25 Cdo 2182/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2182/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2008 Spisová značka:25 Cdo 2182/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2182.2006.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2182/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky   rozhodl  v   senátě   složeném z předsedy        JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované   České  republice – Ministerstvu spravedlnosti,  o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 309/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č. j. 39 Co 338/2005-83, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal po státu zaplacení částky 4.000.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené tím, že byl v době od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001  neoprávněně držen ve vazbě a tím mu ušel zisk z publikace, jejímž je autorem a která měla vyjít koncem ledna 2001 v nákladu 100 000 kusů v ceně po 40,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, č. j. 17 C 309/2002-64, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 17. 12. 1999 sděleno obvinění pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák., následně bylo vyšetřovatelem nařízeno zkoumání jeho duševního stavu, posléze i ústavní formou. Žalobce se na adrese, kterou uvedl za účelem doručování písemností, nezdržoval, zásilky nepřebíral, na uvedené adrese nebyl policií zastižen a změnu adresy nenahlásil, proto byl na něj vydán příkaz k zatčení, na jehož základě byl žalobce zadržen, a soudce po výslechu, v němž žalobce výslovně uvedl, že se nehodlá dostavit k ustanoveným znalcům a podrobit    se zkoumání duševního stavu, dne 3. 1. 2001 rozhodl o vzetí žalobce do vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Žádosti žalobce o propuštění z vazby byly zamítnuty, stejně tak jako jeho stížnosti proti těmto rozhodnutím. Vazba byla prodloužena až do 3. 10. 2001, kdy byl žalobce po vyšetření duševního stavu z vazby propuštěn. Žalobce byl souzen pro dvojnásobný trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. a obžaloby byl zcela zproštěn rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 2004, č.j. 7 Tdo 805/2004-391. Soud prvního stupně zjištěné skutečnosti posoudil  podle  § 9 odst. 1, § 12 odst. 1, 2, § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dospěl k závěru,   že orgány činné v trestním řízení se nedopustily nesprávného úředního postupu, neboť vyšetřovatel postupoval v intencích trestního řádu, žalobce opakovaně obesílal na všechny známé adresy, avšak ten si zásilky nevyzvedával, ve většině případů zůstaly neúčinné i pokusy o jeho předvedení, což logicky vedlo k vydání příkazu k zatčení. Žalobce věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání a že je povinen dostavovat se na výzvy k vyšetřovateli a přebírat si poštu na uvedených adresách, což nečinil, při výslechu výslovně uvedl, že se nehodlá dostavit ke znalcům, a nespolupracoval ani s ustanovenými obhájci. V řízení bylo prokázáno, že žalobci byly na označených adresách doručeny písemnosti jiných orgánů, zásilky orgánů činných v trestním řízení si však nevyzvedával. Žalobce si uvalení vazby zavinil svým chováním sám, a proto podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody za vazbu nemá. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 39 Co 338/2005-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se v zásadě    i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že v daném případě nemá žalobce nárok na náhradu škody podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., navzdory tomu, že byl na základě soudního rozhodnutí držen ve vazbě a byl poté zproštěn obžaloby, neboť to vylučuje ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) téhož zákona s ohledem na to, že žalobce si vazbu svým jednáním zavinil sám. Jako nesprávný úřední postup lze posoudit jen omezení osobní svobody orgánem státu bez vazebního rozhodnutí, proto odvolací soud „věc nehodnotil z hlediska nesprávného úředního postupu“. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje            z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a které podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda vydání vědomě nepravdivého rozsudku či usnesení v trestním řízení je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Soudům obou stupňů vytýká „nepravdivá tvrzení“, v nichž spatřuje vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že  závěr soudu prvního stupně, že si zavinil vazbu tím, že se na výzvy nedostavoval, je v logickém rozporu s příkazem k zatčení a usnesením vyšetřovatele o přerušení trestního stíhání vydanými v trestním řízení proti jeho osobě, z nichž jednoznačně vyplývá, že byly vydány z důvodu jeho nepřítomnosti. Rovněž v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 593/01 je uvedeno, že o omezení osobní svobody soud nerozhodl z důvodu, že se žalobce odmítá podrobit vyšetření znalcem, ale především z důvodu, že je nedosažitelný. Uvádí,        že v právním řádu České republiky nepatří mezi vazební důvody „odmítnutí podrobit        se vyšetření znalcem“ a „nespolupráce s obhájcem“, což odvolací soud zcela popřel svým nesprávným právním názorem. Rozhodnutím soudů obou stupňů vytýká rozpor mezi závěry v nich uvedenými a objektivní skutečností, prokázanou důkazními listinami založenými  ve spise od prvopočátku řízení. Za nesprávný úřední postup označuje „účelově svévolné nařízení zkoumání jeho duševního stavu“ a „syntetickou výrobu nepřítomnosti´“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ustanovení § 241a  odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.