25 Cdo 2773/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2773/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 9. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2773/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2773.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 619 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2773/2024-159 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: A. N. T., zastoupená Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Evropská 2591/33d, Praha 6, proti žalovanému: V. Š., zastoupený Mgr. Františkem Švadlenou, advokátem se sídlem Palackého 356/7, Tábor, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 137/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 22 Co 6/2024-108, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala omluvy za výroky žalovaného „a mocensky zastrašovala, perzekuovala a lživě očerňovala ty, kteří proti neetickým praktikám vystoupili“ v příspěvku na síti Facebook ze dne 31. 10. 2017 a „že mě před čtyřmi lety donutila odejít z jejího institutu“ v příspěvku na síti Facebook ze dne 2. 11. 2019 (výrok I), uložení povinnosti žalovanému zdržet se sdělování těchto výroků veřejnosti na síti Facebook (výrok II) a zaplacení 50 000 Kč za nemajetkovou újmu (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Rozhodl tak v řízení o ochranu osobnosti a o odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do cti a vážnosti žalobkyně. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je od roku 2018 děkankou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (dále jen „FSV UK“). Dříve působila na FSV UK jako ředitelka Institutu komunikačních studií a žurnalistiky (dále jen „IKSŽ“). Žalovaný byl v letech 2013 až 2015 zaměstnancem FSV UK a také působil na IKSŽ. Na svém facebookovém profilu dne 31. 10. 2017 žalovaný uvedl, že žalobkyně mocensky zastrašovala, perzekuovala a lživě očerňovala ty, kteří vystoupili proti neetickým publikačním praktikám, a dne 2. 11. 2019 uveřejnil tvrzení, že před čtyřmi lety žalovaného donutila odejít z jejího institutu. Za tyto výroky žalobkyně požadovala písemnou omluvu a peněžité zadostiučinění, neboť měla za to, že zasáhly do její vážnosti a cti, obvinily ji z tzv. mobbingu a mohly pro ni být profesně likvidační. Vznik nemajetkové újmy spatřovala v opakovaném prožívání výjimečně stresujících situací s dopadem na její psychické i fyzické zdraví. Soud prvního stupně uzavřel, že výroky, za které žalobkyně požaduje omluvu, jsou vytrženy z kontextu, týkají se výlučně veřejné (profesní) sféry žalobkyně a nemají potenciál ji poškodit. Jednalo se o subjektivní hodnocení její činnosti ve veřejné funkci, jejího morálního kreditu a nastalé situace na pracovišti, kde žalobkyně vyvíjela nátlak na své podřízené (což vyplynulo z výpovědi svědkyně R. i rozhodnutí žalobkyně o ukončení pracovního poměru žalovaného v IKSŽ), kteří se vymezili proti neetickému publikování některých akademických pracovníků IKSŽ. V řízení bylo rovněž prokázáno, že sama žalobkyně se dopustila v době svého působení na IKSŽ neetické publikační činnosti v „predátorských“ časopisech. Soud prvního stupně po právní stránce posoudil věc podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 § 2956 a § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), i podle kritérií formulovaných Ústavním soudem (např. sp. zn. I. ÚS 453/03, sp. zn. I. ÚS 750/15, sp. zn. II. ÚS 2051/14) a odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 a sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). Dospěl k závěru, že kritické výroky lze považovat za projevy politického charakteru, jež byly důsledkem jednání žalobkyně ve veřejné funkci. V takovém případě je obecně míra tolerance vůči možným zásahům do osobnostních práv kritizovaného širší, než v případě hodnocení či kritiky osob stojících mimo veřejný život. Soud prvního stupně předmětné výroky kvalifikoval jako přípustnou kritiku, jejíž forma nebyla excesivní, ani nepřípustná. Uzavřel, že se jednalo o hodnotící soudy s pravdivým základem, jež nebyly způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal důvodnou, neboť konstatoval, že negatorní a restituční nároky se nepromlčují a měly by se posuzovat podle § 82 o. z. (a odkázal na komentářovou literaturu). Žalobu tak v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl. 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 22 Co 6/2024-108, potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na omluvu (výrok I), výrok II v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zdržet se sdělování veřejnosti na síti Facebook v příspěvku ze dne 31. 10. 2017 část textu: „a perzekuovala ty, kteří proti neetickým praktikám vystoupili“ zrušil; ve zbytku jej potvrdil (výrok II). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč zrušil; v rozsahu zamítnutí žaloby co do 30 000 Kč jej potvrdil (výrok III). Zrušil též výrok IV o nákladech řízení a věc vrátil v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že napadené výroky byly ve své podstatě kritikou a subjektivním hodnocením osoby a činnosti žalobkyně v předchozí funkci ředitelky IKSŽ, následně jako kandidátky na děkanku FSV UK a poté i v této funkci a měly pravdivý základ. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že problém neetického publikování v časopisech tzv. Beallova seznamu na IKSŽ v roce 2015 skutečně existoval a žalobkyně v některých z nich publikovala dva texty. K výzvě odvolacího soudu žalobkyně petit o zaplacení částky 50 000 Kč z titulu zadostiučinění rozdělila podle nároků na náhradu újmy za každý z výroků (uvedla, že se domáhá 30 000 Kč za výrok ze dne 31. 10. 2017 a 20 000 Kč za výrok ze dne 2. 11. 2019). Odvolací soud přisvědčil námitce promlčení ohledně nároků na omluvu a náhradu nemajetkové újmy 30 000 Kč, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku výroku žalovaného ze dne 31. 10. 2017 (s výjimkou zdržovacího nároku, který promlčení nepodléhá). V řízení bylo dále prokázáno (jak žalobkyně sama uvedla), že v roce 2017, kdy se ucházela o místo děkanky, měla aktivní účet na síti Facebook a práce s médii byla náplní její vědecké činnosti, od přátel měla povědomí o probíhající diskuzi na síti Facebook, týkající se její osoby, tudíž se mohla s obsahem příspěvku žalovaného seznámit již tehdy. Žalobu podala dne 11. 8. 2021, tedy po marném uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o. z.). Odvolací soud proto uzavřel, že nároky na omluvu a náhradu nemajetkové újmy 30 000 Kč jsou promlčeny. Odvolací soud naopak nepřisvědčil soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 20 000 Kč za výrok o donucení žalovaného odejít z IKSŽ ze dne 2. 11. 2019, neboť žalobkyně jej v žalobě neomezila na část „že mě před čtyřmi lety donutila odejít z jejího institutu“, ale zásah do svých osobnostních práv spatřovala v uvedení důvodu donucení. Tento výrok v příspěvku pokračoval slovy „poté, co jsem společně s kolegy upozornil na její systematické publikování v predátorských časopisech a aktivní spolupráci se známým podvodníkem W. S.“. Důvody nuceného odchodu žalovaného z IKSŽ však nebyly v řízení dostatečně zjištěny. Odvolací soud konstatoval, že tento nárok na odčinění újmy za výrok ze dne 2. 11. 2019, stejně jako nárok na zdržení se sdělování veřejnosti výroku o perzekuci ze dne 31. 10. 2017 na síti Facebook, nelze prozatím posoudit pro nedostatečně zjištěný skutkový stav (stran odlišných verzí důvodů neprodloužení pracovního poměru žalovaného). V tomto rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím proti výroku I, části výroku II, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně a části výroku III, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně. Namítla, že soud za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nesprávně považoval okamžik první publikace výroků z 31. 10. 2017 na facebookovém profilu žalovaného, podle jejího názoru byl rozhodným okamžik, kdy se s příspěvkem žalovaného skutečně seznámila (aniž uvedla konkrétní datum, kdy se tak stalo). Vytkla soudu, že neprovedl jí předložené důkazy a vycházel jen z výslechu svědkyně navržené žalovaným. Dále namítla