25 Cdo 377/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 377/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2008 Spisová značka:25 Cdo 377/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.377.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 377/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) M. H., a b) M. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému JUDr. P. J., advokátovi, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 213/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2005, č. j. 8 Co 499/2005-74, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 24. 3. 2005, č. j. 7 C 213/2003-52, zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po žalovaném advokátovi zaplacení částky 200.100,- Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) zaplacení částky 207.082,- Kč s příslušenstvím, soud dále zastavil řízení ohledně 3% úroku z prodlení z částky 407.182,- Kč od 26. 5. 2003 do 10. 11. 2003 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobců na náhradu škody, která jim měla vzniknout v důsledku opomenutí žalovaného advokáta doplnit jejich ústavní stížnost, čímž byl podle žalobců znemožněn přezkum rozhodnutí Finančního úřadu v O. o uložení penále za opožděné splnění daňové povinnosti a Ministerstva financí ČR o částečném prominutí penále. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutími Finančního úřadu v O. ze dne 17. 10. 2001, bylo žalobcům uloženo penále za opožděné splnění daňové povinnosti za rok 1996 a rozhodnutími Ministerstva financí ČR ze dne 27. 1. 2003, č. j. 533/2 985/2003, a č. j. 533/34 010/2002, jim pak bylo penále částečně prominuto tak, že žalobci a) zbývalo zaplatit 200.100,- Kč a žalobkyni b) 207.082,- Kč. Vlastnoručně sepsanou ústavní stížností ze dne 28. 3. 2003 se žalobci domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí a také ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2002). Žalovaný, který byl Č. a. k. určen za právního zástupce, žalobcům vysvětlil, že ústavní stížnost by zřejmě nebyla přípustná, proto ji se souhlasem žalobců nedoplnil, v důsledku čehož byla následně dne 29. 5. 2003 Ústavním soudem odmítnuta pro nedostatek zastoupení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný tím, že ústavní stížnost nedoplnil, neporušil žádnou právní povinnost ve smyslu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť žalobcům vysvětlil působnost správních a soudních orgánů, zvláštnosti řízení před Ústavním soudem v souladu s pokyny Č. a. k. i to, že odstranění tvrdosti zákona již bylo realizováno ve formě prominutí penále. Podle soudu není dána příčinná souvislost mezi postupem žalovaného, byť by šlo o protiprávní jednání, a vznikem škody na straně žalobců, neboť ani při zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu na základě řádně podané ústavní stížnosti, nedošlo by ke zrušení předmětných správních rozhodnutí. Soud uzavřel, že „nelze předestírat rozhodnutí Ústavního soudu, když pouhým neuplatněním práva, tedy nedoplněním ústavní stížnosti v této věci by zřejmě nedošlo ke změně rozhodnutí Ministerstva financí či Finančního úřadu v O..“ K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 Co 499/2005-74, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ohledně 3% úroku z prodlení z částek 200.100,- Kč a 207.082,- Kč od 26. 5. 2003 do 10. 11. 2003 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu v řízení nebyly prokázány předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. Postupem žalovaného, byť by se jednalo o protiprávní jednání, nevznikla škoda jako důsledek protiprávního úkonu, tedy není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním (či zanedbáním toho, co učinit měl) a vznikem škody, neboť případné pozitivní vyřízení ústavní stížnosti žalobců by automaticky neznamenalo zrušení správních rozhodnutí.   Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňují podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Jsou přesvědčeni, že žalovaný se dopustil protiprávního jednání tím, že nesepsal ústavní stížnost, ačkoli tuto službu přislíbil, a nikdy je neuvědomil o tom, že toto podání sepsáno nebude; tím porušil povinnost stanovenou v § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Pokud by žalovaný ústavní stížnost doplnil, Ústavní soud jí mohl vyhovět a zrušit ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2002 (které bylo podle žalobců v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod i mezinárodním právem) i napadená rozhodnutí správních orgánů z důvodu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jejich stížnost svým významem podstatně převyšovala zájmy stěžovatele (ke vzniku povinnosti uhradit penále totiž došlo výlučně z důvodu nesrozumitelnosti zákonné úpravy § 23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). Je tedy dána i příčinná souvislost mezi tímto jednáním žalovaného a vznikem škody. Navíc žalovaný mohl a zřejmě měl přezkoumat důvody, které vedly k vyměření penále, a postupem podle § 54 a § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, sepsat žalobcům novou žádost o prominutí neprominuté části daně. Žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto pro nedůvodnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl  vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatnili jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Advokát odpovídá za škodu způsobenou klientovi i tehdy, byl