25 Cdo 3402/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3402/2019 citace  Právní věta:Při stanovení peněžité náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou pacientovi jeho nezákonným převzetím do zařízení poskytujícího zdravotní péči je třeba vyjít z jednorázové částky odpovídající dvojnásobku hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž újma nastala. K výsledné výši náhrady musí soud dospět úpravou této výchozí částky s přihlédnutím k řadě okolností, k nimž patří zejména délka omezení osobní svobody či opakování zásahu, míra zranitelnosti pacienta s ohledem na jeho věk či případné somatické obtíže, průběh hospitalizace, poskytovaná léčebná péče včetně medikace, jakož i okolnosti, za nichž k převzetí došlo a proč soud dovodil nezákonnost převzetí. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 7. 2021 Spisová značka:25 Cdo 3402/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3402.2019.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nemajetková újma (o. z.) Dotčené předpisy:§ 11 obč. zák. § 13 obč. zák. § 2894 odst. 2 o. z. § 2956 o. z. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:13. 10. 2021 Publikováno ve sbírce pod číslem:50 / 2022 Anotace:Původní žalobce ve věci byl bez svého souhlasu opakovaně hospitalizován v zařízení žalované, aniž byly pro takový postup splněny podmínky stanovené zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Nezákonnost první i druhé detence byla dříve konstatována pravomocnými usneseními soudů prvního a druhého stupně. Soud prvního stupně uložil žalované zaslat žalobci písemnou omluvu a zaplatit mu přiměřené zadostiučinění ve výši 71 500 Kč, ohledně požadavku na zaplacení dalších 928 500 Kč žalobu zamítl. Konstatoval přitom, že prokazatelně došlo k zásahu do žalobcovy osobnosti a k odčinění tohoto zásahu není dostačující pouze písemná omluva, proto žalobci přiznal přiměřené zadostiučinění v penězích. Při úvaze o výši částky přiměřeného zadostiučinění vzal v potaz délku trvání neoprávněného omezení svobody, zranitelnost, věk či zdravotní stav původního žalobce a úměrně k tomu určil výši denní sazby náhrady. Nalézací soud současně přihlédl k opakovanosti neoprávněného jednání a přiznal žalobci 50 000 Kč jako tzv. punitive damages . Odvolací soud zčásti změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a to tak, že uložil žalované povinnost zaplatit původnímu žalobci dalších 48 500 Kč, jinak jej v tomto výroku, jakož i v dalších výrocích o věci samé potvrdil. Učinil tak na podkladě odlišných závěrů ohledně výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud k věci uvedl, že nelze navyšování satisfakce za opakovanou nezákonnou detenci provádět prostřednictvím tzv. punitive damages , neboť je tento institut tuzemskému právu neznámý. Vedle denních sazeb náhrady je tak dle odvolacího soudu nutno přihlédnout rovněž k rozhodovací praxi soudů z oblasti ochrany osobnosti. V tomto smyslu odvolací soud shledal adekvátní a spravedlivé odškodnění ve výši 60 000 Kč za každou neoprávněnou detenci. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání. K rozhodnutí tak byla Nejvyššímu soudu předložena otázka stanovení výše náhrady nemajetkové újmy za nezákonné převzetí do zdravotního ústavu. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3402/2019-538 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) J. S., narozený dne XY, trvale bytem XY, a b) Z. D., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem Žilkova 1060/65, Brno, proti žalované: Psychiatrická nemocnice Brno, se sídlem Húskova 2, Brno, IČO: 00160105, zastoupená JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 74/2016, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 70 Co 41/2018-344, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 70 Co 41/2018-344, s výjimkou části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti k omluvě, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2017, č. j. 112 C 74/2016-250, s výjimkou výroku I o uložení povinnosti k omluvě, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 70 Co 41/2018-344, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti k omluvě, se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 112 C 74/2016-250, uložil žalované, aby zaslala J. S., narozenému XY, posledně bytem XY (dále jen „původní žalobce“), písemnou omluvu ve znění: „XY“ (výrok I) a aby původnímu žalobci zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku 71.500 Kč (výrok II), co do požadavku na zaplacení dalších 928.500 Kč žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV, V, VI). Vyšel ze zjištění, že původní žalobce byl v období od 25. 6. 2013 do 12. 7. 2013 a od 16. 9. 2015 do 23. 9. 2015 bez svého souhlasu hospitalizován v zařízení žalované, aniž byly pro takový postup splněny podmínky stanovené zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále též jen „zdravotní zákon“). Nezákonnost předmětných detencí byla prokázána jednak usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2014, č. j. 71 L 3061/2013-49, (první převzetí), dále pak usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2016, č. j. 44 Co 388/2016-115, (druhé převzetí). Vzhledem k tomu, že popsaným způsobem prokazatelně došlo k zásahu do žalobcovy osobnosti (do jeho práva na osobní svobodu), shledal soud prvního stupně oprávněným žalobní požadavek na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, přičemž ve vztahu k první nezákonné hospitalizaci aplikoval ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve vztahu ke druhé pak vyšel z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že v projednávané věci se nejeví jako dostačující satisfakce ve formě písemné omluvy, nýbrž je namístě původnímu žalobci přiznat rovněž přiměřené zadostiučinění v penězích. Při stanovení jeho výše vyšel analogicky z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, jenž se týkal určování výše odškodnění za nezákonnou vazbu a v němž byla za adekvátní náhradu označena částka v rozmezí od 500 Kč do 1.500 Kč za jeden den protiprávního omezení osobní svobody. Zohlednil, že podmínky u žalované nejsou přímo srovnatelné s prostředím vazební věznice, nýbrž se vyznačují určitou vyšší mírou „svobodnosti chování pacienta“, dále pak vzal v potaz délku trvání neoprávněného omezení svobody (18 a 8 dní), věk původního žalobce, jeho zranitelnost, zdravotní stav (francouzské hole, organické poškození mozku), vytržení z jím důvěrně známého prostředí, jakož i konkrétní podmínky, jež panovaly u žalované v průběhu obou hospitalizací (týkající se zejména stravovacího režimu, podávání léku Tiapridalu či osobní hygieny). Ve vztahu k první nezákonné detenci určil výši denní náhrady částkou 750 Kč, ve vztahu ke druhé pak odškodnění zvýšil na 1.000 Kč za jeden den, neboť žalovaná v daném případě přistoupila k protiprávnímu převzetí původního žalobce opětovně, přestože již existovalo dřívější rozhodnutí soudu deklarující nezákonnost detence realizované v roce 2013. Bylo od ní tudíž možno očekávat, že si bude vědoma potenciálních rizik spojených s osobou původního žalobce a bude ve vztahu k němu zvláště dbát na řádné dodržení všech zákonných kritérií. Neučinila-li tak, pouze tím prohloubila vznikající újmu a žalobcův pocit bezmoci a bezvýznamnosti. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 1586/09) pak soud prvního stupně uzavřel, že přiměřené zadostiučinění je nutno vnímat rovněž jako jistý typ civilněprávní sankce, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání a být tak nástrojem speciální i generální prevence. Za situace, kdy ze strany žalované došlo ve vztahu k žalobci k nezákonné detenci opakovaně, je namístě uplatnit preventivní funkci předmětného institutu rovněž v projednávané věci a přimět tak žalovanou, aby do budoucna vynaložila alespoň minimální úsilí k tomu, aby se podobné situace neopakovaly, a to nejen u původního žalobce, nýbrž i u ostatních pacientů. Nad rámec částek 13.500 Kč a 8.000 Kč proto soud přiznal žalobci dalších 50.000 Kč jako tzv. punitive