25 Cdo 38/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 38/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2020 Spisová značka:25 Cdo 38/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.38.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ušlý zisk Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 442 předpisu č. 40/1964Sb. § 237 předpisu č. 93/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 38/2019-379 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) M. H., narozený XY, bytem XY, a b) P. S., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem Nerudova 3184, 390 02 Tábor, proti žalované: ZAS D., se sídlem XY, IČO XY, zastoupená Mgr. Jiřím Veselým, advokátem se sídlem Karlova 687, 407 47 Varnsdorf, o 4 684 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 50/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 8. 2018, č. j. 15 Co 229/2018-355, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 7 C 50/2014-307, v pořadí druhým (poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 18. 7. 2016, č. j. 7 C 50/2014-173, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 1 500 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do zaplacení dalších 3 184 000 Kč s příslušenstvím, byl ve vyhovujícím výroku o věci samé a v části zamítavého výroku ohledně částky 1 558 624 Kč, zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 574/2016-215), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 340 779 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do zaplacení dalších 2 717 845 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli kupní smlouvou ze dne 25. 1. 2007 do podílového spoluvlastnictví nemovitosti (budovy bez stavebních pozemků a zpevněné plochy) v obci a k. ú. XY (v areálu bývalého XY), právní účinky vkladu nastaly ke dni 21. 2. 2007. V době nabytí vlastnického práva byly nemovitosti na základě smlouvy ze dne 19. 11. 2003, uzavřené mezi XY a žalovanou, zatíženy věcným břemenem práva užívání ve prospěch žalované, o čemž žalobci věděli. Věcné břemeno bylo k návrhu žalobců zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 11. 2011, č. j. 7 C 260/2007-178, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. 3. 2012, č. j. 15 Co 59/2012-209, z důvodu absolutní neplatnosti [§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)] smlouvy, jíž bylo zřízeno. Žalovaná z nemovitostí žalobců užívala pouze část administrativní budovy č. p. XY, jíž předala žalobcům ke dni 10. 7. 2012. Nebylo prokázáno, že by žalovaná žalobcům bránila v užívání ostatních nemovitostí. Právně soud věc posoudil podle § 451 obč. zák. a shledal opodstatněným nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání prvního patra budovy čp. XY v XY žalovanou bez právního důvodu v žalované částce 340 779 Kč s příslušenstvím. Ohledně nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku ve výši 2 717 845 Kč soud uzavřel, že jednání předsedy představenstva žalované, který trestným činem spáchaným ve prospěch žalované její protiprávní jednání umožnil, bylo sice důvodem neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, nikoliv však bezprostřední příčinou vyloučení žalobců z možnosti užívání či jiného nakládání s předmětnými nemovitostmi. Neplatná smlouva o věcném břemeni nebránila žalobcům nemovitosti udržovat, užívat, pronajmout je či prodat. Soud neshledal ani porušení prevenční povinnosti žalovanou podle § 415 obč. zák. či její postup v rozporu s dobrými mravy, nedohodla-li se s žalobci na zrušení věcného břemene. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 15 Co 229/2018-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a v nákladových výrocích vůči státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť mezi neplatností smlouvy o věcném břemeni a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Jelikož smlouva neměla od samého počátku žádné právní účinky, nemohla ani právně účinně znemožňovat žalobcům užívání jejich nemovitostí, pronájem ani prodej, a to bez ohledu na existující zápis smlouvy v katastru nemovitostí. Žalobci již při koupi nemovitostí o věcném břemeni věděli a vycházeli z předpokladu, že smlouva, jíž bylo zřízeno, je neplatná. Jestliže neplatností smlouvy odůvodňují nárok na náhradu škody, je evidentní, že s touto situací počítali. Odvolací soud rovněž dovodil, že žalobcům jako právním nástupcům XY, které smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřelo, je třeba přičítat zavinění na neplatnosti smlouvy (včetně trestného jednání M. N., který smlouvu o věcném břemeni uzavřel za situace, kdy působil jako předseda představenstva XY i žalované), a proto jim podle § 420 ve spojení s § 42 obč. zák. nárok na náhradu škody nevznikl. Bránila-li se žalovaná v soudním řízení rozhodnutí o vyslovení neplatnosti zřízení věcného břemene, neporušila povinnosti podle § 3 odst. 1 ani § 415 obč. zák. Nedůvodnost žaloby shledal odvolací soud i v tom, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně vzniku škody – ušlého zisku, neboť neprokázali možnost uzavření konkrétní nájemní smlouvy ani smlouvy kupní, přičemž pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, nebýt protiprávního jednání škůdce, nepostačuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3320/2011 a 25 Cdo 4313/2008. Předmětné nemovitosti si žalobci pořizovali za účelem budoucího zisku z nich, proto pokud by na nich nevázlo v katastru nemovitostí zapsané věcné břemeno, směřoval by pravidelný běh věcí k realizaci zisku. Odvolacím soudem vytýkaný nedostatek konkrétních smluvních ujednání byl způsoben právě škodní událostí. Za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené pak označili otázku porušení právní či prevenční povinnosti a otázku příčinné souvislosti při bránění uvedení faktického stavu neexistence věcného břemene užívání nemovitostí do souladu se stavem zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí. Odvolacímu soudu vytýkají, že na posuzovanou věc nahlížel se znalostí současného stavu, kdy je pravomocně rozhodnuto o neplatnosti smlouvy o věcném břemeni, nikoliv v rozhodné době, kdy bylo věcné břemeno zapsáno v katastru nemovitostí. Protiprávní jednání M. N. ani oni nepovažují za bezprostřední a jedinou příčinu jejich vyloučení z užívání nemovitostí či nakládání s nimi, ale za okolnost, pro kterou muselo být žalované zřejmé, že smlouva o věcném břemeni je neplatná a vlastníci nemovitostí jsou omezováni neoprávněně. Nejde o samotnou neplatnost smlouvy, ale o to, že žalovaná po dobu více jak 5 let bránila výmazu neplatně zřízeného věcného břemene z katastru nemovitostí. Jednání žalované je třeba posuzovat souhrnně ve vzájemných souvislostech, kdy záměrně dosáhla uzavření neplatné smlouvy a následně neoprávněně bránila nápravě protiprávního stavu. Právní úprava zápisů v katastru nemovitostí účinná v rozhodné době totiž vycházela z domněnky, že údaje zde zapsané jsou v souladu se skutečným stavem. Důsledkem takovéhoto zápisu pak do doby jeho výmazu podle § 151n odst. 1 obč. zák. bylo, že žalobci nemohli nemovitosti užívat, pronajmout je či prodat. Domnívají se tak, že příčinná souvislost mezi tímto porušením právní povinnosti žalovanou a tvrzenou škodou je dána. Namítají rovněž, že žalobce nelze považovat za právní nástupce XY z hlediska odpovědnosti za neplatnost smlouvy, když koupí nemovitostí od MONSTA Brno spol. s r. o. převzali právní stav, ve kterém se nemovitosti nacházely. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu (případně okresnímu) soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako