25 Cdo 1960/99 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1960/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců A) J. H. a B) K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované A. a. s., zastoupené advokátem, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 427/91, o dovolání žalobce B) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 1999 č. j. 15 Co 714/98-167, takto: I. Rozsudek krajského soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně zaplacení částky 38.778,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem B) a žalovanou, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. II. Dovolání proti rozsudku krajského soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně zaplacení částky 5.793,- Kč s příslušenstvím, se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který měl žalované vzniknout tím, že v žalobě specifikované nemovitosti, které byly nejprve v podílovém spoluvlastnictví žalobců a od 26. 3. 1993 ve vlastnictví žalobce B), bezúplatně užívala bez právního důvodu. V žalobě podané dne 24. 10. 1991 žalobci požadovali za období od 1. 11. 1988 do 31. 12. 1990 společně částku 168.039,- Kč a za období od 1. 1. 1991 do 31. 10. 1991 částku 186.307,- Kč (celkem 354.346,- Kč), přičemž podáním ze dne 8. 9. 1993 žalobu společně rozšířili o částku 79.583,- Kč za dobu od 1. 11. 1991 do 25. 3. 1993 s tím, že žalobce B) se navíc sám domáhal částky 17.999,- Kč za období 26. 3. 1993 do 30. 9. 1993. Protože žalovaná podáním ze dne 22. 12. 1993 uznala nárok žalobců za dobu od 1. 5. 1991 do 31. 12. 1993 ve výši 159.075,- Kč a současně poukázala každému z nich částku 79.537,50 Kč, vzal žalobce B) podáním ze dne 22. 3. 1994 žalobu částečně ohledně této částky zpět a žalobu rozšířil o částku 15.939,- Kč za období od 31. 10. 1991 do 31. 12. 1991; upřesnil dále, že jeho nárok za rok 1992 činí 27.744,- Kč a za rok 1993 4.608,- Kč (do 25. 3. 1993) a 26.760, - Kč (od 26. 3. 1993); celkem se tedy sám domáhal zaplacení částky 181.936,50 Kč. Podáním ze dne 17. 6. 1994 žalobce A) rozšířil žalobu ve stejném rozsahu jako druhý žalobce. Žalobce B) konečně podáním doručeným soudu dne 11. 3. 1997 rozšířil žalobu o částku 34.760,- Kč ročně za období let 1994 – 1996, tedy celkem o 104.280,- Kč. Okresní soud Plzeň – město poté, co usnesením ze dne 24. 10. 1994, č. j. 23 C 427/91-51a, řízení ohledně částky 79.537,50 Kč zastavil, rozsudkem ze dne 31. 10. 1994, č. j. 23 C 427/91-57, uložil žalované, aby zaplatila žalobci B) částku 181.936,50 Kč s příslušenstvím a žalobci A) částku 155.176,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl až do své smrti otec žalobců J. H. Užíval je však právní předchůdce žalované, státní podnik A. jako právní nástupce Ú. p. z. t., P. – L. (ÚPZT), který je na základě hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku získal do správy počínaje 1. 1. 1967 od národního podniku S. a t. s., K. (STS), který se výměrem ONV v D. ze dne 2. 10. 1949 zn. 551/3/H-1.10 stal národním správcem sporných nemovitostí; národní správa byla zrušena až rozhodnutím Okresního úřadu v D. ze dne 23. 4. 1991, které nabylo právní moci dne 13. 5. 1991. Protože vlastnické právo k nemovitostem na stát nikdy nepřešlo, byly zahrnuty do dodatečného projednání dědictví a podle rozhodnutí Státního notářství v Domažlicích ze dne 10. 6. 1991, sp. zn. D 437/91, se žalobci dnem smrti zůstavitele (11. 2. 1970) stali jejich spoluvlastníky. Proto podle soudu prvního stupně mají žalobci za dobu před zrušením národní správy, tedy do 13. 5. 1991, podle § 131 odst. 1 a 2 a § 489 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. právo na zaplacení nájemného z nemovitostí užívaných žalovanou (nikoliv na vydání neoprávněného majetkového prospěchu), a od tohoto data právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu; výši uplatněné náhrady shledal soud v souladu s platnými cenovými předpisy. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 12. 1996 č. j. 15 Co 765/96-82 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně neprovedl důkazní řízení v rozsahu, který by tvořil spolehlivý podklad pro posouzení a rozhodnutí ve věci. Národní správa byla na majetek firmy A. H. uvalena v souladu s obecně závazným předpisem (dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb.) a hospodařila-li žalovaná s tímto majetkem jako právní nástupce dříve ustanovených národních správců, činila tak jako oprávněný správce; národní správa byla přitom bezplatná. Proto až do 13. 5. 1991 žalovaná neužívala majetek žalobců bez právního důvodu a nemohla tak získat na jejich úkor bezdůvodné obohacení. Pro období po 13. 5. 1991, kdy již právní důvod užívání neexistoval, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby se podrobněji zabýval výší bezdůvodného obohacení, které má žalovaná žalobcům vydat. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 29. 7. 1998 č. j. 23 C 427/91-146 uložil žalované, aby zaplatila žalobci B) částku 181.936,50 Kč s 3 % úrokem od 5. 3. 1992 do zaplacení, částku 34.760,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení a částku 34.760,- Kč s 21 % úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení a žalobci A) částku 155.176,50 Kč s 3% úrokem od 5. 3. 1992 do zaplacení, žalobu zamítl ohledně částky 34.760,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do 26. 6. 1995, s 19 % úrokem z prodlení od 26. 6. 1995 do 21. 6. 1996, s 21 % úrokem z prodlení od 21. 6. 1996 do 27. 5. 1997 a s 26 % úrokem z prodlení od 27. 5. 1997 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 34.760,- Kč ve výši 2 % od 21. 6. 1996 do 27. 5. 1997, 7 % úroku z prodlení od 27. 5. 1997 do zaplacení a 5 % úroku z prodlení z částky 34.760,- Kč od 27. 5. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Po doplněném dokazování, v němž ohledně zavedení národní správy vyšly najevo nové skutečnosti, dospěl k závěru, že národní správce podle dekretu č. 5/1945 Sb. sice neměl povinnost vlastníkovi majetku pod národní správou platit úhradu za výkon národní správy, avšak právní předchůdce žalované ÚPZT užíval nemovitosti na základě neplatné hospodářské smlouvy uzavřené s předávající organizací STS, protože podle ustanovení § 222 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. mohla být hospodářská smlouva uzavřena jedině se svolením kompetentního orgánu – ONV v D.; ten však k takové smlouvě souhlas nikdy nedal. Žalovaná tak nehospodařila s nemovitým majetkem jako oprávněný správce, užívala jej i přede dnem 13. 5. 1991 bez právního důvodu a získala na úkor žalobců bezdůvodné obohacení. Jeho výši stanovil soud podle nájemného, kterého by mohl vlastník jako pronajímatel dosáhnout, pokud by nemovitosti pronajal; vycházel přitom z obecně závazných předpisů upravujících výši nájemného v období, v němž žalovaná nemovitosti nebo jejich část užívala. Při výpočtu náhrady soud přihlédl k tomu, že rozsah volné plochy se zmenšil poté, co žalovaná přestala užívat parcelu č. 4458/3, i k tomu, že oba žalobci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí do 25. 3. 1993, kdy se na základě směnné smlouvy ze dne 18. 3. 1993 stal výlučným vlastníkem nemovitostí žalobce B). K námitce promlčení vznesené žalovanou po rozšíření žaloby soud dovodil, že žalobce B) již předtím, než žádal vydání bezdůvodného obohacení i za rok 1994, musel vzhledem k probíhajícímu řízení vědět, že ze strany žalované dochází k bezdůvodnému obohacení; nárok za tento rok proto mohl uplatnit nejpozději do 31. 12. 1996, zatímco žalobu rozšířil až v březnu 1997. V tomto rozsahu se proto jeho právo promlčelo a nelze je přiznat narozdíl od nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období let 1995 – 1996, který byl uplatněn včas. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 1. 1999 č. j. 15 Co 714/98-167 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobci B) částku 133.908,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 5. 3. 1992 do zaplacení, částku 28.967,- Kč se 17 % úrokem od 1. 1. 1996 do zaplacení a částku 34.760,- Kč s 21 % úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení, ohledně částky 53.821,50 Kč s příslušenstvím žalobu druhého žalobce zamítl, uložil žalované, aby zaplatila žalobci A) částku 107.148,- Kč s 3 % úrokem od 5. 3. 1992 do zaplacení, ohledně částky 48.028,50 Kč s příslušenstvím žalobu žalobce A) zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a nevyhověl návrhu žalované na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nejméně po dobu, za níž žalobci požadují vydání bezdůvodného obohacení, užívala nemovitosti bez způsobilého právního důvodu, a dovodil, že při stanovení roz