25 Cdo 1856/2011 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1856/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 10. 2011 Spisová značka:25 Cdo 1856/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.1856.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 § 241a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 11. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.17.2012IV.ÚS 163/12JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto02.22.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1856/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalované JUDr. J. M., zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská tř. 22, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 234/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2010, č. j. 57 Co 194/2010-494, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody vzniklé mu tím, že žalovaná, která ho jako advokátka zastupovala v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 424/92 u Krajského obchodního soudu v Ostravě, nesprávným postupem při uplatňování nároku znemožnila žalobci vymoci od dlužníka STIS, spol. s r. o., jistinu ve výši 71.305,- Kč spolu s poplatkem z prodlení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 3. 2003, č. j. 57 Co 725/2002-194, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2002, č. j. 30 C 580/95-153, v části výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 71.305,- Kč a v části výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení z částky 1,- Kč; v části výroku, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 2. 9. 1997, jej změnil tak, že žalobu zamítl, a ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně úroku z prodlení z částky 71.305,- Kč spolu s výroky o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o odměně advokáta jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č. j. 30 C 580/95-216, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 0,05 % denně z částky 71.305,- Kč od 20. 6. 1991 do zaplacení, řízení co do 0,05 % denně z částky 71.305,- Kč za den 19. 6. 1991 zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě smlouvy o právní pomoci datované dnem 20. 12. 1992 podala za žalobce dne 18. 3. 1992 žalobu ve věci vedené pod sp. zn. 13 Cm 424/92, na výzvu soudu však neodstranila vady podání spočívající v nesprávném a neúplném označení obou účastníků řízení a z tohoto důvodu bylo řízení usnesením ze dne 27. 5. 1994 zastaveno; žalovaná proti tomuto rozhodnutí nepodala opravný prostředek. Nečinností žalované advokátky v předmětném řízení žalobci vznikla škoda, sestávající z jistiny ve výši 71.305,- Kč (již pravomocně přiznané) a jejího příslušenství podle § 378 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, za kterou žalovaná odpovídá podle § 22 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j. 57 Co 13/2004-242, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 0,05 % denně z částky 71.305,- Kč od 20. 6. 1991 do zaplacení, zamítl, změnil jej rovněž ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předmětem řízení u obchodního soudu bylo pouze zaplacení částky 71.306,- Kč a nikoli též poplatku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 71.305,- Kč, a proto není dána existence škody jako jednoho z předpokladů odpovědnosti podle § 420 obč. zák. S odkazem na judikaturu vztahující se k hospodářskému zákoníku dále uvedl, že poplatek z prodlení podle § 378 odst. 1 hospodářského zákoníku nebyl považován za příslušenství pohledávky, nýbrž měl povahu majetkové sankce za prodlení s placením faktury, a jako takový se posuzoval samostatně s vyloučením aplikace občanského zákoníku a při zachování šestiměsíční promlčecí lhůty. Žalovaná tedy nečinností při odstraňování vad v označení žalovaného dlužníka nezpůsobila ztrátu nároku na poplatek z prodlení, který nebyl předmětem zmíněného soudního řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č. j. 25 Cdo 219/2005-279, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (zejména rozsudek ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 151/2001) uvedl, že poplatek z prodlení podle § 378 hospodářského zákoníku není příslušenstvím jistiny (pohledávky), ale samostatným nárokem. Přisvědčil proto odvolacímu soudu, že z žalobního petitu znějícího na „71.306,- Kč s přísl.“, jehož vydání se žalobce v řízení proti svému dlužníku domáhal, nevyplývalo, že by vedle zaplacení jistiny bylo požadováno rovněž zaplacení poplatku z prodlení stanoveného hospodářským zákoníkem pevnou sazbou ve výši 0,05 % denně z této jistiny. Pro závěr o odpovědnosti žalované za škodu je však podstatné, zda nepochybila právě tím, že poplatek z prodlení neučinila předmětem soudního řízení. Pokud by k tomu s ohledem na obsah smlouvy o právní pomoci byla povinna, pak by i v tomto rozsahu způsobila nedobytnost pohledávky. Vázán tímto právním názorem i pokyny dovolacího soudu, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 4. 2008, č. j. 57 Co 92/2008-288, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jemuž uložil, aby se zabýval tvrzením žalobce, že poplatek z prodlení měl být žalován současně s žalobou na zaplacení pohledávky. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 9. 2010, č. j. 57 Co 194/2010-494, poté potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2009, č. j. 54 C 234/08-399, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2010, č. j. 54 C 234/08-418, kterým byla žaloba na zaplacení 0,05 % denně z částky 71.305,- Kč od 20. 6. 1991 do 10. 9. 2003, zamítnuta; dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat pověření žalované k podání žaloby na zaplacení poplatku z prodlení jako majetkové sankce upravené v § 378 a 378a hospodářského zákoníku (vedle uplatnění nároku na zaplacení jistiny ve výši 71.306,- Kč); smlouva o zastoupení byla totiž doložena pouze plnou mocí ze dne 20. 12. 1992, která neobsahuje jiné údaje než označení spisovou značkou tehdy vedeného sporu. Mezi neodstraněním vad žaloby podané žalovanou a nezískáním poplatku z prodlení ze strany žalobce proto není příčinná souvislost. Odvolací soud dále doplnil, že žalovaná žalobci škodu neuplatněním nároku na poplatek z prodlení ani způsobit nemohla (není dán vztah příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a tvrzenou škodou), neboť nárok na poplatek byl již v době udělení plné moci podle § 131b odst. 3 hospodářského zákoníku promlčen. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel je přesvědčen, že se soudy v prvním i druhém stupni neřídily závazným právním názorem soudu dovolacího (šly nad rámec jeho pokynů), požadovaly-li prokázání výslovného pověření žalované k podání žaloby i na poplatek z prodlení. Podle dovolatele obrátí-li se klient na advokáta s žádostí o právní pomoc, nebude zpravidla kvalifikován k posouzení množství nároků, které je možné uplatnit, a byl-li v dané věci prokázán klientský vztah mezi žalobcem a žalovanou, nemá již žalobce povinnost prokazovat pokyny k uplatnění jednotlivých nároků. Takový postup odpovídá zavedené advokátní praxi. Absence výslovného pokynu k podání žaloby o poplatek z prodlení proto nemůže znamenat neúspěch žalobce ve věci. Protože soudy obou stupňů zamítly žalobu pro neunesení důkazního břemene, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl proto, aby dovolací soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému roz