25 Cdo 2183/2001 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2183/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 6. 2003 Spisová značka:25 Cdo 2183/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2183.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 82/1998Sb. § 7 předpisu č. 82/1998Sb. § 8 předpisu č. 82/1998Sb. § 442 předpisu č. 40/1964Sb. § 415 předpisu č. 40/1964Sb. § 22 odst. 1 předpisu č. 289/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2183/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce L. ČR, s. p., proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené advokátem, o zaplacení částky 470.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 224/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 2001, č. j. 10 Co 1173/2000-106, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 2001, č. j. 10 Co 1173/2000-106, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, č. j. 7 C 224/99-86, zamítl žalobu na zaplacení částky 470.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 2. 3. 2000, č. j. 7 C 224/99-57, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 470.000,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2000, č. j. 10 Co 576/2000-67, zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění, že Okresní úřad T., referát dopravy a silničního hospodářství, rozhodnutím ze dne 24. 6. 1998, č. j. RDSH/301-1/98-280, podle § 35 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, uložil žalobci odstranit zdroj ohrožení, představovaný uvolněnou částí skalního masivu o rozměrech asi 3x3x2 m na pozemku kat. č. 2475 v k. ú. K., v ochranném pásmu silnice č. I/21. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 21. 8. 1998, č. j. 25562/98-120, pro procesní nedostatky; silniční správní úřad pak již nové řízení nezahájil a věc postoupil stavebnímu úřadu s tím, že je ohrožena především stavba sousedního rodinného domu. Městský úřad P., odbor výstavby a ÚP (stavební úřad) rozhodnutím ze dne 7. 10. 1998, č. j. VÚP 1068/98/OST 185, nařídil žalobci, aby na svoje náklady provedl na pozemku kat. č. 2475 v k. ú. K. nezbytné terénní úpravy podle § 87 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, spočívající v odstranění zvětralého skalního masivu tvořícího převis směrem k rodinnému domu na st. p. č. 47 v k. ú. K.; případnému odvolání stavební úřad odňal odkladný účinek. Okresní úřad T., referát regionálního rozvoje, rozhodnutím ze dne 11. 1. 1999, č. j. 931/98/54/99-RRR-OOŘ-3, toto rozhodnutí zrušil s tím, že provedení nezbytných úprav a zabezpečovacích prací podle § 87 a § 94 stavebního zákona nemůže stavební úřad nařídit na daném lesním pozemku a že věc měla být řešena příslušnými správními orgány podle zákona o pozemních komunikacích nebo podle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. Žalobce ovšem povinnost uloženou mu citovaným rozhodnutím stavebního úřadu splnil a na základě smlouvy o dílo nechal skalní masiv odtěžit společností, které za provedené práce zaplatil dne 10. 12. 1998 částku 493.500,- Kč. Soud dovodil, že ačkoli vydaná správní rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena, nebyla v posuzovaném případě splněna další podmínka vyžadovaná zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kterou je vznik škody. Žalobce, který měl k pozemkové parcele č. 2475 v k. ú. K. právo hospodaření, byl bez ohledu na to, že rozhodnutí byla zrušena, povinen odstranit skalní masiv ze zákona - tuto povinnost mu ukládalo jednak ustanovení § 35 zákona o pozemních komunikacích a zejména ustanovení § 22 zákona o lesích, podle nichž vlastník lesa má povinnost předcházet a zamezovat škodám; v daném případě měl tedy po zjištění nebezpečného stavu učinit taková opatření, aby došlo k zamezení pádu kamení. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. června 2001, č. j. 10 Co 1173/2000-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 470.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu byla žalobci způsobena majetková újma (škoda) tím, že splnil povinnost uloženou mu rozhodnutím stavebního úřadu, které bylo předběžně vykonatelné, ale později bylo k odvolání žalobce pro nezákonnost zrušeno. Byla dána též příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, neboť splnění povinnosti uložené žalobci citovaným rozhodnutím škodu způsobilo. Odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je přitom založena na objektivním principu a vzniká tedy bez zřetele na zavinění. Výše škody byla mezi účastníky nesporná a je tvořena částkou, kterou žalobce zaplatil na základě smlouvy o dílo za odstranění skalního masivu, po odečtení daně z přidané hodnoty. Namítá-li žalovaná, že žalobci ve skutečnosti žádná škoda nevznikla, neboť bez ohledu na zrušené rozhodnutí stavebního úřadu bylo jeho zákonnou povinností odstranit nestabilní skalní masiv, který ohrožoval pádem v blízkosti stojící rodinný dům a přilehlou silnici, pak potřeba zásahu byla sice v řízení prokázána (je mezi účastníky nesporná), podle odvolacího soudu je však třeba posoudit, kdo byl povinným subjektem k odstranění skalního masivu, jehož nestabilita byla způsobena přírodními vlivy a zřejmě i působením silniční dopravy na přilehlé komunikaci; nebyla však způsobena jednáním žalobce. Skalní masiv se nacházel mimo obec, na lesním pozemku (pozemku určeném k plnění funkce lesa podle ustanovení § 3 zákona o lesích) ve vlastnictví ČR, s právem hospodaření žalobce, a věc je proto třeba posuzovat právě podle zákona o lesích jako zákona speciálního. Podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona o lesích povinnost zabezpečit si pozemky a stavby stíhá nikoli vlastníka lesa, ale vlastníky nemovitostí případně ohrožených škodami (zejména sesuvem půdy, padáním kamení, pádem stromů nebo lavinami z pozemků určených k plnění funkce lesa), vlastník lesa tedy neodpovídá jinému za škody, které vzniknou v důsledku prosté existence lesa. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce neměl povinnost odstranit předmětný nestabilní skalní masiv, a pokud tak učinil, vznikla mu odtěžením skály škoda, za niž podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že ohroženými nemovitostmi byly jak předmětný dům a přilehlá silnice, tak především samotný lesní pozemek, na kterém se skalní masiv nacházel a který jej obklopoval. Zvětralý skalní masiv a les byly v těsném sousedství vesnice, kde hrozilo nebezpečí újmy na zdraví osob zde se pohybujících, neboť jeho zřícení bylo reálné, přičemž při sesuvu mohl zasáhnout dům. Dovolatelka má za to, že žalobci nevznikla škoda z toho důvodu, že částka jím vynaložená by byla (nebo musela být) vynaložena i následně, když povinnost odstranit zvětralý skalní masiv je žalobci uložena zákonem. Na žalobce jako právnickou osobu se vztahují práva a povinnosti vlastníka lesa v souladu se ustanovením § 4 odst. 1 zákona o lesích; je tedy povinen plnit povinnosti vlastníka lesa. Ohroženou nemovitostí byl podle dovolatelky pozemek, na kterém se skalní masiv nacházel. Povinnost provést na svůj náklad nezbytně nutná opatření (§ 22 zákona o lesích) tak stíhala především žalobce jako subjekt plnící povinnosti vlastníka lesního pozemku, nemovitosti primárně ohrožené. Bez posuzování konkrétní míry pravděpodobnosti lze předpokládat, že pozemek, na kterém se masiv nacházel, byl ohrožen v každém případě, ostatní nemovitosti pak s větší či menší mírou pravděpodobnosti za předpokladu, že by se sesul přímo na ně. Pokud tedy žalobce byl povinen podle § 22 odst. 1 zákona o lesích zabezpečit svůj pozemek jako vlastník, byl povinen též odstranit zvětralý skalní masiv, když nezbytnost jeho odstranění je mezi účastníky nesporná. Podle dovolatelky proto žalobci nemohla vzniknout škoda, plnil-li pouze svoji povinnost, byť na základě později zrušeného rozhodnutí, neboť takovou povinnost mě