25 Cdo 278/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 278/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2024 Spisová značka:25 Cdo 278/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.278.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Advokacie Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 24 odst. 1 předpisu č. 85/1994 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 9. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 11.11.2024III.ÚS 3084/24 Lucie Dolanská Bányaiová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost13. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 278/2024-294 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. H., zastoupený Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti žalované: Mgr. Dita Křápková, IČO 66238226, advokátka se sídlem Lipová 727/5, Brno, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 1 124 231,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 34/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2023, č. j. 13 Co 55/2023-258, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 875,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 27 C 34/2019-80, zamítl žalobu na zaplacení 1 124 231,90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené činností žalované advokátky vyšel ze zjištění, že žalobce se v předcházejícím řízení vedeném u téhož soudu domáhal proti státu náhrady škody za omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného k bytům v jeho vlastnictví; v tomto sporu jej žalovaná zastupovala. Nejprve bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem, že žaloba je důvodná, následně byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2015, č. j. 25 Co 240/2015-387, potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 711 473 Kč. Podstatou odvolacích námitek žalobce byla nesprávně použitá metodika výpočtu výše náhrady, která měla být určena jako rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným obvyklým v daném místě a čase. Uvedený rozsudek byl doručen dne 4. 12. 2015 žalované, která namísto dovolání (žalobce jí nedal pokyn nepodávat dovolání a žalovaná o takový pokyn nežádala) podala rovnou ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 424/16, odmítl pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků nápravy. Posléze byla věc předložena Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se stížností ze dne 23. 3. 2017, ve které žalovaná argumentovala, že dovolání v této věci by nebylo účinným opravným prostředkem s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který všechna dovolání v obdobných věcech v průběhu roku 2015 odmítal jako nepřípustná. ESLP tuto stížnost rovněž odmítl pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků nápravy. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť neporušila žádnou povinnost při výkonu advokacie, a to ani nepodáním dovolání, neboť podle tehdejší judikatury by dovolání podané žalobcem nebylo úspěšné, jak na to poukázala i v rámci stížnosti k ESLP. Žalovaná sdělila žalobci svůj názor, řádně jej odůvodnila a poučila jej o rizicích s tím, že ponechala na jeho úvaze, zda podá dovolání. Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že při normálním běhu věcí by byl u ESLP a následně u tuzemských soudů úspěšný. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 13 Co 127/2020-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování e-mailovou zprávou, kterou zaslala žalobci žalovaná advokátka po doručení rozsudku odvolacího soudu a v níž rozebrala celou situaci a zejména upozornila na skutečnost, že ačkoliv je proti rozsudku přípustné dovolání, v daném případě nedochází k naplnění procesních podmínek, a proto fakticky přípustné není. Navrhla podat ústavní stížnost s výhledem obrátit se na ESLP, neboť nelze očekávat změnu v rozhodování českých soudů. Uzavřela, že je na žalobci, aby se rozhodl, jak postupovat. Dále soud provedl důkaz ústavní stížností, kterou žalovaná podala a z níž vyplývá, že její přípustnost dovozovala z § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o ÚS“). Po právní stránce se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná se nedopustila takového jednání, které by zakládalo její odpovědnost za škodu podle zákona o advokacii. Žalovaná dovolání nepodala záměrně, s jasnou a srozumitelnou argumentací, proč by dovolání vzhledem ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné. Konečně i sám žalobce uváděl, že od počátku bylo jeho snahou dovést řízení až před ESLP. S ohledem na rozhodovací praxi seznámila žalovaná žalobce s možností podat ústavní stížnost, byť s nejistým výsledkem, proto podle odvolacího soudu nemůže odpovídat za to, že teprve poté se změnila judikatura rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, pod vlivem rozhodovací praxe ESLP mimo rozhodné období (ke stejnému závěru se přiklonil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16). Teprve tehdy začaly soudy vycházet z názoru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy. 3. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2295/2021, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Přisvědčil názoru odvolacího soudu, že pokud se žalobce na základě dostatečného poučení žalované rozhodl pro sice rizikovou, ale teoreticky přípustnou variantu procesního postupu, nemůže to jít k tíži žalované. Důvod k vynechání dovolacího řízení by nicméně v posuzovaném případě nebyl, jestliže by advokátce byl znám právní názor ESLP, že je bezpodmínečně nutné ve skutkově obdobné věci vyčerpat všechny možné prostředky nápravy včetně dovolání, aby mohlo být vedeno řízení před ESLP. Dovolatel přitom již v řízení před soudem prvního stupně namítal, že žalované přišlo den před koncem lhůty pro podání dovolání v jeho tehdejší věci vyrozumění od ESLP, že stížnost v jiné skutkově obdobné věci je nepřijatelná, neboť nebyly splněny podmínky obsažené v čl. 34 a 35 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tento okamžik tedy mělo žalované být zřejmé, že jí zvolený postup (nepodání dovolání) nemůže obstát, resp. že je překážkou pro podání stížnosti k ESLP, o niž žalobce usiloval. Odvolací soud se touto námitkou nijak nezabýval, ačkoliv obvodní soud listinou obsahující uvedené sdělení provedl důkaz. Již z toho důvodu dovolací soud shledal právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Na tom nic nemění ani poměrně podrobná argumentace odvolacího soudu, že žalobce by v rozhodném období nebyl na vnitrostátní úrovni úspěšný, a že postup žalované tak byl dostatečně podložený. Byla-li předchozí ustálená česká právní praxe změněna judikaturou ESLP, pak není vyloučeno, že se dovolatel mohl svého nároku domoci buď v řízení před ESLP (splnil-li by podmínku vyčerpání všech opravných prostředků, což se nestalo), anebo v řízení před českými soudy, pokud by podal dovolání a nová judikatura ESLP mohla být v dovolacím řízení či řízení před Ústavním soudem zohledněna. V případě, že žalovaná v době, kdy ještě neuplynula lhůta pro podání dovolání, mohla a měla vědět, že dovolání je nutné podat, aby následně mohlo být vedeno řízení před ESLP, o které klient usiloval, jednalo by se o její pochybení, kdyby s tím klienta neseznámila a dovolání nepodala. Dovolací soud tedy zavázal soudy, aby se v dalším řízení zabývaly námitkou, že žalovaná byla den před skončením lhůty pro podání dovolání seznámena s postupem ESLP, který v jiné skutkově obdobné věci shledal nepřijatelnost stížnosti pro nevyčerpání prostředků nápravy, a aby své právní posouzení v tomto ohledu doplnily i s ohledem na ostatní podmínky odpovědnosti advokáta za škodu. 4. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 2