25 Cdo 2970/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2970/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 1. 2026 Spisová značka:25 Cdo 2970/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.2970.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 132 o. s. ř. § 420 odst. 1 obč. zák. § 427 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 769/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2970/2025-272 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. H., zastoupený Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti žalovaným: 1) A. B., a 2) Enatruck s. r. o., IČO 27855104, se sídlem Jablunkovská 851/40, Český Těšín, oba zastoupeni Mgr. Pavlem Vízdalem, advokátem se sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3, o zaplacení 76.104 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 78/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2025, č. j. 8 Co 52/2024-241, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení každý 2.801 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. René Gemmela. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 19 C 78/2014-179, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 76.104 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl, že o nákladech řízení státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok III). Žalobce se po žalovaných domáhal náhrady škody na svém vozidle, která vznikla v důsledku dopravní nehody zaviněné prvním žalovaným 12. 2. 2012 s vozidlem, jehož provozovatelem byla druhá žalovaná. K nehodě mělo dojít tak, že první žalovaný nacouval do zaparkovaného vozidla žalobce. Žalovaná částka představuje náklady vynaložené na opravu vozidla žalobce. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 420 a § 427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že první žalovaný porušil právní povinnost „zaviněním drobné dopravní nehody“ ve smyslu § 47 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, oba účastníci nehody pak porušili odst. 3 citovaného ustanovení. Soud prvního stupně však neměl za prokázaný vznik škody a její výši, neboť žádným z důkazních prostředků nebylo postaveno najisto, jaký byl technický stav vozidla před nehodou, a nelze tedy usuzovat na rozsah poškození po střetu vozidel. 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 8 Co52/2024-241, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci 76.104 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (výrok I), a uložil žalovaným povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci (výrok II) a státu (výrok III) a rovněž náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci (výrok IV). Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že žalobce neupozornil na to, že podle jeho názoru neunáší důkazní břemeno, jde-li o stav jeho vozidla před nehodou a rozsah jeho poškození v důsledku nehody. Odvolací soud proto žalobce poučil o nutnosti označit a navrhnout příslušné důkazy a částečně doplnil a zopakoval dokazování. Rozsah, v němž bylo vozidlo žalobce poškozené, byl zjištěn ze svědeckých výpovědí a ze spisové dokumentace pojišťovny. Z té rovněž vyplynuly náklady na opravu ve výši žalované částky, stejně jako z proplacené faktury, jež byla vystavena svědkem R. W. Odvolací soud zdůraznil, že zatímco před nehodou bylo vozidlo pojízdné, po ní nikoliv. Podle znaleckého posudku vypracovaného v rámci přípravného řízení nebyla zjištěna intenzita nárazu, ale z technického hlediska nelze vyloučit, že poškození byla způsobena vlivem mechanismu nárazu vozidla řízeného prvním žalovaným, přičemž uvedené závady byly takového rozsahu, že vozidlo bylo nepojízdné. Odvolací soud tedy dovodil, že v souladu s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) vzniklo žalobci právo na náhradu škody podle § 420 odst. 1 obč. zák. (vůči prvnímu žalovanému jako řidiči, který nehodu způsobil) a podle § 427 odst. 2 obč. zák. vůči druhému žalovanému (jako provozovateli vozidla, jímž byla škoda způsobena). Za prokázanou považoval též výši škody představovanou náklady na opravu vozidla. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní výslovně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, případně „k jejímuž řešení by měl dovolací soud zaujmout nové stanovisko“. Otázkou, jež byla podle názoru žalovaných odvolacím soudem posouzena v rozporu s praxí dovolacího soudu, je existence příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vznikem škody vzhledem k existenci okolností vylučujících příčinnou souvislost. Odkázali v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1043/2022, podle nějž právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Dovolatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a citovali z rozsudku soudu prvního stupně, jejž považují za správný. Podle jejich názoru pro existenci příčinné souvislosti nesvědčí žádný z provedených důkazů. Zpochybnili věrohodnost slyšených svědků a erudici znalce. Náraz, k němuž při nehodě došlo, nebyl podle jejich názoru s to přivodit tvrzené následky. Dovolatelé rovněž zpochybnili technický stav vozidla před nehodou. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby odložil právní moc napadeného rozhodnutí, přičemž tento návrh nijak neodůvodnili. 4. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu nemohou být skutkové závěry odvolacího soudu či způsob hodnocení důkazů, když navíc odvolací soud věc po skutkové stránce hodnotil správně. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Ačkoliv žalovaní ve svém dovolání odkazují na tři předpoklady přípustnosti dovolání předvídané § 237 o. s. ř., z obsahu dovolání je zjevné, že cílí pouze na ten předpoklad, podle nějž je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K ostatním uváděným předpokladům dovolatelé žádnou argumentaci nepřinášejí. 8. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda škoda na vozidle žalobce vznikla v důsledku dopravní nehody způsobené prvním žalovaným s vozidlem, jehož provozovatelem je druhá žalovaná. Otázka příčinné souvislosti je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů (že žalobce neprokázal vznik škody ani příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a dopravní nehodou) nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněný pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394