25 Cdo 2345/2002 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2345/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2003 Spisová značka:25 Cdo 2345/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2345.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 135 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 1 odst. 2 předpisu č. 58/1969Sb. § 4 odst. 2 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2345/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Dr. K. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Městu P., o 40.173,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 232/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2002, č. j. 24 Co 159/2002-55, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 11. 2001, č. j. 10 C 232/2000-46, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 40.173,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci byl platebním výměrem Magistrátu města P. ze dne 22. 5. 1995, č. j. 62/95, vyměřen „místní poplatek z prodeje alkoholu a tabákových výrobků za I. pololetí roku 1994 - restaurace F. – A., R. 2686, P.“ ve výši 24.915,- Kč. Tato částka spolu s exekučními náklady a pokuta ve výši 15.000,- Kč uložená žalobci dne 3. 1. 1995 (celkem 40.713,- Kč) byla dne 17. 6. 1996 (správně 17. 6. 1999) odepsána ze soukromého účtu žalobce na základě exekučních příkazů ze dne 30. 4. 1999, č. j. EO-2/99/E-12/99/Dv a EO-2/E-142/99/Vš, (námitky žalobce proti oběma exekučním rozhodnutím byly rozhodnutím Magistrátu města P. ze dne 31. 8. 1999, č. j. EO-2/99/Dv, zamítnuty pro opožděnost); to vše za situace, kdy provozovatelem Restaurace A. v P., R. 2686, nebyl žalobce, nýbrž společnost F. F., spol. s r.o., jejímž byl společníkem a jednatelem. Soud proto dovodil, že byl-li předmětný platební výměr nesprávně vydán a následně realizován vůči žalobci (jako fyzické osobě), ačkoliv pasivně legitimovaným subjektem k placení místního poplatku z prodeje alkoholu a tabákových výrobků byla společnost F. F. spol. s r.o., je splněna podmínka odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. spočívající v porušení právní povinnosti. Protože v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda snížením stavu finančních prostředků, je žalovaný povinen škodu nahradit (nejde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak byl kvalifikován v žalobě). K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 2002, č. j. 24 Co 159/2002-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak dospěl k odlišnému právnímu závěru. Žalobce podle odvolacího soudu netvrdil ani neprokázal protiprávní úkon na straně zaměstnanců žalovaného, který by zakládal soukromoprávní delikt, a námitky proti postupu žalovaného směřují proti těm rozhodnutím jeho orgánů (platebních výměrů a exekučních příkazů), která byla podkladem pro provedení exekuce postihující majetek žalobce. Obecným soudům přitom nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí vydaných správními orgány (mimo postup upravený částí pátou občanského soudního řádu) a platí předpoklad správnosti správního aktu, dokud nebude změněn či zrušen, a to i kdyby byl vadný (nezákonný nebo věcně nesprávný). V daném případě obě rozhodnutí o platební povinnosti žalobce nabyla právní moci a pokud by bylo možné vůbec uvažovat o tom, že jejich realizací byla žalobci způsobena škoda, jednalo by se o nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným orgány státu ve správním řízení (§ 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. ve spojení s § 36 zákona č. 82/1998 Sb.). Povinným k náhradě škody by pak byl stát (Česká republika), předpokladem pro vznik práva na náhradu škody by bylo zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.) a podmínkou pro jeho uplatnění u soudu předchozí projednání s příslušným ústředním orgánem (§ 9 zákona č. 58/1969 Sb.). V dané věci jednak žalovaný postrádá pasivní věcnou legitimaci, jednak rozhodnutí správního orgánu nebyla zrušena a žalobce nárok předběžně neprojednal s příslušným ústředním orgánem. Uplatněný nárok nelze hodnotit ani jako bezdůvodné obohacení, neboť žalovaný odepsáním finančních prostředků z účtu žalobce získal majetkový prospěch na základě pravomocného platebního výměru a takto vymožené plnění nelze považovat za plnění bez právního důvodu (resp. z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl). Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že exekuční příkazy byly sice vydány příslušným správním orgánem a s odkazem na příslušný právní předpis, avšak v rozporu s tímto právním předpisem. Dovolatel nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, podle níž jakkoliv vadný akt správního orgánu, je-li řádně doručen, může založit práva a povinnosti občana. V průběhu dokazování byl nepochybně zjištěn rozpor exekučních příkazů s platnými právními předpisy a sama skutečnost, že žalobce nevyužil svého zákonného práva a odvolání nepodal, nemůže být důvodem k tomu, aby mu na základě nezákonného rozhodnutí byla způsobena majetková újma. Takový výklad by byl v rozporu i s ústavními předpisy, podle nichž je možno sankce ukládat jen na základě zákona. Dovolatel se domnívá, že mu byla způsobena majetková újma v rozporu s právními předpisy, přičemž za takto způsobenou škodu odpovídá žalovaný. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není opodstatněné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Dovolatel konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení nároku na náhradu škody vzniklé na základě rozhodnutí vydaných ve správním řízení nepřihlédl k jím tvrzenému rozporu těchto rozhodnutí s příslušnými právními předpisy. Vzhledem k tomu, že podle tvrzení žalobce mu majetková újma vznikla výkonem rozhodnutí správního orgánu, jimiž mu byla v rozporu s právními předpisy uložena povinnost, kterou měl jiný subjekt, odvolací soud správně jeho nárok posuzoval podle předpisu, který je speciální normou upravující odpovědnost za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998. Protože rozhodnutí (platební výměr Magistrátu města P. ze dne 22. 5. 1995, č. j. 62/95, jímž byl žalobci vyměřen místní poplatek, i rozhodnutí téhož orgánu ze dne 3. 1. 1995, jímž mu byla uložena pokuta), na jejichž základě byla žalobci exekučně sražena žalovaná částka, byla vydána před uvedeným datem, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podle § 1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Pod