25 Cdo 239/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 239/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2008 Spisová značka:25 Cdo 239/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.239.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 239/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalovaným 1) R. a s. a. s., a 2) F. s. – R. a s. a. s., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 26.352,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 2147/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. září 2005, č. j. 29 Co 19/2005-126, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, č. j. 13 C 2147/95-104, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 26.352,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalovaných, obchodní společnost R. a S. spol. s r. o., provozovala na území České republiky dva zdroje znečištění ovzduší, které v roce 1992 vyprodukovaly a do ovzduší vypustily celkem 64.331 tun oxidu siřičitého - látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (údaje Č. h. ú. v P. z databáze R.), a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR. Při určení výše škody vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce prof. Ing. R. M., CSc., a konzultanta RNDr. P. H. stanovujícího výši škody metodikou G. matematického modelu a pracujícího s průměrnými ročními ukazateli a hodnotami. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalovaných za poškození lesního fondu podle ustanovení § 420a odst. 1, 3 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění zákona č. 221/1991 Sb. Právní předchůdkyně žalovaných při své činnosti vyprodukovala emise poškozující lesní porosty a tato činnost je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Podle soudu byly dostatečně prokázány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, žalované se naopak své odpovědnosti nezprostily, neboť neprokázaly, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu nebo vlastním jednáním poškozeného – žalobce. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 29 Co 19/2005-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou žalobci na lesních porostech a lesní půdě a uvedl, že ve znaleckém posudku znalce prof. Ing. R. M., CSc., a konzultanta RNDr. P. H. je odborně a podrobně popsán modelový výpočet, jehož základem byla metodika určená pro kontrolu emisních a technických parametrů zdrojů znečišťování ovzduší, přičemž tato metodika výpočtu byla doplněna o modelování procesů chemické transformace, dálkového transportu emisí, atd. Právní předchůdkyně žalovaných provozovala činnost, při níž docházelo k úniku škodlivin, a v důsledku těchto exhalací došlo v roce 1992 k poškození lesního fondu; příčinná souvislost byla tedy jednoznačně prokázána, přičemž žalované právní nástupkyně se této odpovědnosti nezprostily. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované společnosti dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňují podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Mají za to, že žalobce neprokázal vznik škody a její výši ani příčinnou souvislost, neboť z předložených listinných důkazů nevyplývá skutečnost – žalobcem tvrzená – že právní předchůdkyně žalovaných provozovala zdroj emisí, který podle údajů Č. h. ú. v P. uvedených v R. e. a z.znečišťování ovzduší (R.) v roce 1992 vyprodukoval a do ovzduší vypustil několik tun oxidu siřičitého, škodlivě působícího na lesní porosty. Nesouhlasí se způsobem výpočtu výše škody a namítají, že žalobce neprokázal ani příčinou souvislost mezi jednáním jejich právní předchůdkyně a škodou, neboť tento předpoklad odpovědnosti za škodu z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku a rozptylové studie, nevyplývá (pouhá obecná tvrzení nejsou dostačující). Žalované dále tvrdí, že nejsou ve sporu pasivně legitimovány, neboť podle zprávy Č. h. ú. v P. byla subjektem, jenž měl do ovzduší vypouštět oxid siřičitý, „společnost R. a S., s.r.o. Z. F. s. – E. s v obci D. a společnost R. a S., s.r.o. Z. F. s. – E.“, nikoli jejich právní předchůdkyně, R. a S., spol. s r. o.,. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího sudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 4. 6. 2008, č. j. 25 Cdo 239/2006-144, v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na místě původní třetí žalované K. – R. a syn a. s., pokračováno se společností F. s. – R. a s. a. s., (nyní 909), mající v tomto řízení postavení druhé žalované. Dovolací soud proto nadále jednal pouze s touto a s první žalovanou. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalované dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Současně je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo. Dovolatelky nezpochybňují závěr odvolacího soudu, že žalobce je správcem lesních pozemků státu a že lesní porosty na nich jsou trvale poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší. Za sporné však považují prokázání vzniku a výše škody a vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a provozní činností žalovaných, resp. jejich právního předchůdce. V první řadě je zřejmé, že existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (protiprávní úkon škůdce či právem kvalifikovaná skutečnost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti, k