25 Cdo 3700/2022 – Nejvyšší soud

25 Cdo 3700/2022-744 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. M., zastoupená JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681/3, 160 00 Praha 6, proti žalované: Oblastní nemocnice Náchod, a. s., IČO 26000202, se sídlem Purkyňova 446, 547 01 Náchod, zastoupená JUDr. Renatou Dobývalovou, advokátkou se sídlem Masarykovo náměstí 69, 547 01 Náchod, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o zaplacení 5 345 762 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 179/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2022, č. j. 26 Co 287/2021-713, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Renaty Dobývalové. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 26 Co 287/2021-713, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 7. 2021, č. j. 10 C 179/2018-547, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2021, č. j. 10 C 179/2018-580, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 5 345 762 Kč a 14 400 Kč, vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně byla dne 27. 3. 2015 ráno hospitalizována na interním oddělení nemocnice v Broumově po požití několika tablet léku Risperidon, který (v menším množství) pravidelně užívala na základě medikace svým ambulantním psychiatrem. Pokus o sebevraždu žalobkyně negovala. Přijímající lékařka provedla úplné vstupní vyšetření, ponechala žalobkyni na pozorování na interním oddělení po dobu 24 hodin a současně navrhla provedení psychiatrického konsilia. Téhož dne v běžné pracovní době učinil službu konající lékař pokus o psychiatrické konzilium v Broumově, ale psychiatr nebyl dostupný. Proto bylo psychiatrické vyšetření odloženo na nejbližší pracovní den. Žalobkyně byla po celou dobu hospitalizace klidná, neměla sebevražedné tendence. V průběhu hospitalizace nebyl přítomen depresivní syndrom, pouze v sobotu 28. 3. 2015 večer působila neklidně a uváděla, že nechce zpátky do postele, neboť se bojí prášku na posteli. Po převlečení postele žalobkyně ulehla. Její stav byl následně telefonicky konzultován se službu konajícím psychiatrem psychiatrického oddělení v Novém Městě nad Metují, který doporučil aplikaci léku Apaurin. Po aplikaci ampule tohoto léku se žalobkyně zklidnila a usnula. Hospitalizace žalobkyně na psychiatrickém oddělení v Novém Městě nad Metují nebyla možná, neboť kapacita oddělení byla vyčerpána, když bylo obsazeno 24 lůžek při běžné kapacitě 20 lůžek, avšak s ohledem na stav žalobkyně po podání Apaurinu nebyla hospitalizace na psychiatrickém oddělení nezbytně nutná. Dalšího dne (neděle 29. 3. 2015) byla žalobkyně zcela pokojná, bez sebevražedných úmyslů, došlo tedy k navrácení původní medikace lékem Risperidon. Večer se procházela po chodbě, byla klidná a udávala, že nemůže spát. Následně, krátce po půlnoci, došlo k jejímu pádu z okna v 1. patře interního oddělení, při kterém utrpěla mnohačetná poranění a byla okamžitě převezena na chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice Hradec Králové k akutní péči. K odstranění rozporů ve znaleckých posudcích ohledně vzájemného působení léků Apaurin a Risperidon doplnil odvolací soud dokazování znaleckým posudkem vypracovaným znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví farmakologie, PharmDr. Vítem Šestákem, Ph.D. Zjistil, že interakce diazepamu (který obsahuje lék Apaurin) a Risperidonu spočívá především ve vzájemném zvýšení tlumivého účinku. Vzhledem k tomu, že v daném případě byl mezi podáním diazepamu a Risperidonu rozestup 24 hodin, a protože žalobkyně měla být dle zdravotnické dokumentace pod zvýšeným dohledem, nejeví se možnost výraznějšího ovlivnění touto cestou jako pravděpodobná. Podání diazepamu a Risperidonu v tak nízké dávce, jak byla aplikována žalobkyni, není z farmakologického pohledu důvodem k hospitalizaci na jednotce intenzivní péče, v takovémto případě stačí režim standardního oddělení. Podání diazepamu a Risperidonu při psychomotorickém neklidu (i schizofrenního) pacienta je běžnou praxí doporučenou Psychiatrickou odbornou společností ČLS JEP i odbornou literaturou a lze je považovat za postup lege artis. Na základě tohoto posudku i dalších znaleckých posudků, zejména ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že při léčbě agitovaných psychotických pacientů se kombinace antipsychotika Risperidon a benzodiazepinů běžně užívá. Interní péče poskytnutá žalobkyni byla správná a na dobré úrovni, byly provedeny adekvátní úkony. Žalobkyně nebyla po 24 hodinách na lůžku z interního oddělení propuštěna, neboť je obecně platným zvykem vyžádání si konsilia psychiatra. Z psychiatrického hlediska se dal její pád (či skok) z okna těžko předpokládat. Nedošlo k porušení profesních povinností nebo standardů a zdravotní péče jí byla poskytnuta na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování její individuality, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaná postupovala lege artis, neporušila svou zákonnou povinnost stanovenou v § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Nebyly rovněž splněny podmínky pro zakročovací povinnost ve smyslu § 2901 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná nevytvořila nebezpečnou situaci ani nad ní neměla kontrolu a neměla reálnou možnost pádu žalobkyně z okna předejít, neboť jednání žalobkyně bylo neočekávatelné a nic mu předem nenasvědčovalo. Zároveň nebyly dány podmínky pro omezení volného pohybu žalobkyně. Rovněž neprovedení bezodkladného převozu žalobkyně k psychiatrickému vyšetření nelze žalované klást k tíži, když nutnost provedení akutního psychiatrického vyšetření z žádných okolností nevyplývala a při jediném incidentu neklidu žalobkyně byla provedena za dané situace postačující telefonická konzultace jejího psychického stavu se službu konajícím psychiatrem, přičemž po poskytnutí jím doporučené medikace byl její psychický stav upraven. Odpovědnost žalované neplyne ani z povahy poměru mezi osobami, neboť poškození zdraví žalobkyně v době hospitalizace ve zdravotnickém zařízení žalované nezakládá objektivní odpovědnost žalované za vzniklou újmu. Zakročovací povinnost je podmíněna tím, že osoba, která by měla zakročit na ochranu jiného, ví nebo by vzhledem ke svým poměrům měla vědět, že se jiná osoba nachází v ohrožení. Žalobkyně ovšem byla klidná, neměla suicidální myšlenky, její stav se stabilizoval a nevyžadoval žádné mimořádné preventivní opatření; nic nenasvědčovalo tomu, že hrozí riziko jejího pádu z okna či jiné nebezpečí pro její zdraví. Akutní psychotický stav, v němž k pádu z okna došlo, byl totiž náhlý a nepředvídatelný. Ani poslední podmínka není v hodnoceném případě naplněna, protože žalovaná nemohla podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž by měla vědět nebo musela vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Žalovaná nevěděla a nemohla vědět, že život a zdraví žalobkyně jsou ohroženy jejím budoucím akutním psychotickým stavem. Žalovaná tedy neporušila ani svou prevenční povinnost. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 552/2014 a nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1477/20. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 552/2014 dovodil porušení prevenční povinnosti, přičemž skutkové okolnosti tohoto případu jsou obdobné. Žalovaná přijala žalobkyni do svého zařízení po sebevražedném pokusu, jehož opakování mohla předpokládat. Ke zvýšené observaci ji měla vést již nutnost podat žalobkyni lék na zklidnění. Vady v prevenci žalované vytýkal i MUDr. Šenkyřík. Zároveň žalovaná po škodní události upravila své postupy tak, že po sebevražedném pokusu se dělá psychiatrické konzilium a pacient se na lůžkové interní oddělení nedostane. Takové opatření bylo možno učinit i dříve. Dovolatelka zdůraznila, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1477/20 jednoznačně vyplývá odpovědnost zdravotnických zařízení v obdobných případech. I s odkazem na toto rozhodnutí dovolatelka vytýká soudům