25 Cdo 322/2004 — Nejvyšší soud

25 Cdo 322/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2006 Spisová značka:25 Cdo 322/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.322.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 18 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 322/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Z. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 42/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 29 Co 269/2003-204, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 29 Co 269/2003-204, v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se zamítá vůči žalované 2), a jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání, pokud směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobce vůči žalovanému 1) a o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky, se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.755,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 2. 2003, č. j. 9 C 42/2002-169, uložil žalované České republice – Ministerstvu financí ČR povinnost zaplatit žalobci částku 88.900,- Kč, žalobu ve vztahu k žalovanému 1) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je podílníkem tří otevřených podílových fondů A., přičemž od každého z nich má v držení 50ks podílových listů v celkové hodnotě 88.900,- Kč. V březnu 1997 pracoval žalovaný 1) jako zaměstnanec finančně – analytického útvaru Ministerstva financí ČR (dále též jen „útvar“), který dne 7. 3. 1997 v pátek po poledni obdržel oznámení od banky G. C.-S. b. P., a. s. (dále též jen „banka“), o neobvyklém obchodu společnosti S. L.; šlo o platební příkaz na převod částky 1.232.010.000,- Kč do zahraničí za nákup akcií D. P., a. s., k tíži uvedených podílových fondů. Na základě tohoto oznámení Ministerstvo financí ČR pozastavilo provedení platebního příkazu a využilo prodloužení lhůty dané zákonem na celkem 72 hodin. V úterý 11. 3. 1997 bylo bance oznámeno, že finančně – analytický útvar trestní oznámení nepodal, neboť z dotazu na Ministerstvo spravedlnosti ČR útvar zjistil, že předmětná lhůta běží i v době pracovního klidu, čímž došlo k jejímu překročení; z těchto důvodů provedla banka transfer finančních prostředků již před vypršením „prodloužené lhůty“ a v důsledku toho došlo ke snížení hodnoty podílových listů žalobce. V průběhu šetření okolností tohoto obchodu útvar žalované 2) nezjistil žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Úřad pro cenné papíry, jenž byl v té době součástí Ministerstva financí ČR, sice informacemi pro podání trestního oznámení na CS Fondy disponoval, v rozhodném období však tyto dva samostatné útvary Ministerstva financí ČR spolu prakticky nespolupracovaly. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba proti žalovanému 1) není důvodná pro nedostatek pasivní legitimace, neboť jí žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., za kterou odpovídá stát. Ve vztahu k žalované 2) shledal nárok žalobce na náhradu škody způsobené předmětnou finanční transakcí, kterou ministerstvo financí přes dostatek informací, byť získaných prostřednictvím Úřadu pro cenné papíry, nepozastavilo, případně nepodalo trestní oznámení, důvodným. V této souvislosti nepovažuje soud za podstatnou tu skutečnost, že mezi jednotlivými útvary žalované 2) vzájemná spolupráce v té době nefungovala. Dovodil, že orgán státu postupoval nesprávně, jestliže finanční transakci nezabránil, a odpovídá proto za takto vzniklou škodu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 59/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“). K odvolání žalobce a žalované 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, č. j. 29 Co 269/2003-204, výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu vůči oběma žalovaným zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením věci v otázce nedostatku pasivní legitimace žalovaného 1). Ohledně odpovědnosti žalované 2) za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. dovodil, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státu při jeho činnosti, za něž se v posuzované věci považují pravidla vyplývající z ustanovení § 6 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Podle odvolacího soudu toto ustanovení neukládalo ministerstvu financí povinnost vydat rozhodnutí nebo učinit nějaký úkon, tj. podat trestní oznámení, ale dávalo mu pouhou možnost uložit finanční instituci, aby odložilo splnění příkazu na dobu časově omezenou, nebo možnost podat trestní oznámení. Ministerstvo proto nemělo zákonnou povinnost (ani možnost) zamezit uskutečnění předmětné platby, s níž je vznik škody spojován; nedopustilo se tedy nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., jenž by založil odpovědnost státu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k oběma žalovaným. Dovolatel spatřuje porušení právní povinnosti žalované 2) v tom, že nepostupovala v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., neboť lhůtu (72 hodin) určenou k pozastavení splnění příkazu a k prošetření, zda tímto neobvyklým obchodem nedochází k páchání trestné činnosti či legalizaci výnosů, zkrátila a předčasně vyrozuměla povinný orgán o tom, že trestní oznámení podáno nebylo, čímž došlo k realizaci převodu finanční částky do zahraničí. V této souvislosti odkazuje na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jež garantují, že extenzivní výklad zákonných ustanovení nemůže umožnit překračování pravomocí státních orgánů při výkonu veřejné moci. V návaznosti na ustanovení § 6 zákona č. 61/1996 Sb., jež má zaručit zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti, poukazuje na rozhodnutí NS ČR ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, a cituje, že „musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje“. Dále namítá, že vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů dovodily, že ministerstvo financí mělo dostatek informací k zabránění převodu finančních prostředků, přičemž Úřadem pro cenné papíry, jenž byl tehdy útvarem žalované 2), byla v souvislosti s tímto převodem zjištěna řada závažných pochybení, a to ještě před zkrácením lhůty k pozastavení splnění příkazu, bylo povinností ministerstva této platbě zabránit. Neztotožňuje se rovněž se závěry soudů obou stupňů v otázce pasivní legitimace žalovaného 1), jehož osobní odpovědnost dovozuje z ustanovení § 744 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na ustanovení § 420 obč. zák., jelikož svým jednáním překročil „zákonnou pravomoc“ tím, že svévolně zkrátil zákonnou lhůtu pro pozastavení převodu finanční částky. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k dovolání se oba žalovaní zcela ztotožňují s právními závěry odvolacího soudu. Uvádějí, že ministerstvo financí neužilo žádné diskreční pravomoci a rozhodlo v rámci stanovené lhůty, v dané věci postupovalo v souladu se zákonem a nepřekročilo zákonem stanovenou povinnost. Rozhodnutí NS ČR ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, na něž dovolatel odkazuje, nepovažují za případné, neboť hledisko účelu je výkladovým pravidlem u příliš obecné zákonné úpravy úředního postupu, což daný případ není. Souhlasí rovněž s právním posouzením věci v otázce pasivní legitimace žalovaného 1) a uvádějí, že žalobce ve skutečnosti učinil předmětem dovolání nárok na náhradu škody z různých titulů odpovědnosti, ve vztahu k žalovanému 1) na základě občanskoprávní odpovědnosti a ve vz