25 Cdo 3419/2012 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3419/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2013 Spisová značka:25 Cdo 3419/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3419.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Náklady léčení Dotčené předpisy:§ 442 obč. zák. § 449 odst. 1,3 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 1. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 7.3.2014I.ÚS 870/14JUDr. Ludvík Davidzrušeno24.8.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3419/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) A. C., a b) V. C., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované Česko - německé horské nemocnici Krkonoše, s.r.o., IČO 648 27 232, se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem, se sídlem Praha 4, Závišova 13, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 242/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2012, č. j. 51 Co 397/2009-92, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č. j. 21 C 242/2008-38, rozhodl, že je opodstatněn základ nároku žalobců na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s celodenní péčí o nezletilého syna D. C. za období od 2. 7. 2006 do 3. 7. 2008. Soud vyšel ze zjištění, že D. C. je těžce zdravotně postižen v důsledku nesprávně vedeného porodu v Krkonošské nemocnici ve Vrchlabí, jejíž právní nástupkyní je žalovaná. Žalobci jako rodiče poškozeného jsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu nákladů léčení ve smyslu ustanovení § 449 obč. zák., neboť poškozenému ve snaze o zlepšení jeho zdravotního stavu poskytují veškerou péči; k tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006. Vycházeje z ustanovení § 106 obč. zák. a související judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel, že žalobcům soustavnou celodenní péčí o poškozeného vzniká nárok na náhradu nákladů léčení, přičemž za počátek běhu promlčecí doby se považuje den vynaložení těchto nákladů, nejpozději den skončení léčby, neboť náklady spojené s léčením vznikají a je možné je vyčíslit teprve poskytnutím péče; promlčen proto není nárok žalobců za dobu od 7. 7. 2006 do 3. 7. 2008, když žaloba byla podána 7. 7. 2008. K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2010, č.j. 51 Co 397/2009-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 7.055,- Kč za dobu od 2. 7. 2006 do 6. 7. 2006 zamítá a ve zbytku jej potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a zcela přiléhavě věc posoudil po stránce právní. Výrok rozsudku však přizpůsobil závěru, že do 6. 7. 2006 je nárok promlčen, důvodný je tedy pouze pro dobu od 7. 7. 2006 do 3. 8. 2008. Na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2012, č. j. 25 Cdo 1941/2010-82, rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud s odkazem na svou judikaturu konstatoval, že ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z nároků ze škody na zdraví upravených v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. - nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod § 449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného. Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č.j. 51 Co 397/2009-92, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho zrušovacím rozhodnutí, dospěl k závěru, že pečovatelské úkony, které žalobci poskytují svému synovi (a sami charakterizují jako úkony sociálních služeb) nelze zahrnout pod náklady léčení ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazují na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazují na nejednoznačný přístup Nejvyššího a Ústavního soudu k odškodňování nákladů na péči o těžce zdravotně poškozenou osobu a odkazují k tomu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikované pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, publikované tamtéž pod č. 68/2007. Vyjadřují přesvědčení, že náklady na péči patří pod náklady spojené s léčením, neboť těžce postižený člověk neschopný sebeobsluhy nemůže bez pomoci třetí osoby přežít. Vytýkají soudům prvého a druhého stupně, že nevyhověly jejich návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem „z oboru praktického lékařství“, který by posoudil, zda pojem „náklady léčení“ v sobě zahrnuje nejen náklady na zlepšení zdravotního stavu, ale i náklady na udržení dosavadního zdravotního stavu. Poukazují rovněž na úpravu nového občanského zákoníku, který v ustanovení § 2960 upravuje nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených a péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost. S ohledem na rozdílnost právních názorů na řešení předmětné otázky navrhují, aby Nejvyšší soud vyčkal rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti podané proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1837/2011, a poté zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Předně je zcela nepřiléhavý požadavek dovolatelů, aby soud provedl důkaz znaleckým posudkem k vymezení pojmu „náklady léčení“. Nejde totiž o otázku medicínskou (skutkovou), nýbrž o otázku právní, jejíž řešení tedy nepřísluší znalci, nýbrž soudu. Právní názor, na němž Nejvyšší soud založil své zrušovací rozhodnutí a jímž byl odvolací soud v posuzované věci vázán, se opírá o dosavadní soudní praxi, která nepřipouštěla poskytování peněžité náhrady za úkony péče o poškozeného a jeho domácnost přesahující rámec léčení, které pro poškozeného vykonává jiná osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 903, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008). V nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, vyslovil Ústavní soud právní názor, že nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby je nárokem na náhradu skutečné škody dle § 442 odst. 1 obč. zák., neuplatní se tudíž ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák. a k uplatnění tohoto nároku je aktivně legitimována poškozená osoba, nikoli tedy osoba, která péči poskytuje. K tomuto závěru se Ústavní soud přihlásil i v usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2963/12 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), jímž byla jako zjevně bezdůvodná odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1837/2011. Ústavní soud v něm uvedl, že stěžovatel (žalobce) by byl věcně aktivně legitimován pouze při kumulativním splnění dvou podmínek: muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatele