25 Cdo 344/2001 — Nejvyšší soud

25 Cdo 344/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2003 Spisová značka:25 Cdo 344/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.344.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 2 předpisu č. 58/1969Sb. § 3 předpisu č. 58/1969Sb. § 4 předpisu č. 58/1969Sb. § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 344/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně C. P. T., v.o.s., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o 571.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 286/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2000, č. j. 29 Co 438/2000-112, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 571.530,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, jako náhrady škody spočívající v ušlém zisku za období druhého pololetí roku 1992, kdy nemohla v České republice zaměstnat nizozemskou státní občanku A. F. a ztratila tak možnost uzavřít v předpokládaném rozsahu obchody se zahraničním partnerem (firmou pana G. H. z Nizozemí) v důsledku toho, že rozhodnutím úřadu práce nebylo žalující společnosti vydáno povolení k zaměstnání cizince; úřad práce udělil povolení k zaměstnání A. F. teprve poté, co na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí úřadu práce i ministerstva, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně. Podle žalobkyně stát odpovídá za škodu, která jí byla způsobena vydáním nezákonných rozhodnutí a nesprávným úředním postupem úřadu práce, který nesplnil svou poučovací povinnost podle § 3 správního řádu, a nerozlišil, zda řízení je vedeno o žádosti cizince o povolení k zaměstnání nebo o žádosti zaměstnavatele získat na volné pracovní místo občana ze zahraničí. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 12. 1. 2000, č. j. 16 C 286/94-81, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 28. 4. 1992 podala A. F. na předtištěném formuláři žádost o povolení k zaměstnání, k níž bylo připojeno vyjádření zaměstnavatele – žalobkyně. Rozhodnutím Úřadu práce v K. ze dne 29. 4. 1992, sp. zn. 13/92, povolení k zaměstnání cizince uděleno nebylo; k odvolání žalobkyně Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR rozhodnutím ze dne 17. 6. 1992, zn. 43/13873/92, rozhodnutí úřadu práce v plném rozsahu potvrdilo. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 11. 1992, č. j. 6A 58/92-13, obě citovaná rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozhodnutí úřadu práce je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, přičemž ministerstvo vady řízení neodstranilo. Podle Nejvyššího soudu správní úřady neodlišily řízení o žádosti cizince o povolení k zaměstnání podle § 2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, od řízení o žádosti zaměstnavatele získat na volné pracovní místo občana ze zahraničí podle § 19 odst. 3 tohoto zákona a k žádosti cizince rozhodly o žádosti zaměstnavatele, která nebyla vůbec podána; kromě toho věcné důvody pro nevyhovění žádosti nebyly dostatečně skutkově podloženy. Úřad práce v K. poté rozhodnutím ze dne 8. 1. 1993, č. j. 13 A/92, udělil A. F. předběžný souhlas k zaměstnání od 11. 1. 1993 do 11. 7. 1993 a rozhodnutím z téhož dne, č. j. 13 B/92, žalobkyni předběžný souhlas k zaměstnání jmenované, a rozhodnutím ze dne 29. 3. 1993, č. j. 13 A/92, povolení k zaměstnání pro uvedené období. Soud dovodil, že žalobkyně je k náhradě škody podle § 1, 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen \"zákon\"), aktivně legitimována, neboť byla účastníkem správního řízení vedeného u Úřadu práce v K. ve věci žádosti A. F. o povolení k zaměstnání, a to přestože sice žádnou žádost formálně nepodala ani se o žádné její žádosti nerozhodovalo, avšak tím, že s ní oba správní orgány jako s účastníkem řízení jednaly a nijak toto její postavení nezpochybnily (především akceptovaly její odvolání proti rozhodnutí o neudělení povolení k zaměstnání A. F.), fakticky ji účastníkem řízení učinily. S ohledem na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu vzal soud za prokázané, že obě dotčená správní rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem a odepření udělit A. F. povolení k zaměstnání bylo tedy již v roce 1992 nezákonné (§ 1, § 4 zákona). Žalobkyně však neprokázala, že by jí v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími vznikla škoda; role A. F. nebyla podle soudu prvního stupně pro uskutečnění obchodů mezi žalobkyní a firmou T. H. z Nizozemí tak zásadní, aby byla jedinou příčinou neuskutečnění všech plánovaných obchodů mezi těmito firmami v roce 1992. Rovněž vyčíslení škody žalobkyní považoval soud za neprůkazné. Mezi českou a nizozemskou stranou nebyly uzavřeny žádné závazné písemné smlouvy, které by alespoň rámcově vymezovaly objem zamýšlených obchodů, nelze tedy s určitostí tvrdit, že by se tyto obchody uskutečnily, kdyby A. F. byla u žalobkyně zaměstnána, a že se tak nestalo pouze proto, že zaměstnána nebyla. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2000, č. j. 29 Co 438/2000-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobkyně byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 58/1969 Sb.; nebyla jím však poškozena. Podle ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 1/1991 Sb. totiž může zaměstnavatel získat na volné pracovní místo zaměstnance ze zahraničí pouze na základě povolení příslušného územního orgánu vydaného na jeho žádost, kterou žalobkyně podala až dne 7. 1. 1993 (pouhé vyjádření budoucího zaměstnavatele na žádosti A. F. ze dne 28. 4. 1992 o tom, jakou práci a po jakou dobu má vykonávat, není žádostí o vydání povolení získávat na pracovní místo zaměstnance ze zahraničí); nemůže se proto domáhat náhrady ušlého zisku za první pololetí roku 1992. Žádostí o povolení k zaměstnání, kterou podala A. F. u Úřadu práce v K. dne 28. 4. 1992, vyvolala řízení podle § 2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, jehož výsledkem mělo být pouze vydání povolení k zaměstnání A. F. jako cizí státní příslušnici, na základě kterého by získala právo na zaměstnání předpokládané ustanovením § 1 odst. 1 cit. zákona. Pokud ve správním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, kterým příslušný správní orgán povolení k zaměstnání A. F. nevydal, byla jím poškozena pouze ona. Žalobkyně rozhodnutím poškozena být nemohla, neboť výsledkem řízení na základě žádosti A. F. nemohlo být rozhodnutí, jímž by bylo umožněno žalobkyni A. F. zaměstnávat. Z tohoto důvodu se podle odvolacího soudu A. F. v rozhodném období nemohla stát zaměstnankyní žalobkyně a žalobkyni vydaným nezákonným rozhodnutím pak nemohla vzniknout škoda. Podle odvolacího soudu tedy žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Závěry soudu prvního stupně ohledně významu zaměstnání A. F. u žalobkyně pro uskutečnění zamýšlených obchodů považoval za nadbytečné. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a namítá, že se odvolací soud nezabýval věcí z hlediska důvodů, které vedly k zamítnutí žaloby soud prvního stupně, ale dovodil jen nedostatek příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Podle dovolatelky však jeho závěry neodpovídají provedeným skutkovým zjištěním a rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č. j. 6 A 58/92-13, kterým zrušil rozhodnutí obou správních orgánů právě proto, že si úřad práce neujasnil, zda se řízení vede o žádosti cizince o povolení k zaměstnání nebo o žádosti zaměstnavatele získat na volné pracovní místo občana ze zahraničí. Statutární zástupce žalobkyně přitom na Úřadě práce v K. oznámil, že chce podat žádost, jejíž kladné vyřízení umožní společnosti zaměstnávat holandskou státní příslušnici A. F. Uvedl i věcné důvody tohoto kroku a důvodně očekával, že úřad práce splní svoji poučovací povinnost a