25 Cdo 2836/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2836/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2014 Spisová značka:25 Cdo 2836/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2836.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 442 odst. 1 obč. zák. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 10. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 1.12.2014I.ÚS 3781/14JUDr. Ludvík Davidodmítnuto24.11.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2836/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Š. N., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti žalované městské části Praha 4, IČO 00063584, se sídlem Praha 4, Táborská 350/32, zastoupené JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Celetná 602/3, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 105/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, č.j. 51 Co 265/2012-192, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se po žalované domáhal z titulu náhradu škody zaplacení částky 4.789.436,50 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi cenou, za kterou získal v roce 1994 od žalované ideální 1/2 označených nemovitostí, jíž posléze byl nucen vydat restituentce, a cenou, za niž tuto ideální ½ koupil od restituentky v roce 2007. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č.j. 42 C 105/105/2009-151, zamítl žalobu a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z mezi účastníky nesporných tvrzení, že žalobce získal od žalované kupní smlouvou ze dne 15. 8. 1994 do vlastnictví ideální ½ domu a pozemků a v k.ú. P., obec P., a dále, že na základě pravomocného rozsudku byl žalobce povinen vydat spolu s tehdy žalovaným OPBH v Praze 4, s. p. v likvidaci, tuto ½ uvedených nemovitostí restituentce MUDr. M. J. Žalovaná následně vrátila žalobci kupní cenu z předmětné smlouvy ve výši 1.210.563,50 Kč a s restituentkou žalobce dne 25. 4. 2007 uzavřel kupní smlouvu, na základě níž nabyl do vlastnictví předmětnou ½ nemovitostí za kupní cenu 6.000.000,- Kč, přičemž druhou ½ nabyl od třetí osoby. Soud přisvědčil tvrzení žalobce, že žalovaná porušila právní povinnost, když po publikaci nálezu Ústavního soudu pod č. 164/1994 Sb., který vrátil MUDr. M. J. možnost opětovně uplatnit její restituční nároky k předmětným nemovitostem, prodala dne 15. 8. 1994 jejich ½ předmětných nemovitostí žalobci, a to jednak povinnost vůči restituentce samotné a jednak obecnou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Soud však neshledal příčinnou souvislost mezi uvedeným porušením povinnosti ze strany žalované a vznikem škody, neboť původní kupní smlouva byla uzavřena dne 15. 8. 1994, a žalobcem uzavřená kupní smlouva, prostřednictvím níž opětovně nabyl předmětnou ½ nemovitostí až dne 25. 4. 2007, tedy po 13 letech. Soud uvedl, že žalobce nemusel opětovně nabývat do vlastnictví předmětnou ½ nemovitostí a vrácenou kupní cenu od žalované mohl využit naprosto jiným způsobem tak, aby došlo ke zhodnocení této peněžní částky. Podle soudu se jednalo o svobodné rozhodnutí žalobce, ten mohl též vyhovět výzvě k vydání nemovitostí a vydat předmětné nemovitosti oprávněné restituentce již v roce 1995 a žádat po žalované okamžité vrácení zaplacení kupní ceny, což neučinil. Předmětná újma žalobce tedy nebyla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované, ale souvisí s nečinností žalobce, respektive s jeho svobodným rozhodnutím opětovně nabýt do vlastnictví uvedené nemovitosti jako celek. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2012, č.j. 51 Co 265/2012-192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nemohlo dojít u žalobce ke vzniku škody, neboť sice finanční prostředky vynaložil, nedošlo však na jeho straně k majetkové újmě, neboť jako ekvivalent získal vlastnictví k předmětným nemovitostem. Po vydání nemovitostí restituentce vrátila žalovaná žalobci kupní cenu, čímž byl obnoven původní stav, tedy žalobce již nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, disponoval však finanční částkou, kterou původně v roce 1994 na jejich zakoupení vynaložil. Další jednání žalobce v roce 2007 nemohla žalovaná žádným způsobem ovlivnit a bylo zcela na jeho vůli, zda ve spoluvlastnictví setrvá, či se bude domáhat jeho zrušení odprodejem vlastní poloviny nebo od druhého spoluvlastníka koupí jeho vlastnický podíl. Tvrzením, že původní kupní smlouva v roce 1994 byla jeho investičním záměrem, se soud nezabýval, neboť bylo uplatněno žalobcem až v odvolání, tedy opožděně, přičemž odvolací soud je označil za účelové. Upozornil též na skutečnost, že o uvedeném nálezu Ústavního soudu žalobce věděl, a tudíž se spolupodílel na uzavření absolutně neplatné kupní smlouvy. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež odůvodnil nesprávným právním posouzením věci. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní výklad pojmů škoda a příčinná souvislost. Podle dovolatele měl odvolací soud zohlednit jeho úmysl nabýt vlastnické právo k celé nemovitosti z důvodu investičního záměru, který mu měl přinášet přiměřený užitek, přičemž uvedený záměr byl zřejmý již od počátku nabytí vlastnictví k nemovitostem a vyplýval ze samotné jejich povahy. Tím, že žalovaná způsobila neplatnost kupní smlouvy, uvedený záměr zmařila. Skutečnou škodu spatřuje dovolatel v rozdílu kupních cen, neboť v důsledku protiprávního jednání žalované musel za koupi předmětného spoluvlastnického podílu v roce 2007 uhradit vyšší cenu, než jakou za tentýž spoluvlastnický podíl původně zaplatil v roce 1994. Zdůrazňuje, že pokud by věděl, že nezíská vlastnické právo v roce 1994 k celým nemovitostem, tak by od investičního záměru odstoupil. Odkazuje na ustanovení § 469 a § 470 obchodního zákoníku, který upravuje tzv. náhradní nákup, k němuž dochází v důsledku odstoupení od kupní smlouvy při porušení závazku jedné ze stran, v takovém případě se za škodu považuje rozdíl mezi kupní cenou, jež měla být placena na základě smlouvy, a cenou dohodnutou v náhradním obchodě. Uvedené ustanovení by mělo být podle dovolatele na daný případ aplikováno analogicky. Dovolatel napadá též výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu se závěrem, že náklady na zastoupení advokátem nejsou u žalované jako městské části účelně vynaloženým nákladem. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nepovažuje podle § 237 o. s. ř. za přípustné. Má za to, že právní otázka pojmu škody a příčinné souvislosti byla v rozhodování dovolacího soudu rozsáhle a podrobně vyřešena a napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 12. 10. 2012, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným do 31. 12. 2012 nadále použitelné (sr