25 Cdo 2189/2011 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2189/2011 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) Z. R., b) J. R., obou zastoupených Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Brno, Dobrovského 50, proti žalovanému NAJA trade spol. s r.o., IČO 60746980, se sídlem Vyškov, Krátká 713/8, zastoupenému Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 1430/2003, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2011, č.j. 17 Co 246/2009-475, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2011, č.j. 17 Co 246/2009-475 se ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 8.353.286,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 25. 8. 2008, č.j. 6 C 1430/2003-436, uložil žalovanému zaplatit oběma žalobcům 600.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl návrh žalobců na zaplacení dalších 13.214.408,- Kč a úroků z prodlení ve výši 8 % za dobu od 1. 7. 2001 do 3. 12. 2003 a rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci se stali na základě kupní smlouvy podílovými spoluvlastníky, každý ideální ½ nemovitostí (bývalých sladoven) zapsaných na LV č. pro obec a k. ú. Modřice, za dohodnutou kupní cenu 1.419.600,- Kč. Žalobci se žalovaným uzavřeli ústní dohodu o odstranění ocelových náduvníků (namáčecích nádrží) a starého technologického zařízení v objektech. Při provádění sjednaného díla došlo dne 29. 6. 2001 k požáru a ke zničení podstatné části těchto staveb. Soud dovodil obecnou odpovědnost žalovaného podle § 420 obč. zák., neboť dva pracovníci, kteří byli v pracovněprávním, respektive jiném smluvním vztahu se žalovaným, při řezání plamenem, nedodrželi požárně bezpečnostní opatření podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, neměli oprávnění ke svařování odpovídající požadavkům vyplývajícím z § 3 odst. 10 písm. d) vyhlášky č. 87/2000 Sb. a neabsolvovali ani příslušná školení. Soud neshledal důvodným požadavek žalobců na zaplacení 13.814.408,- Kč, tj. částky, kterou by bylo třeba vynaložit na uvedení poškozených objektů do původního stavu. Zdůvodnil to tím, že zničené budovy byly staré (postavené před r. 1900), dlouhodobě nevyužívané, jejich uvedení do původního stavu není možné, respektive účelné a je zde zřejmý nepoměr mezi částkou, kterou žalobci vynaložili na zakoupení všech nemovitostí, tedy i objektů postižených požárem, a částkou potřebnou v současnosti k obnovení původního stavu, čímž by došlo ke značnému obohacení žalobců. Při stanovení výše náhrady škody soud vycházel ze znaleckého posudku společnosti Qualiform, a. s., podle kterého se vlivem požáru ze dne 29. 6. 2001 snížila hodnota nemovitosti provozního objektu o 600.000,- Kč, což představuje snížení obvyklé (tržní) ceny nemovitostí, tj. skutečnou výši škody, která žalobcům v důsledku poškození objektů požárem vznikla. K odvolání žalobců proti zamítavým výrokům a výrokům o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č.j. 17 Co 246/2009-475, změnil v napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně (dalších) 8.353.286,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o výši náhrady škody na požárem poškozených objektech. Zdůraznil, že nemovitosti jsou národní kulturní památkou, způsob nakládání s nimi je stanoven zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, z nějž vyplývá, že vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, jinak se vystavuje sankcím podle části páté tohoto zákona. Odvolací soud dovodil, že za skutečnou škodu na věci je třeba považovat újmu, která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu, resp. výši peněžních prostředků nutných k obnovení původního majetkového stavu poškozeného. Podle závěrů ústavního znaleckého posudku činí výše nákladů nutných k uvedení objektů do předešlého stavu částku 13.814.408,- Kč a při prioritní povinnosti žalobců jako vlastníků kulturní památky pečovat o její zachování, obnovu a opravu, je tato částka skutečnou škodou, kterou by žalovaný jako odpovědný subjekt měl žalobcům nahradit. Odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou žalovaný vznesl v průběhu řízení ohledně části nároku uplatněného rozšířením žaloby, proto přiznal žalobcům náhradu škody toliko v částce 8.353.286,- Kč, neboť žalobci uplatnili nárok ve výši 8.953.286,- Kč u soudu prvního stupně dne 20. 6. 2003 a v částce 600.000,- Kč jim bylo již vyhověno soudem prvního stupně, v rozsahu převyšujícím 8.953.286,- Kč se nárok žalobců uplynutím objektivní i subjektivní promlčecí doby promlčel. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaný. Žalobci podali dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 6 % úroku z prodlení z částky 8.353.286,- Kč od 5. 12. 2003 do zaplacení, 8 % úroku z prodlení z částky 8.353.286,- Kč od 1. 7. 2001 do 4. 12. 2003, 6 % úroku z prodlení z částky 600.000,- Kč od 4. 12. 2003 do zaplacení a zbývající částky 5.461.122,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2001 do zaplacení. Žalobci dovozují přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Mají za to, že žalovaný jako škůdce byl v prodlení s náhradou škody již druhý den po vzniku škody, tj. od 1. 7. 2001, neboť musel již v okamžiku vzniku škody vědět o škodě a o tom, že za ni odpovídá, a že je povinen škodu nahradit. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu o promlčení nároku v rozsahu částky 5.461.122,- Kč. Žalobci se o výši škody v částce 13.814.408,- Kč dozvěděli až doručením znaleckého posudku, resp. jeho založením do soudního spisu, tj. až dne 27. 4. 2007, a tímto dnem podle nich počala běžet promlčecí doba. Žalobu rozšířili v návaznosti na znalecké posouzení. Namítají, že až do pravomocného skončení řízení neměli jistotu v tom, kdo za škodu odpovídá, neboť žalovaný svoji odpovědnost od počátku popíral. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil zamítavou část rozsudku odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců odmítl jejich nároky na úhradu úroků z prodlení a na doplacení zbývající žalované částky a ztotožnil se s rozsudkem soudu prvního stupně. Dovolání žalovaného směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 8.353.286,- Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání podle žalovaného vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný považuje skutková zjištění odvolacího soudu ohledně výše požárem způsobené škody za nesprávná. Poukazuje na vyhodnocení skutkových závěrů soudem prvního stupně, který považoval za škodu částku ve výši 600.000,- Kč odpovídající obvyklé ceně nemovitosti (objektů) před vznikem požáru a nikoli částku 13.814.408,- Kč, která odpovídá nákladům na uvedení poškozených objektů do nepoškozeného stavu. Odvolací soud tak podle žalovaného nesprávně ve svých skutkových zjištěních zaměňuje náklady potřebné k uvedení nemovitosti do předešlého stavu za náklady nutné pro uvedení nemovitosti do nepoškozeného stavu, a to za situace, kdy je ve znaleckém posudku uvedeno, že předešlý stav nemovitosti, tj. bezprostředně před vznikem požáru byl havarijní a obvyklá cena této nemovitosti činila 600.000,- Kč. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu ohledně povinnosti žalobců uvést předmětnou nemovitost do původního stavu z důvodu její zvýšené ochrany a souvislostí s případnými sankcemi za porušení této povinnosti. Má za to, že povinnost pečovat o nemovitost měli žalobci s ohledem na její havarijní stav již před požárem, přičemž výše nákladů na uvedení nemovitosti do nepoškozeného stavu by již před vznikem požáru dosáhla částky 13.814.408,- Kč, jak vyplývá ze znaleckého posudku. Odvolací soud svým rozhodnutím této povinnosti žalobce zbavil a přesunul ji na žalovaného, který zavinil požár zříceniny ve zbytkové hodnotě 600.000,- Kč. Žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 443 obč. zák., jelikož náklady na opravu staveb přesahují jejich hodnotu v době pře