25 Cdo 5/2021 – Nejvyšší soud

25 Cdo 5/2021-280 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) A. S., narozená XY, b) J. S., narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a.s., se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 269/2017, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, se zrušuje v části výroku III, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2018, č. j. 42 C 269/2017-193, tak, že se žaloba zamítá co do požadavku žalobkyně a) na zaplacení částky 144 400 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích IV a V, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 42 C 269/2017-193, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 6 070 Kč s příslušenstvím a 250 000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 86 600 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Dovodil, že žalovaná porušila svou povinnost z cestovní smlouvy uzavřené s žalobci, nezajistila-li bezpečnou dopravu při výletu do Káhiry dne 25. 4. 2005 a podle § 852i a § 852j zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tak odpovídá za škodu, která vznikla na zdraví žalobkyně a) při havárii autobusu. Žalobkyně a) v důsledku úrazu pozbyla soběstačnosti a vyžaduje neustálou péči, kterou zajišťuje její manžel - žalobce b). Kromě náhrady nákladů na léky a potřebné pomůcky, jež za posuzované období od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 činily 6 070 Kč, svědčí žalobcům nárok na náhradu nákladů na péči za totožné období, kterou žalobkyni a) celodenně a ve všech oblastech života (pomoc při oblékání, přesuny na lůžko a invalidní vozík, osobní hygiena, zajišťování jídla, péče o domácnost) poskytuje její manžel. Požadavek na úhradu částky odpovídající 1 860 Kč denně za 15,5 hodin denní péče se soudu nejevil přiměřeným, neboť měl za to, že žalobce b) i vzhledem ke svému věku nebyl schopen pracovat 15,5 hodin denně. Žalobu tak shledal důvodnou pouze co do částky 250 000 Kč z 342 240 Kč, a to s přihlédnutím k cenovým nabídkám dalších podobných služeb. Při určení výše náhrady započetl příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč, který žalobkyně pobírala. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, částečně zastavil řízení o odvolání, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované ve výši 6 070 Kč s příslušenstvím vůči oběma žalobcům a v části výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni a) 105 600 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části vyhovujícího výroku jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 144 400 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) a o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b), změnil výrok o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud navázal na závěry soudu prvního stupně a dovodil oprávněnost nároku žalobkyně a) na náhradu nákladů na péči, revidoval však závěr o oprávněnosti nároku ve vztahu k žalobci b), u něhož nedovodil aktivní legitimaci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1250/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 610/18, a současně jeho závěry ohledně výše náhrady za osobní péči poskytovanou zcela nesoběstačné žalobkyni jejím manželem, žalobcem b), v průběhu celého dne a noci v rozsahu zjevně překračujícím míru běžné lidské a rodinné solidarity. Výši náhrady stanovil úvahou podle § 136 o. s. ř., přičemž vyšel z toho, že péči o žalobkyni a) by mohly zajistit dvě pečovatelky, každá s pracovní dobou osmi hodin denně. Minimální mzda stanovená nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, přitom činila v daném období 11 000 Kč, v případě dvou pečovatelek tedy lze uvažovat o částce 22 000 Kč. Po odečtení žalobkyní pobíraného příspěvku na péči ve výši 4 400 Kč soud dospěl k závěru, že žalobkyně a) má právo na náhradu nákladů na péči v částce 17 600 Kč měsíčně, tedy celkem přiznal 105 600 Kč (6 x 11 000 Kč). Proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku III, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba vůči žalobkyni a) ohledně částky 144 400 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně a) dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodila z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v minulosti byla dovolacím soudem řešena (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1592/2017) a má být řešena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť při volné úvaze podle § 136 o. s. ř. ohledně výše nákladů na péči nelze vycházet z minimální mzdy, ale z ocenění přiznávaného pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách (dále též jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vynesený v obdobné věci týchž účastníků, podle nějž není možné určení nároku pouze na základě minimální mzdy jako pomocného vodítka, ale je třeba vyjít rovněž z limitu cen profesionálních pečovatelských služeb podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., který je stěžejním referenčním bodem pro úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Navrhla dovolacímu soudu, aby dovoláním napadený rozsudek ve výroku III v rozsahu, v jakém byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně týkající se zamítnutí žaloby ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání uvedla, že v něm nebyl dostatečně specifikován důvod dovolání a odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, není přiléhavý, neboť z něj vyplývá pouze požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nikoli závěry dovozované žalobkyní a). Při výpočtu výše nákladů na péči o nesoběstačnou osobu by měly soudy vyjít z ceny pečovatelských služeb poskytovaných kvalifikovanými osobami v místě bydliště žalobkyně a), které jsou nižší, než kolik žalobkyně a) v řízení uplatňuje. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je současně ve světle závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, přípustné pro řešení otázky přiměřenosti a kritérií pro náležitě podloženou úvahu o výši náhrady nákladů na péči o nesoběstačnou osobu. Dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014. Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil. Zákon zakládá osobám poškozeným na zdraví celou řadu nároků různé povahy. Některé mají nemajetkovou povahu a sledují satisfakci (odčinění) zásahů do osobnostní sféry (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění), jiné mají kompenzovat nepříznivé dopady do majetkového stavu poškozených (náhrada za ztrátu na výdělku, náhrada za ztrátu na důchodu). K právu osoby poškozené na zdraví pak náleží i náhrada nákladů léčení (pokud není kryta veřejným zdravotním pojištěním), zahrnující též náklady na potřebnou péči při nesoběstačnosti, které jsou primárně odvozeny od finančních částek, jež je poškozený nucen vynakládat, aby si zajistil potřebnou obsluhu a úkony sloužící k obstarání záležitostí, které si nedokáže sám zařídit. Uplatnění tohoto nároku i v případě péče vykonávané rodinným příslušníkem, která přesahuje míru obvyklé rodinné a mezilidské solidarity, navazuje na prokazatelné vynaložení nákladů (tj. zajištění péče), tedy přiznání náhrady implicitně předpokládá, že volba způsobu zajištění péče j