25 Cdo 3332/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3332/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 3. 2015 Spisová značka:25 Cdo 3332/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3332.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 15 odst. 4 předpisu č. 290/2002Sb. ve znění do 15.06.2010 § 142 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:22. 5. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3332/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Plzeň, se sídlem Plzeň, Radobyčická 14, proti žalovanému Pošumavskému automotoklubu v AČR, pobočnému spolku, IČO 00479942, se sídlem Klatovy, Dobrovského 154, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. legií 143, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 240/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, č.j. 15 Co 171/2013-196, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 970.296,- Kč a 2.408.532,- Kč z titulu náhrady škody, jež měla žalobkyni vzniknout tím, že žalovaný porušil ustanovení § 14 a § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb. ve znění do 15. 6. 2010, jednak tím, že nenabídl žalobkyni bezúplatně spoluvlastnický podíl 3/10 nemovitostí, které daroval třetí osobě, když tyto nemovitosti se staly pro žalovaného nepotřebnými. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 10 C 240/2009-176, zamítl žalobu na zaplacení 559.167,- Kč a 2.408.532,- Kč, co do částky 411.129,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný se stal na základě zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu, vlastníkem domu na st., a pozemků st., st. a st. v k. ú. K. (dále jen předmětné nemovitosti). Darovací smlouvou ze dne 15. 11. 2006 převedl žalovaný ideální spoluvlastnický podíl 3/10 předmětných nemovitostí na Autoklub České republiky (AČR), který se zavázal dar využívat k činnosti v oblasti motoristického sportu. Žalovaný též uzavřel dne 15. 11. 2006 smlouvu o nájmu nebytových prostor v přízemí objektu v ulici v K. s tím, že uvedený prostor (zasedací místnost) bude využíván pro členy žalovaného. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný využíval nemovitosti v době jejich přechodu pro provozování tiskárny a k organizování sportovních podniků a sportovních akcí. Ze stanov AČR soud zjistil, že originární právní subjektivitu má Autoklub České republiky a žalovaný je jeho organizační složkou, která vznikla registrací v AČR a má odvozenou právní subjektivitu. Pokud žalovaný darovací smlouvou převedl id. 3/10 všech předmětných nemovitostí na Autoklub České republiky, pak jej převedl na subjekt, který má originární právní subjektivitu, nepřevedl podíl na úplně jiný subjekt, a proto nedošlo podle soudu k žádnému obohacení žalovaného, neboť darování bylo pouze za účelem získání finančních prostředků od AČR s tím, že se AČR zavázal dar využívat k činnosti v oblasti motoristického sportu, tedy ke stejné činnosti jako je užívá žalovaný. Soud dospěl k závěru, že darováním id. 3/10 předmětných nemovitostí nedošlo k porušení zákona ve smyslu ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb. Soud měl současně za to, že ačkoli žalovaný pronajal nebytové prostory třetí osobě, pak se pro žalovaného předmětné nemovitosti nestaly nepotřebnými, jelikož je užíval k účelu, ke kterému byly určeny ke dni přechodu vlastnictví podle § 14 cit. zákona, tedy k 1. 1. 2003, a to k organizování sportovních podniků a sportovních akcí. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 15 Co 171/2013-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 156.622,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ohledně částky 2.408.532,- Kč, která odpovídá sedmi desetinám ceny předmětných nemovitostí, není žaloba podle odvolacího soudu důvodná, jelikož v tomto rozsahu jsou předmětné nemovitosti stále ve vlastnictví žalovaného a žalobce mohl vykonat své právo odpovídající nabídkové povinnosti žalovaného např. žalobou na nahrazení projevu vůle, a žádná škoda mu tedy nevznikla. V rozsahu tří desetin hodnoty předmětných nemovitostí, by bylo možné podle soudu teoreticky uvažovat o vzniku škody na straně žalobkyně, neboť ty byly převedeny na AČR, a stát tak přišel o své právo mající zcela jistě majetkovou hodnotu. Podle odvolacího soudu však nelze přehlédnout skutečnost, že spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech byl převeden mateřské osobě, která sleduje stejný účel jako žalovaný, přičemž důvodem tohoto převodu bylo získání finančních prostředků na opravu předmětných nemovitostí. Tento převod sám o sobě neznamená, že by se majetek stal pro žalovaného nepotřebným. Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy žalovaný převedl spoluvlastnický podíl ve výši 3/10 na AČR, nebylo povinností žalovaného nabídnout tento spoluvlastnický podíl přednostně bezúplatně do vlastnictví státu. Změna výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně byla odůvodněna zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12; výše nákladů byla znovu stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí soudů obou stupňů řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny a které byly odvolacím soudem nesprávné právně posouzeny. Jde o otázky, a) zda právní úprava ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb. ve znění platném do 15. 6. 2010 zakládala právo státu na vydání nemovitostí, např. žalobou na nahrazení projevu vůle nebo náhradu škody v případě, když nabyvatel nemovitosti (jejich část) nepotřeboval ke své činnosti a nenabídl je k bezúplatnému převodu do vlastnictví státu; b) zda se lze domáhat náhrady škody v případě nesplnění povinnosti nabídky bezúplatného převedení majetku do vlastnictví státu od nabyvatele majetku podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. ve znění platném do 15. 6. 2010, když majetek byl převeden mateřské osobě, tj. osobě, jíž je nabyvatel organizační složkou s vlastní právní subjektivitou, a c) zda odvolací soud neměl při svém rozhodování o odvolání zohlednit náročnost soudního sporu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a snížit náklady řízení uložené soudem prvního stupně. Dále dovolatel snáší argumentaci ve prospěch názoru, že uvedené právní otázky byly odvolacím soudem posouzeny nesprávně, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b), odst. 4 o. s. ř.], je přípustné podle § 237 o. s. ř., není však důvodné. Otázka, zda právní úprava ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb. ve znění platném do 15. 6. 2010 zakládala právo státu na vydání nemovitostí, např. žalobou na nahrazení projevu vůle, přípustnost dovolání nezakládá, neboť nahrazení projevu vůle k převodu nemovitostí na žalobce není předmětem řízení a rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá; zmínka o této možnosti byla jen podpůrným argumentem k závěru o neopodstatněnosti žaloby na náhradu škody. Podle § 15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, ve znění účinném do 15. 6. 2010, nemovité věci, které přecházejí do vlastnictví nabyvatele, musí být po dobu 10 let ode dne jejich nabytí užívány pouze k účelu, ke kterému byly užívány ke dni přechodu vlastnictví podle § 14. Stanou-li se před uplynutím této doby pro nabyvatele pro tento účel nepotřebnými, musí být přednostně nabídnuty bezúplatně do vlastnictví státu. Pokud stát nepřijme písemnou nabídku nabyvatele ve lhůtě dvou měsíců od jejího doručení, naloží nabyvatel s t