25 Cdo 5/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 5/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2021 Spisová značka:25 Cdo 5/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.5.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náklady léčení Škoda Dotčené předpisy:§ 449 obč. zák. § 136 o. s. ř. § 5 předpisu č. 505/2006Sb. § 75 předpisu č. 108/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 5/2021-280 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) A. S., narozená XY, b) J. S., narozený XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a.s., se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 269/2017, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, se zrušuje v části výroku III, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2018, č. j. 42 C 269/2017-193, tak, že se žaloba zamítá co do požadavku žalobkyně a) na zaplacení částky 144 400 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích IV a V, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 42 C 269/2017-193, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 6 070 Kč s příslušenstvím a 250 000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 86 600 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Dovodil, že žalovaná porušila svou povinnost z cestovní smlouvy uzavřené s žalobci, nezajistila-li bezpečnou dopravu při výletu do Káhiry dne 25. 4. 2005 a podle § 852i a § 852j zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tak odpovídá za škodu, která vznikla na zdraví žalobkyně a) při havárii autobusu. Žalobkyně a) v důsledku úrazu pozbyla soběstačnosti a vyžaduje neustálou péči, kterou zajišťuje její manžel - žalobce b). Kromě náhrady nákladů na léky a potřebné pomůcky, jež za posuzované období od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 činily 6 070 Kč, svědčí žalobcům nárok na náhradu nákladů na péči za totožné období, kterou žalobkyni a) celodenně a ve všech oblastech života (pomoc při oblékání, přesuny na lůžko a invalidní vozík, osobní hygiena, zajišťování jídla, péče o domácnost) poskytuje její manžel. Požadavek na úhradu částky odpovídající 1 860 Kč denně za 15,5 hodin denní péče se soudu nejevil přiměřeným, neboť měl za to, že žalobce b) i vzhledem ke svému věku nebyl schopen pracovat 15,5 hodin denně. Žalobu tak shledal důvodnou pouze co do částky 250 000 Kč z 342 240 Kč, a to s přihlédnutím k cenovým nabídkám dalších podobných služeb. Při určení výše náhrady započetl příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč, který žalobkyně pobírala. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 20 Co 416/2019-246, částečně zastavil řízení o odvolání, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované ve výši 6 070 Kč s příslušenstvím vůči oběma žalobcům a v části výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni a) 105 600 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části vyhovujícího výroku jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 144 400 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) a o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b), změnil výrok o soudním poplatku a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud navázal na závěry soudu prvního stupně a dovodil oprávněnost nároku žalobkyně a) na náhradu nákladů na péči, revidoval však závěr o oprávněnosti nároku ve vztahu k žalobci b), u něhož nedovodil aktivní legitimaci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1250/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 610/18, a současně jeho závěry ohledně výše náhrady za osobní péči poskytovanou zcela nesoběstačné žalobkyni jejím manželem, žalobcem b), v průběhu celého dne a noci v rozsahu zjevně překračujícím míru běžné lidské a rodinné solidarity. Výši náhrady stanovil úvahou podle § 136 o. s. ř., přičemž vyšel z toho, že péči o žalobkyni a) by mohly zajistit dvě pečovatelky, každá s pracovní dobou osmi hodin denně. Minimální mzda stanovená nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, přitom činila v daném období 11 000 Kč, v případě dvou pečovatelek tedy lze uvažovat o částce 22 000 Kč. Po odečtení žalobkyní pobíraného příspěvku na péči ve výši 4 400 Kč soud dospěl k závěru, že žalobkyně a) má právo na náhradu nákladů na péči v částce 17 600 Kč měsíčně, tedy celkem přiznal 105 600 Kč (6 x 11 000 Kč). Proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku III, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba vůči žalobkyni a) ohledně částky 144 400 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně a) dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodila z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v minulosti byla dovolacím soudem řešena (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1592/2017) a má být řešena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť při volné úvaze podle § 136 o. s. ř. ohledně výše nákladů na péči nelze vycházet z minimální mzdy, ale z ocenění přiznávaného pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách (dále též jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vynesený v obdobné věci týchž účastníků, podle nějž není možné určení nároku pouze na základě minimální mzdy jako pomocného vodítka, ale je třeba vyjít rovněž z limitu cen profesionálních pečovatelských služeb podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., který je stěžejním referenčním bodem pro úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Navrhla dovolacímu soudu, aby dovoláním napadený rozsudek ve výroku III v rozsahu, v jakém byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně týkající se zamítnutí žaloby ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání uvedla, že v něm nebyl dostatečně specifikován důvod dovolání a odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, není přiléhavý, neboť z něj vyplývá pouze požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nikoli závěry dovozované žalobkyní a). Při výpočtu výše nákladů na péči o nesoběstačnou osobu by měly soudy vyjít z ceny pečovatelských služeb poskytovaných kvalifikovanými osobami v místě bydliště žalobkyně a), které jsou nižší, než kolik žalobkyně a) v řízení uplatňuje. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je současně ve světle závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, přípustné pro řešení otázky přiměřenosti a kritérií pro náležitě podloženou úvahu o výši náhrady nákladů na péči o nesoběstačnou osobu. Dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014. Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 tohoto ustanovení náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil. Zákon zakládá osobám poškozeným na zdraví celou řadu nároků různé povahy. Některé mají nemajetkovou povahu a sledují satisfakci (odčinění) zásahů do osobnostní sféry (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění), jiné mají kompenzovat nepřízn