25 Cdo 2109/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2109/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2019 Spisová značka:25 Cdo 2109/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2109.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada nemajetkové újmy (o. z.) Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení (o. z.) Pojištění odpovědnosti za škodu Dotčené předpisy:§ 2959 o. z. § 13 o. z. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2109/2018-165 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) A. K., narozený XY, b) J. K., narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti žalované: ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, IČO 45534306, o 3.900.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 268/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 3. 2018, č. j. 27 Co 421/2017-142, takto: I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 3. 2018, č. j. 27 Co 421/2017-142, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 6 C 268/2016-112, zamítl žalobu, jíž se každý z žalobců domáhal zaplacení 1.950.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 1. 2014 zemřela při dopravní nehodě čtyřiadvacetiletá dcera žalobců Z. K. poté, co byla sražena vozidlem zn. XY, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěno u žalované. V trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 92/2014 byl řidič vozidla M. J. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti a byla mu uložena povinnost uhradit každému ze žalobců na náhradě nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké 350.000 Kč. Žalovaná následně na základě provedeného šetření a dostupných podkladů vyplatila každému z pozůstalých rodičů na předmětný nárok částku 550.000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, podle kterého při úvahách o výši náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), je třeba zohlednit jak okolnosti na straně poškozeného (pozůstalého) – zejména intenzitu vzájemného vztahu, jejich věk, komplexní existenční závislost pozůstalého na usmrcené osobě, či případné poskytnutí jiné satisfakce pozůstalým, tak na straně původce újmy – zejména jeho postoj k projednávané věci, dopad události do jeho duševní sféry a míru zavinění, eventuálně spoluzavinění usmrcené osoby. Soud prvního stupně podle tohoto rozhodnutí vycházel ze zásady, že u skupiny citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé, se jako odpovídající zásadám slušnosti v typových (neutrálních) případech jeví stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v základním rozpětí od 240.000 Kč do 500.000 Kč, nejsou-li v konkrétním případě naplněna kritéria pro její zvýšení či snížení. V projednávané věci bylo zjištěno, že oba žalobce pojilo k zemřelé dceři intenzivní citové pouto a její smrt je psychicky zasáhla natolik, že se oba dostali do stavu duševního onemocnění. Dcera pomáhala rodičům s některými úkony, např. s nákupy či administrativními záležitostmi, jinak si však žalobci zvládali zajišťovat své běžné životní potřeby sami, se zemřelou nežili ve společné domácnosti a nebyli na ní ani finančně závislí. Zemřelá nebyla jediným dítětem žalobců, a byť by to byla patrně ona, kdo by vůči rodičům do budoucna zastával roli pečující osoby, mohli se se žádostí o pomoc vždy obracet rovněž na své dvě další děti. Z okolností na straně škůdce vzal soud v potaz zejména nedbalostní formu zavinění, kterou lze na rozdíl od úmyslného jednání vnímat jako neutrální prvek, potažmo přístup škůdce po činu, kdy zaslal žalobcům omluvný dopis a nabídl jim poskytnutí finanční kompenzace. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soud prvního stupně uzavřel, že jako proporcionální se jeví náhrada stanovená při horní hranici základního rozpětí vymezeného v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou určil částkou 550.000 Kč pro každého z pozůstalých. Jelikož náhrada v uvedené výši již byla žalobcům vyplacena, neshledal soud žalobu ani zčásti důvodnou a v plném rozsahu ji zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 27 Co 421/2017-142, rozhodnutí soudu prvního stupně zčásti změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců 250.000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a v podstatné míře rovněž s jím učiněným právním posouzením věci, s přihlédnutím k dikci § 2959 o. z. však dospěl k závěru, že okresním soudem stanovené částky náhrad nejsou dostačující. Zohlednil přitom zejména intenzitu vzájemných vztahů žalobců a jejich nejmladší dcery, kdy obzvláště žalobkyně byla na zemřelou již od narození silně fixována, neboť jí pomohla překonat vážné zdravotní komplikace, dále věk všech jmenovaných či fakt, že zemřelá byla bezdětná a „zmizela tudíž ze života žalobců, jako by vůbec neexistovala“. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že to byla právě zesnulá dcera, do níž žalobci vkládali své naděje na zaopatření či pomoc ve stáří, a to i vzhledem k tomu, že byla zdravotnicky vzdělaná a měla s nimi v budoucnu žít v jednom domě. Okolnost, že zemřelá nebyla jediným dítětem žalobců, jimž tudíž zůstaly zachovány další děti a vnoučata, nepovažoval odvolací soud za způsobilou zmírnit jejich ztrátu a psychické utrpení. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které směřují proti části výroku napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku, jímž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Namítají, že částka přiznaná odvolacím soudem není dostatečná s ohledem na zjištěný skutkový stav, zejména vzhledem k intenzitě jejich vzájemného vztahu se zemřelou či očekávání budoucí pomoci z její strany, a neodpovídá výši náhrad přiznávaných soudy v jiných obdobných případech. V souvislosti s tím odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1389/2016, jímž bylo aprobováno přiznání náhrady pozůstalému z titulu § 2959 o. z. ve výši 1.000.000 Kč. Mají za to, že odvolací soud v rámci svých úvah sice správně posoudil skutkové okolnosti na straně pozůstalých, již se však vůbec nezabýval okolnostmi na straně škůdce, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016. Nevzal zejména v potaz lhostejnost, aroganci a vyjádřenou bezcitnost škůdce plynoucí z jeho postupu v rámci trestního řízení, kdy sice zaslal žalobcům omluvný dopis a učinil jim nabídku finanční kompenzace, avšak tímto jednáním nesledoval odčinění způsobené újmy, nýbrž toliko zajištění si polehčující okolnosti. Jsou dále přesvědčeni, že v případech, kdy je finanční kompenzace hrazena pojišťovnou z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a současně není naplněn žádný z předpokladů pro vznik regresního nároku pojišťovny vůči škůdci ve smyslu § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), by soudy neměly při určování míry odškodnění žádným způsobem přihlížet k majetkovým poměrům škůdce a „brzdit“ tím poškozené v uplatňování jejich nároků, neboť přiznaná výše náhrady se za daných okolností nemůže majetkové sféry škůdce nijak dotknout, natož mít likvidační povahu (k tomu srov. např. již zmíněné usnesení sp. zn. 7 Tdo 1389/2016). Poukazují na pojistné limity, které jsou často sjednávány až na 200.000.000 Kč, tedy vysoko nad zákonné minimum 35.000.000 Kč. Konečně pak dovolatelé vyjadřují svůj nesouhlas se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který doporučuje obecným soudům vycházet u skupiny citově nejblíže spjatých osob v typově neutrálních případech ze základního rozmezí náhrady od 240.000 Kč do 500.000 Kč. Jsou přesvědčeni, že toto doporučení