25 Cdo 38/2019 – Nejvyšší soud

25 Cdo 38/2019-379 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) M. H., narozený XY, bytem XY, a b) P. S., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem Nerudova 3184, 390 02 Tábor, proti žalované: ZAS D., se sídlem XY, IČO XY, zastoupená Mgr. Jiřím Veselým, advokátem se sídlem Karlova 687, 407 47 Varnsdorf, o 4 684 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 50/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 8. 2018, č. j. 15 Co 229/2018-355, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 7 C 50/2014-307, v pořadí druhým (poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 18. 7. 2016, č. j. 7 C 50/2014-173, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 1 500 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do zaplacení dalších 3 184 000 Kč s příslušenstvím, byl ve vyhovujícím výroku o věci samé a v části zamítavého výroku ohledně částky 1 558 624 Kč, zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 574/2016-215), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 340 779 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do zaplacení dalších 2 717 845 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli kupní smlouvou ze dne 25. 1. 2007 do podílového spoluvlastnictví nemovitosti (budovy bez stavebních pozemků a zpevněné plochy) v obci a k. ú. XY (v areálu bývalého XY), právní účinky vkladu nastaly ke dni 21. 2. 2007. V době nabytí vlastnického práva byly nemovitosti na základě smlouvy ze dne 19. 11. 2003, uzavřené mezi XY a žalovanou, zatíženy věcným břemenem práva užívání ve prospěch žalované, o čemž žalobci věděli. Věcné břemeno bylo k návrhu žalobců zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 11. 2011, č. j. 7 C 260/2007-178, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. 3. 2012, č. j. 15 Co 59/2012-209, z důvodu absolutní neplatnosti [§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)] smlouvy, jíž bylo zřízeno. Žalovaná z nemovitostí žalobců užívala pouze část administrativní budovy č. p. XY, jíž předala žalobcům ke dni 10. 7. 2012. Nebylo prokázáno, že by žalovaná žalobcům bránila v užívání ostatních nemovitostí. Právně soud věc posoudil podle § 451 obč. zák. a shledal opodstatněným nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání prvního patra budovy čp. XY v XY žalovanou bez právního důvodu v žalované částce 340 779 Kč s příslušenstvím. Ohledně nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku ve výši 2 717 845 Kč soud uzavřel, že jednání předsedy představenstva žalované, který trestným činem spáchaným ve prospěch žalované její protiprávní jednání umožnil, bylo sice důvodem neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, nikoliv však bezprostřední příčinou vyloučení žalobců z možnosti užívání či jiného nakládání s předmětnými nemovitostmi. Neplatná smlouva o věcném břemeni nebránila žalobcům nemovitosti udržovat, užívat, pronajmout je či prodat. Soud neshledal ani porušení prevenční povinnosti žalovanou podle § 415 obč. zák. či její postup v rozporu s dobrými mravy, nedohodla-li se s žalobci na zrušení věcného břemene. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 15 Co 229/2018-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a v nákladových výrocích vůči státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť mezi neplatností smlouvy o věcném břemeni a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Jelikož smlouva neměla od samého počátku žádné právní účinky, nemohla ani právně účinně znemožňovat žalobcům užívání jejich nemovitostí, pronájem ani prodej, a to bez ohledu na existující zápis smlouvy v katastru nemovitostí. Žalobci již při koupi nemovitostí o věcném břemeni věděli a vycházeli z předpokladu, že smlouva, jíž bylo zřízeno, je neplatná. Jestliže neplatností smlouvy odůvodňují nárok na náhradu škody, je evidentní, že s touto situací počítali. Odvolací soud rovněž dovodil, že žalobcům jako právním nástupcům XY, které smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřelo, je třeba přičítat zavinění na neplatnosti smlouvy (včetně trestného jednání M. N., který smlouvu o věcném břemeni uzavřel za situace, kdy působil jako předseda představenstva XY i žalované), a proto jim podle § 420 ve spojení s § 42 obč. zák. nárok na náhradu škody nevznikl. Bránila-li se žalovaná v soudním řízení rozhodnutí o vyslovení neplatnosti zřízení věcného břemene, neporušila povinnosti podle § 3 odst. 1 ani § 415 obč. zák. Nedůvodnost žaloby shledal odvolací soud i v tom, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně vzniku škody – ušlého zisku, neboť neprokázali možnost uzavření konkrétní nájemní smlouvy ani smlouvy kupní, přičemž pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, nebýt protiprávního jednání škůdce, nepostačuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3320/2011 a 25 Cdo 4313/2008. Předmětné nemovitosti si žalobci pořizovali za účelem budoucího zisku z nich, proto pokud by na nich nevázlo v katastru nemovitostí zapsané věcné břemeno, směřoval by pravidelný běh věcí k realizaci zisku. Odvolacím soudem vytýkaný nedostatek konkrétních smluvních ujednání byl způsoben právě škodní událostí. Za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené pak označili otázku porušení právní či prevenční povinnosti a otázku příčinné souvislosti při bránění uvedení faktického stavu neexistence věcného břemene užívání nemovitostí do souladu se stavem zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí. Odvolacímu soudu vytýkají, že na posuzovanou věc nahlížel se znalostí současného stavu, kdy je pravomocně rozhodnuto o neplatnosti smlouvy o věcném břemeni, nikoliv v rozhodné době, kdy bylo věcné břemeno zapsáno v katastru nemovitostí. Protiprávní jednání M. N. ani oni nepovažují za bezprostřední a jedinou příčinu jejich vyloučení z užívání nemovitostí či nakládání s nimi, ale za okolnost, pro kterou muselo být žalované zřejmé, že smlouva o věcném břemeni je neplatná a vlastníci nemovitostí jsou omezováni neoprávněně. Nejde o samotnou neplatnost smlouvy, ale o to, že žalovaná po dobu více jak 5 let bránila výmazu neplatně zřízeného věcného břemene z katastru nemovitostí. Jednání žalované je třeba posuzovat souhrnně ve vzájemných souvislostech, kdy záměrně dosáhla uzavření neplatné smlouvy a následně neoprávněně bránila nápravě protiprávního stavu. Právní úprava zápisů v katastru nemovitostí účinná v rozhodné době totiž vycházela z domněnky, že údaje zde zapsané jsou v souladu se skutečným stavem. Důsledkem takovéhoto zápisu pak do doby jeho výmazu podle § 151n odst. 1 obč. zák. bylo, že žalobci nemohli nemovitosti užívat, pronajmout je či prodat. Domnívají se tak, že příčinná souvislost mezi tímto porušením právní povinnosti žalovanou a tvrzenou škodou je dána. Namítají rovněž, že žalobce nelze považovat za právní nástupce XY z hlediska odpovědnosti za neplatnost smlouvy, když koupí nemovitostí od MONSTA Brno spol. s r. o. převzali právní stav, ve kterém se nemovitosti nacházely. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu (případně okresnímu) soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Po