25 Cdo 2340/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2340/2024-905 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: b) K. A., c) F. A., d) R. S. A., všichni zastoupeni obecným zmocněncem Ing. Rudolfem Sikorou, bytem Raichlova 2644/1, 155 00 Praha 5, proti žalovaným 1) Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1 a 2) M. P., zastoupený advokátkou JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., se sídlem nám. Dr. Tyrše 56, 257 65 Čechtice, o zaplacení náhrady nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 184/2016, o dovolání obou žalovaných proti částečnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 15 Co 200/2023-819, takto: I. Dovolání žalovaných se zamítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč, to každý z žalovaných polovinu této částky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Ve vztahu mezi žalobci c) a d) a žalovanými nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali náhrady majetkové i nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s úmrtím S. A., která dne 24. 8. 2014 zahynula při dopravní nehodě, kterou pod vlivem alkoholu zavinil 2. žalovaný při řízení vozidla, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem pojištěno u 1. žalované. Žalobce a) A. A. (vůči němuž dosud v odvolacím řízení nebylo rozhodnuto) a žalobkyně b) požadovali každý zaplacení 4 500 000 Kč s úrokem z prodlení, každý z žalobců c) a d) se domáhal zaplacení 9 400 000 Kč, dále se žalobci a) a b) společně domáhali zaplacení náhrady za zásah do práva na rodinný život ve výši 1 000 000 Kč, náhrady nákladů na péči o žalobce c) a d) za období od září 2014 do srpna 2016 v celkové částce 1 051 200 Kč a nákladů na pořízení hrobu a pomníku ve výši 91 946 Kč (poté, co byla žaloba ohledně tohoto nároku částečně vzata zpět). Žalobci a) a b) byli rodiči zemřelé a žalobci c) a d) jejími dětmi. 2. Ve věci bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2018, č. j. 43 C 184/2016-479, kterým uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) žalobcům b) a c) každému 50 000 Kč s příslušenstvím a žalobcům a) a b) 90 312,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu zamítl, pokud se žalobce a) domáhal zaplacení 4 500 000 Kč (výrok I), žalobkyně b) částky 4 450 000 Kč (výrok III), žalobkyně c) částky 9 350 000 Kč (výrok V), žalobce d) částky 9 400 000 Kč (výrok VI), žalobci a) a b) společně zaplacení částek 1 000 000 Kč (výrok VII) a 1 051 200 Kč (výrok VIII) a 1 633,50 Kč (výrok X), vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, kdy 1. žalovaná zaplatila mimosoudně na náhradu nemajetkové újmy každému z žalobců a) a b) 500 000 Kč a každému z žalobců c) a d) 600 000 Kč. K odvolání žalobců byl tento rozsudek ve věci samé (ve všech zamítavých výrocích) potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co 137/2019-573. 3. K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 2091/2020-687, výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v části výroku I, jíž byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, i rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I, III, V, VI a VII i výrocích o náhradě nákladů řízení včetně řízení odvolacího. Zamítl pouze dovolání žalobkyně b), pokud směřovalo proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok VIII ohledně nároku na náhradu nákladů na péči. Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud správně vycházel z kritérií stanovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, avšak pochybil ve stanovení výše náhrady, která je nepřiměřeně nízká, oproti jiným v obdobné věci projednávaným případům. Zdůraznil, že všichni žalobci jsou se zemřelou v příbuzenském poměru v přímé linii, všichni žili ve společné domácnosti, měli mezi sebou úzké vazby a všem se jejím úmrtím zásadně změnil život. Žalobci c) a d) přišli v útlém věku o matku jako jediného rodiče, když otce neznají. Žalobci a) a b) se úmrtím dcery dostali do pozice vychovatelů, na nichž jsou vnoučata závislá a žalobkyně b) jakožto poručnice odpovídá za jejich výchovu. Tato kritéria jsou pro stanovení výše náhrady významnější, než kritéria na straně 2. žalovaného. Soud pak zcela pominul i kritérium zásahu do rodinného života [nárok uplatněný žalobci a) a b) ve výši 1 000 000 Kč]. Poukázal na to, že úprava obsažená v § 2959 o. z. je komplexní a pokrývá všechny projevy ztráty osoby blízké pro pozůstalé a všechny dopady do jejich nemajetkové sféry včetně základního lidského práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů, který sice není samostatným nárokem, nicméně je třeba jej ve výši náhrady zohlednit. 4. Poté Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2023, č. j. 43 C 184/2016-750, jímž uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci a) částku 250 000 Kč (výrok I), žalobkyni b) částku 300 000 Kč (výrok III), žalobkyni c) částku 650 000 Kč (výrok V) a žalobci d) částku 500 000 Kč (výrok VII), vše s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 21. 10. 2014 do zaplacení. Pokud se žalobce a) domáhal zaplacení částky 4 250 000 Kč, žalobkyně b) částky 4 150 000 Kč, žalobkyně c) částky 8 700 000 Kč a žalobce d) částky 8 900 000 Kč, vše s příslušenstvím, žalobu zamítl (výroky II, IV, VI a VIII). Žalobu zamítl i ohledně částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok IX) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků i vůči státu. 5. K odvolání žalobců a 1. žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 15 Co 200/2023-819, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, V a VII potvrdil (výrok I), v zamítavých výrocích IV, VI a VIII změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) 50 000 Kč, žalobkyni c) 200 000 Kč a žalobci d) 200 000 Kč, vše s úrokem z prodlení z těchto částek ve výši 8,05 % ročně od 21. 10. 2014 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu uvedené zamítavé výroky potvrdil (výroky II, III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím ve vztahu účastníků i vůči státu (výroky V až X). Odvolací soud nejprve vysvětlil, že rozhodl částečným rozsudkem pouze o odvoláních žalobců b), c) a d). Poukázal na to, že žalobce a) po rozhodnutí soudu prvního stupně zemřel a za této situace považoval za nehospodárné řízení vůči všem žalovaným jako samostatným společníkům přerušit do vydání dědického rozhodnutí. Při vlastním posouzení vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a věc posoudil podle § 2959 o. z., přičemž své závěry ohledně přiznané výše náhrady zdůvodnil (dovolací soud nepovažuje za potřebné podrobně reprodukovat rozhodnutí odvolacího soudu v částech, v nichž nebylo dovoláním napadeno). Odvolání 1. žalované směřující proti rozhodnutí o přiznání úroku z prodlení neshledal důvodným. Neztotožnil se s její argumentací, že kvůli změně judikatury a tzv. legitimnímu očekávání jí neměly být úroky uloženy k zaplacení. První žalovaná nemohla důvodně očekávat, že jí poskytnuté plnění zůstane v nezměněné výši, když sama upozornila na novou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018) týkající se výše náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Prodlení věřitele je jediným liberačním důvodem u nároku na úrok z prodlení. Je na dlužníkovi, aby tvrdil a prokázal, že za prodlení nenese odpovědnost, což žalovaná neučinila. Žalobci pak v soudním řízení pouze uplatňovali svá zákonná práva, což nelze považovat za jejich zavinění. 6. Proti tomuto rozsudku, avšak pouze proti potvrzujícímu výroku I, pokud byly potvrzeny výroky III, V a VII rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároku na úrok z prodlení a dále proti měnícím výrokům II, III a IV napadeného rozsudku, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit úrok z prodlení, podala dovolání 1. žalovaná. Namítá nesprávné právní posouzení věci, zejména výklad § 1968 a § 1970 o. z. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že jí předložená otázka, zda zakládá změna judikatury v době po plnění dlužníka, v jejímž světle se jeho původně řádné plnění změnilo v plnění nikoliv řádné, prodlení dlužníka ex tunc a jeho povinnost platit úroky z prodlení, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Poukazuje na to, že plnění, které poskytla žalobcům na základě oznámení ze dne 27. 2. 2015 odpovídalo tehdejší judikatuře (odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 i na sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Domnívá se, že není spravedlivé, aby nesla následky v podobě úroků z prodlení jen kvůli pozdější změně judikatury, kterou tehdy