25 Cdo 3423/2015 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3423/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2017 Spisová značka:25 Cdo 3423/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3423.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Zdravotní pojištění Pojištění Dotčené předpisy:§ 101 obč. zák. § 104 obč. zák. § 106 obč. zák. § 6 předpisu č. 168/1999Sb. § 55 předpisu č. 48/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3423/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, proti žalované UNIQA pojišťovna, a. s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o 130 448 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 119/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 39 Co 106/2015-161, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 39 Co 106/2015-161, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 3. 2014, č. j. 14 C 119/2005-136, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 14 C 119/2005-61, uložil žalované povinnost zaplatit žalující zdravotní pojišťovně částku 130 448 Kč s úrokem z prodlení. Vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne 10. 9. 2002 zaviněné řidičem automobilu pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované byl zraněn J. Š., na jehož léčení vynaložila žalující zdravotní pojišťovna náklady, jejichž náhradu podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. požaduje. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení, neboť vzhledem k datu, kdy se žalobkyně dozvěděla o viníkovi dopravní nehody, byla žaloba podána před skončením dvouleté subjektivní promlčecí doby. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 9. 6. 2010, č. j. 39 Co 536/2009-84. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4725/2010, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání se závazným právním názorem, že při absenci úpravy promlčení v zákoně č. 48/1997 Sb. se promlčení nároku zdravotní pojišťovny podle § 55 uvedeného zákona řídí podle § 106 obč. zák. a že nejpozději 7. 4. 2003 měla žalobkyně vědomost o subjektu odpovědném za škodu z předmětné dopravní nehody. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 14 C 119/2005-136, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 130 448 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Své závěry opřel zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4490/2009 a sp. zn. 25 Cdo 113/2006, a s odkazem na § 822 a § 823 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 a na § 6 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. uzavřel, že promlčecí doba k uplatnění nároků poškozeného na plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se řídí ustanoveními § 101 a § 104 obč. zák. V dané věci došlo k pojistné události dne 10. 9. 2002, promlčecí doba začala plynout 10. 9. 2003 a skončila 10. 9. 2006, zatímco žaloba byla podána dne 16. 5. 2005. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 39 Co 106/2015-161, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K námitce promlčení uvedl, že žalobkyni, která zaplatila za svého pojištěnce náklady léčení, vzniklo právo podle § 55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci škodu způsobila, náhradu nákladů za jeho ošetření a léčení. Touto třetí osobou je škůdce M. V. a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 279/2001 publikované pod č. 60/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přisvědčil soudu prvního stupně, že nárok zdravotní pojišťovny podle § 55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, je nárokem na náhradu škody pouze tehdy, je-li uplatněn proti tomu, kdo jejímu pojištěnci způsobil škodu (proti tzv. škůdci), avšak je-li uplatněn proti pojistiteli škůdce, jde o nárok na pojistné plnění, jež by náleželo škůdci. Protože podle judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 113/2006) právo poškozeného na plnění proti pojistiteli tzv. škůdce (tj. osoby odpovědné za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku podle § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb.) se promlčuje podle § 101 a § 104 obč. zák. a žalobkyně se domáhala plnění na pojistiteli škůdce, dovodil, že promlčení se posuzuje podle § 101 obč. zák. a 104 obč. zák. Vztah mezi pojišťovnou poškozeného a pojišťovnou škůdce je s účinností od 1. 6. 2008 upraven v ustanovení § 6 odst. 4 zák. č. 168/1999 Sb., v rozhodné době nebyl přímo právním předpisem upraven, judikatura však připouštěla, aby zdravotní pojišťovna poškozeného uplatnila svůj nárok proti pojišťovně škůdce. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 39 Co 106/2015-161, napadla žalovaná dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a oproti svému předchozímu rozhodování nesprávně posoudil délku promlčecí doby tak, že se jedná o přímý nárok na výplatu pojistného plnění vůči pojistiteli. Tento právní názor dovolatelka považuje za nesprávný, neboť v době vzniku nároku žalobkyně ani v době podání žaloby dne 16. 5. 2005, nebyla v zákoně č. 168/1999 Sb. zakotvena výslovná úprava tohoto typu nároku, která je nyní obsažena v ustanovení § 6 odst. 4 citovaného zákona a která byla do zákona včleněna zákonem č. 137/2008 Sb., s účinností od 1. 6. 2008. Do té doby byl tento nárok zdravotních pojišťoven dovozován judikaturou, avšak nebyl v zákoně výslovně zakotven. Proto dovolatelka zpochybnila, zda je vůbec v této věci pasivně legitimována. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení, popř. aby ve věci rozhodl tak, že se žaloba zamítá. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud shodně se soudem prvního stupně opomenul právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a posoudil promlčení podle nesprávného právního předpisu. Dovolání je důvodné. Jak uvedl dovolací soud při řešení otázky počátku subjektivní promlčecí doby ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí v této věci, „podle § 106 odst. 1 obč. zák., jímž se při absenci úpravy promlčení v zákoně č. 48/1997 Sb. řídí promlčení nároku zdravotní pojišťovny podle § 55 tohoto zákona, právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá“. Soud prvního stupně a soud odvolací ačkoliv v předchozím řízení posuzovaly promlčení uplatněného nároku podle § 106 obč. zák., ve svém novém rozhodnutí na věc aplikovaly ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., ve spojení s ustanovením § 6 odst. 2 téhož zákona, které upravuje právo poškozeného vůči pojistiteli osoby odpovědné za škodu mu způsobenou na zdraví. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ztotožnil specifické právo zdravotní pojišťovny podle zákona o veřejném zdravotním pojištění s nárokem poškozeného na pojistné plnění, ačkoliv zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla – na rozdíl od přímého nároku poškozeného - žádný přímý nárok proti pojistitele škůdce v té době zdravotní pojišťovně nezakotvil. Na základě této úvahy pak dovodil, že promlčecí doba se v daném případě řídí ustanoveními § 101 a § 104 obč. zák. Odvolací soud sice poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 25 Cdo 279/2001, publikované pod č. 60/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde je jednoznačně uvedeno, že „nárok zdravotní pojišťovny dle … § 55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., je nárokem na náhradu škody, který se promlčuje v promlčecí době podle § 106 obč. zák.“, závěry tohoto rozhodnutí se neřídil. Přitom i v odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že nárok zdravotní pojišťovny není nárokem poškozeného na náhradu škod