25 Cdo 5262/2008 — Nejvyšší soud

25 Cdo 5262/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2011 Spisová značka:25 Cdo 5262/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.5262.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důchod invalidní Náhrada za ztrátu na výdělku Dotčené předpisy:§ 447 obč. zák. § 2 předpisu č. 258/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 1. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 5262/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. M., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným 1) L. S., zastoupenému Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Ant. Slavíka 7, 2) Skanska a.s., se sídlem Praha 4, Chodov, Líbalova 1/2348, IČO 26271303, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 104/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2008, č. j. 17 Co 98/2008-398, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 4 C 104/2002-349, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody na zdraví 7.009,- Kč, žalobu proti němu co do částky 311.340,- Kč a renty ve výši 14.319,- Kč měsíčně počínaje prosincem 2002 zamítl, v plném rozsahu zamítl žalobu vůči druhému žalovanému a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v řízení zjistil, že žalobce dne 22. 2. 2001 spadl z lešení na stavbě, kde vykonával práce pro prvního žalovaného, jenž byl subdodavatelem druhého žalovaného, generálního dodavatele stavby. Na základě dohody s prvním žalovaným měl žalobce vyzdít asi 15 m2 zdi za odměnu 120,- Kč za hodinu. K pádu došlo, když žalobce přelézal z jedné části lešení na druhou, jež nebyla ukotvena, a v důsledku úrazu se stal plně invalidním. Před úrazem žalobce pracoval na základě živnostenského oprávnění, svoji výdělečnou činnost zahájil 17. 12. 1992, od 20. 12. 1999 do 2. 4. 2000 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, od 3. 4. 2000 opět zahájil svoji výdělečnou činnost a před úrazem pracoval na různých stavbách v Praze, vždy krátkodobě, sám si platil zdravotní a sociální pojištění, podával daňová přiznání, při práci používal svoje pracovní nástroje a ochranné pomůcky. Soud dovodil, že žalobce vykonával práce pro prvního žalovaného jako živnostník na základě ústní smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku, nikoli na základě pracovní smlouvy jako jeho zaměstnanec, a odpovědnost prvního žalovaného za škodu vzniklou žalobci posoudil podle § 420 obč. zák. Dospěl k závěru, že žalobce i první žalovaný porušili své povinnosti podle § 5 vyhl. č. 324/1990 Sb.; lešení postavil první žalovaný v rozporu s bezpečnostními předpisy a žalobci na něm zadal práci ve výšce. Žalobce si před lezením na lešení neověřil, v jakém je stavu, a za škodu tedy spoluodpovídá (§ 441 obč. zák.), neboť porušil obecnou prevenční povinnost, a míru jeho spoluzavinění shledal v rozsahu 30 %. Věcná škoda žalobce činí 950,- Kč, za cesty příbuzných do nemocnice 880,- Kč, bolestné a ztížení společenského uplatnění podle lékařského posudku činí 11.040,- Kč (podle vyhlášky č. 32/1965 Sb.). Z toho soud žalobci přiznal částku sníženou o 30% jeho spoluzavinění. Vzhledem k tomu, že za dobu před úrazem žalobce vykázal roční příjem 50.889,60 Kč a od 22. 2. 2001 mu byl přiznán invalidní důchod ve výši 7.283,- Kč a od 22. 12. 2001 ve výši 7.761,- Kč, soud dovodil, že odškodnitelná ztráta na výdělku mu nevznikla. Ve vztahu k druhému žalovanému na základě obsahu smlouvy o dílo (čl. XI, 11.4 a 11.9) ze dne 14. 12. 2000 uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným, podle níž se první žalovaný zavázal zajistit vlastní dozor nad bezpečností práce a vést deník bezpečnosti práce, dospěl soud k závěru, že žalobce nebyl vůči druhému žalovanému v žádném právním vztahu ani nepracoval na jeho zařízení, proto druhý žalovaný za škodu neodpovídá. K odvolání žalobce a prvního žalovaného Krajský soud v Hradci Královérozsudkem ze dne 26. 5. 2008, č. j. 17 Co 98/2008-398, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících i zamítavých výrocích potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo ve smyslu obchodního zákoníku, nezastírající jiný právní úkon, podle níž žalobce vykonával pro prvního žalovaného činnost jako zedník – živnostník, byl vybaven vlastním pracovním oděvem a pracovními pomůckami, uzavíral opakovaně smlouvu s různými objednateli, což je typické pro podnikatele, nikoli pro zaměstnance. Vykonával činnost pro prvního žalovaného, který dílo zhotovoval pro jiného objednatele, jednalo se tedy o subdodávku, pro kterou uzavření pracovní smlouvy nebo jiné dohody v režimu zákoníku práce není vhodné. Odvolací soud shledal, že skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování, a jako správný označil jeho závěr, že žalobci ztráta na výdělku nevzniká. Předpokládaný zisk žalobce z krátkodobé činnosti pro prvního žalovaného nedává přehled o jeho výdělkových poměrech, o něm vypovídá daňové přiznání za předchozí období a soud prvního stupně nepochybil, když z něj vycházel. Pokud jde o spoluzavinění, nelze jednání žalobce, který si předem nezjistil stav části lešení, na kterou ve výšce přelézal, hodnotit jako jednání zachovávající náležitou opatrnost, a míra jeho spoluzavinění v rozsahu 30 % je zcela namístě. Ohledně odpovědnosti druhého žalovaného se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce k němu nemá žádný právní vztah ani nepracoval na jeho zařízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda mezi ním a prvním žalovaným existoval právní vztah z titulu pracovní smlouvy či obchodněprávní vztah z titulu smlouvy o dílo. Namítá, že vykonával pracovní činnost pod operativním řízením prvního žalovaného či jím pověřené osoby, a proto se na daný případ vztahuje ust. § 1 odst. 6 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. I kdyby došlo formálně k uzavření smlouvy o dílo, jednalo by se o simulovaný právní vztah zastírající existující zaměstnanecký vztah. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dále v tom, že odvolací soud neaplikoval § 442 obč. zák., podle nějž se hradí skutečná škoda, tedy to, co žalobci po dobu jeho invalidity uchází, což - vzhledem k tomu, že u něj došlo k úplné ztrátě výdělečné schopnosti - je rozdíl mezi příjmem, kterého by žalobce mohl dosahovat při využití své pracovní kvalifikace a způsobilosti, a výší invalidního důchodu, který pobíral a pobírá, a je otázkou, zda nemělo být aplikováno i ust. § 373 a násl obch. zák. a zisk ušlý žalobci neměl být vyčíslen podle § 381 obch. zák. jako zisk zpravidla dosahovaný v poctivém obchodním styku. Při zjišťování výše ztráty na výdělku nelze vycházet z jeho daňového základu, nýbrž měl být zjištěn jeho pravděpodobný výdělek podle § 194 a 195 zákoníku práce a za tím účelem měl být vyžádán znalecký posudek o výši jeho pravděpodobného výdělku. Namítá, že posouzení jeho spoluzavinění v rozsahu 30 % není opřeno o žádná konkrétní zjištění, a nesouhlasí se zamítnutím žaloby proti druhému žalovanému, neboť bylo prokázáno, že celá stavba včetně části realizované prvním žalovaným byla koordinována a řízena zaměstnanci druhého žalovaného. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění výše obvyklé mzdy zedníka na stavbě a výše příjmů a nákladů osoby samostatně výdělečně činné v oboru zednických prací. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, v právní otázce kvalifikace vztahu mezi subjekty jako pracovněprávního či podnikatelského existuje konstantní judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu a odvolací soud rozhodl v souladu s touto judikaturou. Všechna tvrzení žalobce uvedená v dovolání již byla posouzena soudy obou stupňů a jejich rozsudky považuje první žalovaný za správné. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto a aby mu byla přiznána