25 Cdo 3848/2012 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3848/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2014 Spisová značka:25 Cdo 3848/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3848.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Odpovědnost za vady Smlouva kupní Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák. § 510 obč. zák. § 600 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 6. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.7.2014II.ÚS 2524/14doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto26.8.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3848/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: E. J., zastoupená JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem Plzeň, Skrétova 475/8, proti žalovanému: Ing. O. V., CSc., , zastoupený Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Zborovská 620/47, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 317/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, č. j. 18 Co 280/2011-166, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.600,- Kč k rukám Mgr. Gabriely Dudášové, advokátky se sídlem Praha 5, Zborovská 620/47, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 4. 2011, č. j. 32 C 317/2009-125, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 15.950,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 234.050,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně kupní smlouvou ze dne 27. 9. 2006 koupila od žalovaného za 550.000,- Kč nebytovou jednotku, fakticky upravenou k bydlení, v suterénu budovy v Praze 4 a spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku. Protože po prodeji se objevila skrytá vada, spočívající ve výskytu dřevokazných hub v podloží podlahy, byla žalobkyni v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 39 C 96/2007 přiznána sleva z kupní ceny ve výši 201.300,- Kč s příslušenstvím. V souvislosti s touto vadou se žalobkyně domáhala náhrady nákladů za náhradní bydlení (nájemné a spotřebovaná energie) od 1. 6. 2007 do 31. 8. 2008 ve výši 60.000,- Kč a nákladů za obnovení zakoupené jednotky do původního stavu ve výši 225.307,- Kč, z nichž požadovala zaplatit 190.000,- Kč. Soud dovodil, že je nepochybné, že odstranění uvedené vady si vyžádalo náklady spojené s opravou jednotky, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně nemovitost převzala dne 12. 10. 2006 a výzva žalovanému k zaplacení nákladů na její opravu je až z 21. 5. 2009, žalobu v této části zamítl, neboť právo z odpovědnosti za vady podle § 599 odst. 1 obč. zák. žalobkyně neuplatnila v šestiměsíční prekluzívní lhůtě. Právo na zaplacení nákladů odpovídajících opravě nebytové jednotky není právem na náhradu škody, ale právem vyplývajícím z odpovědnosti za vady, vada byla kompenzována přiznáním slevy z kupní ceny a s opravou jednotky nelze již spojovat další finanční nároky. Ohledně nákladů na zajištění náhradního bydlení soud dovodil splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., když prodej vadné jednotky nezpůsobilé k užívání byl v příčinné souvislosti s náklady žalobkyně na obstarání náhradního bydlení, a žalobkyni přiznal částku 15.950,- Kč, jejíž vynaložení žalobkyně prokázala, a ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č. j. 18 Co 280/2011-166, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Nárok z odpovědnosti za vady prodané věci zanikl uplynutím prekluzívní lhůty podle § 599 odst. 1 obč. zák. Dosáhla-li žalobkyně rozhodnutím soudu slevy z kupní ceny, nejsou jí další vynaložené náklady na opravu a rekonstrukci nebytové jednotky škodou, nýbrž náklady na její zhodnocení oproti stavu, jaký měl nebytový prostor pořízený za přibližně 300.000,- Kč. Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovodil, že náklady za stavební úpravy vedoucí k odstranění samotné vady předmětu kupní smlouvy nejsou reparací újmy, jež vznikla z vady věci, nýbrž jde o nápravu vadného plnění samotného, a takový nárok není podle § 420 obč. zák. odškodnitelný. Bez ohledu na odvoláním nedotčený vyhovující výrok o věci samé odvolací soud neshledal důvodným ani základ nároku na náhradu nákladů za náhradní bydlení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně kupovala prostor jako nebytový, neměla by nárok ani na bytovou náhradu podle § 712 obč. zák., neboť nejde o osobu dlouhodobě v nebytovém prostoru bydlící v přesvědčení, že jí svědčí platný titul k bydlení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Za právně významné považuje vyřešení otázky, zda poškození interiéru prodané jednotky způsobené dřevokaznými houbami je vadou samotného předmětu plnění nebo škodou vzniklou z vady, a zda tedy náklady na obnovu znehodnoceného zařízení a vybavení jednotky se týkají odstranění samotných vad předmětu kupní smlouvy a jsou kompenzovány ve slevě z kupní ceny či jde o náklady vynaložené na opravu následků nastalých v souvislosti s poskytnutím vadného plnění, jež jsou odčinitelné v rámci odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák. Klade otázku, zda v konkrétním případě je vadou samotný biologický organismus nebo také výsledek jeho působení, tj. ztráta užitných vlastností předmětů kontaminovaných houbami. Namítá, že soudy obou stupňů při aplikaci ust. § 510 obč. zák. a posuzování škody vzešlé z vady nerozlišily okolnosti spočívající v nedostatcích samotného plnění projevujícího se v odpovědnosti za vady a následek vadného plnění mající výraz v odpovědnosti za škodu. Jelikož příčinou škodlivého následku byl destruktivní účinek vady, má dovolatelka za to, že prostředky vynaložené za účelem obnovy jednotky do původního stavu jsou majetkovou újmou, která je odškodnitelná jen v rámci odpovědnosti za škodu. Uvádí, že žalovaný porušil prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., když provedl úpravy na kontaminovaném podkladě, čímž došlo k totálnímu znehodnocení celého prostoru a žalobkyni tak vznikly náklady na jeho následnou opravu. Domnívá se, že vadou je samotná přítomnost samostatně existujícího živorodého systému, vytvářejícího rozsáhlá pletiva, narušující povrchovou celistvost a vnitřní strukturu jinak bezvadných věcí. Zásadní význam rozhodnutí spatřuje také v otázce, zda označení jednotky rekonstruované a pořízené k bydlení, byť evidované jako nebytový prostor, vylučuje právo jejího vlastníka na náhradu nákladů vynaložených na náhradní bydlení. Na daný případ nelze aplikovat ust. § 712 obč. zák., neboť se mezi účastníky nejedná o nájemní vztah a předmětem řízení není požadavek na přidělení bytové náhrady. Uvádí, že skutečným předmětem převodu byla jednotka stavebně a technicky uspořádaná k uspokojování bytových potřeb, byť označená jako jednotka nebytová, a nepřiznáním náhrady škody by znamenalo, že vlastník, jemuž jiná osoba poškodila jeho věc, byl zbaven práva na její náhradu s odkazem na její evidenční stav. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů s tím, že dovolání považuje za nepřípustné, když námitky dovolatelky již byly projednány v řízení před soudy obou stupňů a nejsou zásadního právního významu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 9. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Přípustnost dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §