25 Cdo 2266/99 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2266/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., zastoupeného advokátem, proti žalované M. J., zastoupené advokátem, o zaplacení 24.398,30 Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 1668/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. března 1999 č. j. 30 Co 148/99 - 52, takto : Rozsudek Krajského soudu - pobočka v Liberci ze dne 3. března 1999 č. j. 30 Co 148/99 - 52 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 27. 5. 1998 č. j. 15 C 1668/97 - 25 zamítl žalobu o zaplacení 24.398,30 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 3. 9. 1994 uzavřeli účastníci kupní smlouvu č. 839739, jejímž předmětem je sada nádobí D - 110 S. v ceně 1.299,- DEM splatné ve 24 měsíčních splátkách od 25. 1. 1995 do 25. 12. 1996, a že žalovaná žádnou splátku nezaplatila. Soud prvního stupně dovodil, že uzavřená smlouva sice splňuje náležitosti kupní smlouvy uvedené v ust. § 588 obč. zák., avšak vzhledem k tomu, že žalovaná je polské národnosti a nemá dostatečnou znalost českého jazyka, jak z řízení před soudem vyplynulo (což podle jeho názoru muselo být zřejmé i reprezentantce žalobce, která se žalovanou smlouvu uzavírala), je vyloučeno, aby žalovaná učinila tento právní úkon dostatečně určitě a srozumitelně, tzn. aby byla srozuměna s právními následky, které zákon s tímto právním úkonem spojuje. Dospěl proto k závěru, že smlouva „nemá základní náležitosti, tedy že nebyla uzavřena určitě a srozumitelně\" a proto je neplatná. Požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny není tudíž důvodný. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 9. 1998 č. j. 30 Co 527/98 - 33 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem okresního soudu, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle ust. § 37 obč. zák., neboť nedostatečná znalost českého jazyka ze strany žalované nemůže absolutní neplatnost smlouvy způsobit; námitku žalované, že obsahu smlouvy nerozuměla, pokud by takovou skutečnost prokázala, by však bylo možno posoudit jako jednání v omylu při uzavírání smlouvy (§ 49a obč. zák.), jež by měl za následek tzv. relativní neplatnost právního úkonu podle § 40a obč. zák., avšak jen za předpokladu, že by se žalovaná relativní neplatnosti tohoto právního úkonu včas, tedy v tříleté promlčecí době, dovolala. Okresní soud v České Lípě znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 17. 11. 1998 č. j. 15 C 1668/97 - 39 tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 24.398,30 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování v naznačeném směru dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva je platným právním úkonem, neboť žalovaná v řízení neprokázala, že by se relativní neplatnosti smlouvy v tříleté promlčecí době dovolala, a kromě toho vznesl žalobce ohledně takového právního úkonu žalované námitku promlčení; žalobce se tudíž důvodně domáhá zaplacení kupní ceny. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 3. 1999 č. j. 30 Co 148/99 -52 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že účastníci uzavřeli platnou kupní smlouvu (§ 588 obč. zák.), a to i z hlediska ust. § 49a obč. zák., neboť žalovaná v průběhu řízení neprokázala, že by se relativní neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu omylu v zákonné tříleté promlčecí době dovolala. Z tohoto důvodu se krajský soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na zaplacení kupní ceny je důvodný. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a podává jej z důvodů uvedených v ust. § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Soudům obou stupňů především vytýká, že nepostupovaly podle ust. § 43 o.s.ř., neboť žaloba nemá náležitosti požadované ust. § 79 o.s.ř., když neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností. Je-li v ní totiž uvedeno, že mezi účastníky byla dne 3. 9. 1994 uzavřena kupní smlouva, jedná se o právní hodnocení a nikoliv o vylíčení rozhodujících skutečností. Tímto nesprávným postupem byla podle dovolatelky porušena zásada rovnosti účastníků v řízení, jež vedla k tomu, že žalovaná byla nucena vyvracet neodůvodněný právní závěr a soud odstraňoval vady návrhu za žalobce vlastní činností při provádění důkazů. Dovolatelka je toho názoru, že skutková tvrzení žalobce nedovolují ani v tomto stádiu řízení učinit závěr o tom, „zda byla či nebyla mezi účastníky uzavřena smlouva\". Dále dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů „nesprávně ztotožnily smlouvu s listinou obsahující projevy stran\". Jestliže totiž reprezentantka žalobce ujistila žalovanou, že podpis na předložené listině není závazný, a že smlouva nabude závaznosti teprve zaplacením první splátky, pak „podpis žalované na takovéto listině, navíc za stavu, kdy nebyla vzhledem ke svému jazykovému handicapu schopna předložený text zcela pochopit, není jednáním, z něhož lze dovodit její souhlas s uzavřením smlouvy. Protože tedy žalovaná návrh na uzavření kupní smlouvy nepřijala (§ 43c odst. 1 obč. zák.), k jejímu uzavření nedošlo. I pokud by se tak stalo, má dovolatelka za to, že se relativní neplatnosti smlouvy dovolala konkludentně tím, že podepsanou listinu zaslala žalobci zpět, že neplatila sjednané splátky, a že v telefonickém rozhovoru s pracovníky žalobce hovořila o odstoupení od smlouvy; tím dala jednoznačně najevo, že se necítí být smlouvou vázána a předmět koupě nepožaduje. Dovolatelka má dále za to, že žalobce dosud nedoložil výši kupní ceny, neboť pro její výpočet užívá kurzů, které nejsou předmětem smluvního ujednání. Je-li totiž kupní cena ve smlouvě stanovena tak, že částka v DEM bude přepočtena na Kč podle kurzovního lístku ČNB, a je-li dohodnutý kurz součástí ujednání o ceně, je vyloučeno stanovit kupní cenu pomocí kurzu jiné banky, jak to v daném případě učinil žalobce, když používá kurzu K. b., nehledě na to, že přijetí závazku v cizí měně mezi devizovými tuzemci je v rozporu s § 7 zákona č. 528/1990 Sb., ve znění zákona č. 457/1992 Sb. (devizový zákon). Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem soudů obou stupňů o určitosti dohody o předmětu koupě, neboť z obsahu smlouvy nevyplývá, z kolika a z jakých kusů se má souprava nádobí skládat, a dále jim též vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda reprezentantka žalobce paní J. S., která není v pracovním poměru u žalobce, jednala při uzavírání předmětné smlouvy na základě plné moci. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle § 241 odst. 1 o.s.ř., a že je podle § 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné. 66 Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je po obsahové stránce dovolatel vymezil. Vady řízení vyjmenované v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se ani nepodávají. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Nesprávnost rozhodnutí soudů obou stupňů je v dovolání vyvozována z toho, že žalobce nebyl vyzván k odstranění vad žaloby (§ 43 o.s.ř)., která podle dovolatelky neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (nýbrž právní hodnocení věci), a nesplňuje tedy náležitosti uvedené v ust. § 79 o.s.ř.; pokud soud odstraňoval vady žaloby vlastní činností při provádění důkazů, byla tím dle jejího názoru porušena zásada rovnost