačkou po malých dávkách. Pro riziko aspirace jí byly léky od 27. 3. večer podány injekčně. Primářem interního oddělení byla toho dne zhlédnuta při velké vizitě a poté i sloužící lékařkou ve 13:30 hodin. Byl potvrzen její těžký a terminální stav, a jelikož byla polymorbidní, nebylo přistoupeno k intenzivní terapii nebo jejímu přesunu na jednotku intenzivní péče. V noci ze 27. na 28. 3. byla pravidelně polohována (naposledy ve 4 hodiny ráno) a kyslík jí byl podáván nepřetržitě. Úmrtí pacientky bylo zjištěno zdravotní sestrou dne 28. 3. v ranních hodinách, což lékařka již bez resuscitace konstatovala v 5:00 hodin. S ohledem na časnou ranní hodinu byla žalobkyně o smrti tety informována dne 28. 3. dopoledne. Jelikož pitva nebyla indikována, a tedy ani provedena, nebyla zjištěna přesná příčina smrti. Ze znaleckého posudku znalce doc. MUDr. Iva Orala, CSc., bylo zjištěno, že pacientka byla obézní 92letá paní s dlouhodobou anamnézou léčené hypertenzní nemoci, s chronickou fibrilací síní a s chronickými otoky dolních končetin. Byly jí poskytnuty všechny potřebné léky, bilance tekutin byla i přes diuretickou léčbu (potřebnou z důvodu srdečního selhávání) vyrovnaná, u pacientky byla normální hladina osmolality a minerálů. Znalec dospěl k závěru, že žalovaná v péči o pacientku postupovala správně a léčba byla v souladu s medicínskými standardy (lege artis); zdravotní dokumentace byla řádně vedena. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a v jednání žalované neshledal postup non lege artis, který by byl v příčinné souvislosti s úmrtím pacientky. Přiklonil se k závěrům znaleckého posudku, které jsou ve shodě i s ostatními provedenými důkazy. U pacientky byl ve dne i v noci přítomen zdravotní personál, který ji pravidelně kontroloval, nebyla dehydratovaná (jak tvrdila žalobkyně) a rovněž medikace byla dostatečná. S ohledem na diagnózu a prognózu pacientky pak nelze spatřovat pochybení ani v tom, že nebyla přeložena na jednotku intenzivní péče či na vyšší pracoviště. Skutečnost, že nebyla zjištěna přesná příčina smrti, respektive co konkrétně způsobilo srdeční selhání, neprokazuje porušení povinností žalované. V řízení pak nebylo prokázáno ani žalobkyní tvrzené podání inzulinu. S ohledem na uvedené se ve věci neuplatní ani tzv. doktrína ztráty šance. 2. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním s tím, že závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a otázky procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Za otázky dosud neřešené označila 1) zda v případech, kdy nelze s jistotou (pro zavinění poskytovatele zdravotních služeb) prokázat, že k nemajetkové újmě osoby blízké došlo v důsledku non lege artis postupu, ale existuje reálná pravděpodobnost, že k pochybení poskytovatele došlo a toto odebralo pacientovi šanci na přežití, či delší přežití, je možné na základě tohoto vyhodnotit odpovědnost poskytovatele zdravotní péče; a 2) zda je či není povinností obecných soudů aplikovat tzv. doktrínu ztráty šance. Podle dovolatelky jde o případy, kdy byla prokázána pochybení ze strany poskytovatele zdravotních služeb, avšak soud neshledá jednoznačnou příčinnou souvislost se smrtí osoby (pro nedostatek zdravotního personálu, neprovedené resuscitace, nepodávání léků ani tekutin po dobu minimálně 24 hodin před úmrtím, neumístění pacienta na vyšší pracoviště atd.), ačkoli tato pochybení objektivně mohla mít na délku života zemřelé osoby vliv. Nemajetková újma včetně tzv. participačních práv osob blízkých (informace o zdravotním či terminálním stavu, příčině úmrtí, respektování vůle příbuzného ohledně resuscitace atd.) vznikla narušením osobního vztahu s osobou blízkou v důsledku její neočekávané smrti a v důsledku neposkytnutí informací. Teta dovolatelky odešla do nemocnice s banálním kožním problémem, po několika dnech neočekávaně zemřela z blíže neurčené příčiny a ani po šesti letech soudního sporu není známa příčina jejího úmrtí, dovolatelce se nikdo neomluvil a její duševní útrapy přetrvávají. Zamítnutí žaloby toliko z důvodu, že žalobkyně tyto skutečnosti od sebe striktně neodlišila, je rozporné se smyslem a účelem zakotvení náhrady nemajetkové újmy v českém právním řádu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20). Soud je vázán zjištěným skutkovým stavem věci, nikoli právní kvalifikací tohoto skutkového stavu ze strany žalobkyně, na což soudy zcela rezignovaly a žalobkyni nepoučily o svém náhledu na rozdílnost uplatněných nároků a o případném nebezpečí zamítnutí žaloby z tohoto důvodu. Odklon od ustálené rozhodovací praxe pak spatřuje v tom, že nebyla aplikována zásada nemo turpitudinem suam allegare potest a v rozhodnutí o chybějící příčinné souvislosti, resp. o nedostatku zjištění postupu non lege artis (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17, II. ÚS 42/94, II. ÚS 28/96, I. ÚS 2849/07, I. ÚS 2788/10 a Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 a 29 Cdo 2261/2015). Odvolací soud se nevypořádal s celou řadou pochybení soudu prvního stupně a toliko převzal za své jeho nesprávné právní posouzení celé řady otázek. Namítá nesprávné vyhodnocení příčinné souvislosti mezi pochybením v péči o pacientku a jejím úmrtím, když tento závěr je založen výlučně na nepřezkoumatelném důkazu - znaleckém posudku, který neřeší komplexně důsledky absence základní péče (podávání tekutin, léků a komunikace s rodinou), staví na domněnkách (např. že pacientka by mohla zemřít i tak,protože byla stará), a připouští, že jelikož nebyla provedena pitva, a byla tím zmařena možnost prokázání skutečné příčiny smrti, nelze určit příčinu úmrtí pacientky (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17). Souhrn menších pochybení by tak měl být důvodem pro přiznání nemajetkové újmy žalobkyni, když přinejmenším s využitím snížení míry důkazů byl postup non lege artis a kauzalita mezi tímto postupem a předčasnou smrtí pacientky prokázána (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20 a IV. ÚS 14/17). Vady řízení spatřuje v nevyslechnutí svědka, namítá nevěrohodnost a rozporuplnost mezi sv