25 Cdo 2934/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2934/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 10. 2023 Spisová značka:25 Cdo 2934/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2934.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Přípustnost dovolání Součást věci Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 120 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 12. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3442/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2934/2022-556 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. K., zastoupená JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem V Aleji 1544/23, Jablonec nad Nisou, proti žalovanému: statutární město Liberec, IČO 00262978, se sídlem Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, zastoupený Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 961.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 253/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ­ pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2022, č. j. 36 Co 239/2019-515, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 24 C 253/2015-268, zamítl žalobu o zaplacení částky 961.200 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 1. 5. 2013 utrpěla újmu na zdraví po pádu do koryta řeky Nisy, k čemuž došlo v Liberci na rozhraní pozemků ve vlastnictví žalovaného a Povodí Labe, státního podniku, [původního žalovaného 2)] při chůzi po chodníku podél řeky v místě, kde chyběl jeden díl zábradlí. Jednalo se o druhé rozhodnutí ve věci, neboť předchozí zamítavé rozhodnutí odvolací soud vůči původnímu žalovanému 2) potvrdil a vůči žalovanému zrušil se závazným právním názorem, že v projednávané věci je třeba posoudit otázku závady ve schůdnosti dle § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o komunikacích“). Okresní soud uzavřel, že zábradlí bylo zbudováno na místě bývalé skladovací haly ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného a bylo zapuštěno do základové zdi původní budovy, proto je ve vlastnictví žalovaného, současně se stalo součástí místní komunikace v jeho vlastnictví dle § 12 odst. 1 písm. d) zákona o komunikacích. Z toho důvodu se zabýval jeho odpovědností jak z titulu závady ve schůdnosti dle § 26 odst. 7 zákona o komunikacích, tak za porušení generální prevenční povinnosti vlastníka zábradlí dle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Dospěl však k závěru, že v dané věci se nejednalo o závadu ve schůdnosti, již by nebylo možno předvídat. Zábradlí je výrazným a jasně viditelným prvkem, při běžném způsobu chůze nemá chodec potřebu se o zábradlí opírat a žalobkyně to ani netvrdila. Z okolností jejího pádu je zřejmé, že intenzita, s jakou se žalobkyně chtěla či potřebovala chytit, musela být mnohem vyšší a absence zábradlí vedla k pádu. Proto okresní soud uzavřel, že jde pouze k tíži žalobkyně, že se v okamžiku, kdy potřebovala natolik výraznou oporu, nevěnovala tomu, o co se opírá, a tedy neviděla viditelně chybějící díl zábradlí vyznačený výstražnou páskou. Ze stejného důvodu neshledal okresní soud ani odpovědnost podle občanského zákoníku, neboť podle § 441 obč. zák. nese odpovědnost sama žalobkyně, která porušila vlastní generální prevenční povinnost předcházet vzniku škod a dostatečně se věnovat místu, o které se chtěla a potřebovala opřít. Zabezpečení chybějícího zábradlí výstražnou páskou podle § 15 zákona o obecní policii považoval soud za dostatečné upozornění pro běžné chodce. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 10. 2019, č. j. 36 Co 239/2019-298, změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 3. 2019, č. j. 24 C 253/2015-268, tak, že nárok žalobkyně je co do základu nároku v celém rozsahu opodstatněn, a ve zbytku rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil okresnímu soudu v závěru o vlastnictví zábradlí žalovaným i závěru o součásti místní komunikace, avšak neztotožnil se s právním posouzením předvídatelnosti závady ve schůdnosti dle § 26 odst. 7 zákona o komunikacích. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že se žalobkyně pohybovala podél zábradlí pomalu, lehce se jej přidržovala a dívala se po okolí, tedy jako normální občan, který jde centrem města. Chybějící díl zábradlí s páskami souvisle navazoval na zábradlí a nebyl z pohledu chodce zjevně viditelný, žalobkyně jej tedy nemohla předvídat. Odvolací soud zdůraznil, že v místě je koryto řeky natolik hluboké, že jakýkoli pád může být životu nebezpečný, a proto bylo potřeba místo zabezpečit pevnou zábranou a varováním před možným nebezpečím, takový požadavek nesplňovala pouhá instalace výstražných pásek místo zábradlí. S ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 se již odvolací soud nezabýval odpovědností žalovaného podle občanského zákoníku. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 25 Cdo 852/2020-346, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako důvodnou shledal námitku žalovaného, že v případě chodníku bezprostředně sousedícího se zábradlím, se nejednalo o místní komunikaci, neboť nebyl zařazen v systému místních komunikací. Za důvodnou pak v návaznosti na to shledal i námitku nesprávného právního posouzení zábradlí jako součásti chodníku (místní komunikace) a absence jeho části jako závady ve schůdnosti chodníku. Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že zábradlí se nachází na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit s majetkem státu pro Povodí Labe a způsobem využití pozemku je koryto vodního toku přirozené nebo upravené. Současně bylo zjištěno, že zábradlí bylo zbudováno v šedesátých letech minulého století po demolici původního objektu v majetku žalovaného jako zabezpečení řeky Nisy, nikoli v souvislosti s výstavbou chodníku či stezky. Závěr odvolacího soudu, že chybějící díl zábradlí představoval závadu ve schůdnosti místní komunikace dle § 26 odst. 7 zákona o komunikacích, tak není správný. Odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na závěru o odpovědnosti žalovaného za závadu ve schůdnosti podle zákona o komunikacích, na rozdíl od okresního soudu se nezabýval odpovědností za porušení prevenční povinnosti vlastníka v souvislosti s udržováním věcí ve stavu nepůsobícím škodu jiným podle občanského zákoníku. Nejvyšší soud proto uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení vypořádal s námitkou žalovaného stran otázky vlastnictví zábradlí a posouzení zábradlí jako součásti zbývající základové zdi demolované budovy v majetku žalovaného, a nikoli jako součásti pobřežní zdi, jež se na daném pozemku nachází. Odvolací soud též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se nijak nevypořádal s rozpory v dokazování, a přesto rozhodl bez nařízení jednání mezitímním rozsudkem o základu nároku, ačkoli se nezabýval všemi předpoklady odpovědnosti za škodu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 36 Co 239/2019-515, změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 3. 2019, č. j. 24 C 253/2015-268, tak, že nárok žalobkyně je co do základu nároku v celém rozsahu opodstatněn, co do výše plnění uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po zopakování dokazování dospěl k závěru, že zábradlí v daném místě vybudoval Městský národní výbor v Liberci a nikoli právní předchůdce Povodí Labe, s. p., kterým bylo Krajské vodohospodářské rozvojové a investiční středisko v Hradci Králové. Osazením do obrubníku pozbylo zábradlí samostatnosti a stalo se součástí jiné věci. Dále soud dospěl k závěru, že chodník byl ohraničen obrubníky, vytvořen ze štěrkopísku a následně na něj byl položen asfalt, má zřejmý začátek a konec, nešlo o pouhé přetvoření povrchu pozemku či úpravu přírodních materiálů, jedná se tedy o samostatnou věc, která nebyla součástí pozemku. Zároveň se svou povahou jednalo o účelovou komunikaci. Zábradlí bylo umístěno při výstavbě chodníku, osazení zábradlí bylo stanoveno jako podmínka v demoličním výměru předchozí stavby, neboť chodník byl zřízen až ke korytu řeky. O instalaci zábradlí a obrubníku rozhodl Městský národní výbor v Liberci