25 Cdo 2730/2011 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2730/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2012 Spisová značka:25 Cdo 2730/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2730.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Zavinění Dotčené předpisy:§ 441 obč. zák. § 23 předpisu č. 7/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 11. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.12.2012II.ÚS 4806/12JUDr. Dagmar Lastoveckáodmítnuto31.1.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2730/2011 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Správce v.o.s., se sídlem v Praze 10, Petrohradská 3/216, IČO: 26478358, správce konkurzní podstaty úpadce Družstevní stavební záložna Praha, se sídlem v Praze 3, Strážní 13, IČO: 25102559, proti žalované České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, IČO: 48136450, o 264.329.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 61/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2011, sp. zn. 13 Co 531/2008-700, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 6. 2008, č. j. 12 C 61/2000-604, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 187.604.000,- Kč, žalobu na zaplacení částky 76.725.000,- Kč a 6,5% úroku z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Správce konkursní podstaty úpadce Družstevní stavební záložny Praha (dále jen „Záložna“) se domáhal náhrady majetkové újmy, kterou Záložna utrpěla v době od 31. 12. 1998 do 10. 1. 2001 v důsledku porušení zákonné povinnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen „ÚDDZ“). Soud po provedeném řízení vyšel ze zjištění, že Záložna od svého vzniku nedodržovala své povinnosti v oblasti hospodaření, nevedla řádně účetnictví, poskytovala úvěry právnickým osobám personálně propojeným s vedením záložny, prováděla hotovostní a bezhotovostní platební styk prostřednictvím společnosti, jež byla personálně propojena s vedením záložny, k těmto operacím neměla patřičná oprávnění a neplnila svoji informační povinnost vůči ÚDDZ. Během května a června 1998 ÚDDZ provedl v Záložně kontrolu a byla zjištěna závažná pochybení, opatření k nápravě učiněné ÚDDZ bylo však neurčité a nedostatečné, nebylo vynucováno žádnou sankcí a ÚDDZ nereagoval ani na to, že Záložna opětovně neplnila svoji informační povinnost. Teprve v červnu 1999 začal ÚDDZ aktivněji jednat, vyžádal si konkrétní dokumenty a poté, co mu nebyly předloženy, opakovaně rozhodl o zákazu některých činností Záložny a dne 4. 10. 1999 ÚDDZ uvalil na Záložnu nucenou správu podle § 28 odst. 3 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., v tehdy účinném znění. Za období od 31. 12. 1998 do 10. 1. 2001 došlo k poklesu majetkových hodnot Záložny a podle závěru soudu prvního stupně, i když primární příčinou této ztráty je protiprávní činnost Záložny samotné (jejích statutárních orgánů), jednou z příčin je i skutečnost, že ÚDDZ po kontrole provedené v r. 1998 ponechal v Záložně volný prostor pro další porušování předpisů při hospodaření, zejména pro neoprávněné nakládání se svěřenými finančními prostředky. Dovodil, že došlo k naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 23 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1996, neboť došlo k porušení zákona ze strany ÚDDZ při výkonu dohledu, v příčinné souvislosti s tím k majetkové újmě Záložny a tímto rozhodnutím je zároveň deklarováno, že ÚDDZ způsobil porušením zákon újmu záložně; tím je splněna i podmínka uvedeného ustanovení. K námitce žalované, že ke ztrátě došlo především v důsledku protiprávní a defraudační činnosti Záložny samotné, soud uvedl, že na tento právní vztah nelze ani subsidiárně aplikovat § 441 obč. zák. Protože přesnou výši škody nelze určit, soud určil výši náhrady postupem podle § 136 o. s. ř. na základě údajů ve znaleckém posudku. K odvolání žalované Městský soud v Praze poté, co jeho usnesení ze dne 29. 4. 2009, č. j. 13 Co 531/2008-542, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4287/2009-673, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 13 Co 531/2008-700, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, došel však k odlišnému závěru ohledně příčinné souvislosti mezi činností ÚDDZ a majetkovou ztrátou Záložny. Vzhledem k tomu, že úbytek majetku Záložny v uvedeném období byl způsoben činností tehdejších členů jejího představenstva, kteří nezákonně manipulovali s finančními prostředky, převáděli je do jimi vlastněných společností, poskytovali úvěry personálně provázaným společnostem bez písemné dokumentace apod., a toto rizikové a protiprávní jednání je jednáním samotné družstevní záložny, na kterém ÚDDZ neměl žádný podíl, není finanční ztráta důsledkem liknavého výkonu dohledu ÚDDZ, a nelze očekávat, že by výkon státního dohledu prostředky uvedenými v zákoně č. 87/1995 Sb. byl způsobilý předejít úmyslné trestné činnosti páchané členy představenstva Záložny. Uzavřel, že nelze dovodit, že škodu na majetku Záložny způsobil ÚDDZ tím, že ji neochránil před ní samotnou, příčinná souvislost mezi pochybením ÚDDZ a vznikem škody není tedy dána. Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že je nepodložený a v rozporu s provedeným dokazováním závěr odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi liknavým výkonem dohledu ÚDDZ a vzniklou újmou, neboť odvolací soud se nevypořádal s některými listinnými důkazy (zejména kontrolním protokolem č. 1/98 ÚDDZ ze dne 25. 6. 1998, zápisem z kontroly účetnictví ze dne 5. 6. 1998, kontrolním zápisem ze dne 21. 7. 1998, informací záložny ze dne 5. 8. 1998, záznamem z jednání ze dne 4. 5. 1999, auditorskými zprávami), ignoroval základní povinnosti ÚDDZ podle zákona č. 87/1995 Sb. a znalecké posudky, které nebyly zpochybněny. Poukazuje na to, že ÚDDZ byl jediný kontrolní orgán, který mohl zasáhnout, a ačkoliv od kontroly provedené v červnu 1998 prokazatelně věděl o nedostatcích v účetnictví, nereagoval vhodně ani včas, a umožnil tím další neoprávněné nakládání se svěřenými prostředky a zvýšení škody. V obsáhlém dovolání vypisuje dovolatel ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., zákona č. 522/1991 Sb., o státní kontrole, která ÚDDZ porušil tím, že kontrolu odbyl, nevyužil řádně své pravomoci, neuložil sankce ani opatření k nápravě, nepozastavil činnost Záložny, a rovněž se neřídil podle zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Dovozuje, že ÚDDZ měl povinnost zasáhnout, což neučinil, opatření jím přijatá byla zcela neúčinná a pokud by konal tak, jak mu ukládal zákon, a např. by již v roce 1998 uvalil na Záložnu nucenou správu, nedošlo by k tak vysoké škodě. Poukazuje na to, že všechna trestní řízení vůči statutárním orgánům a zaměstnancům Záložny byla zastavena, nebylo prokázáno, že by došlo ke spáchání trestných činů, a proto vedení Záložny lze pouze vytýkat neschopnost a nevědomost. Dovozuje, že příčinná souvislost mezi nečinností ÚDDZ a vzniklou škodou je dána, neboť ÚDDZ se svojí nečinností a neprofesionalitou přímo podílel na vzniku škody, a v tomto směru jsou správné závěry soudu prvního stupně i jeho právní názor, že ust. § 441 obč. zák. nelze v této věci ani subsidiárně aplikovat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Podle § 23 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění účinném do 30. 4. 2000 i do 31. 3. 2006), jestliže soud pravomocně rozhodne, že ÚDDZ při výkonu dohledu porušením zákona způsobil majetkovou újmu, má družstevní záložna právo na náhradu takové újmy. Soudy obou