25 Cdo 546/2016 – Nejvyšší soud

25 Cdo 546/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2017 Spisová značka:25 Cdo 546/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.546.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 450 obč. zák. § 45 odst. 4 předpisu č. 361/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 546/2016-193ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Kundratka 1951/19, IČO 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalovanému K. Š., zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské náměstí 15, o 110.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 226/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-160, takto: I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-160, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného ve výši 1.300,- Kč s příslušenstvím, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-160, s výjimkou části výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1.300,- Kč s příslušenstvím, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. 6. 2012, č. j. 6 C 226/2010-116, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 96.850,- Kč, žalobu ohledně 14.000,- Kč zamítl, zastavil řízení o zaplacení úroků z prodlení z částky 110.850,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 2. 2009 žalobkyně na základě rozhodnutí strážníka městské policie provedla odtah osobního motorového vozidla, jehož provozovatelem je žalovaný, neboť vůz tvořil překážku silničního provozu na pozemní komunikaci ve smyslu § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též jen „zákon o silničním provozu“). K námitce žalovaného, že není a nikdy nebyl vlastníkem ani registrovaným provozovatelem vozidla, soud prvního stupně uvedl, že vlastnictví žalovaného k vozidlu nemůže být zpochybněno tím, že byl registrován jako provozovatel vozidla se statusem převodu. V souladu s § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu je k náhradě nákladů na odstranění vozidla povinen žalovaný bez ohledu na to, že na místo, kde tvořilo překážku, zaparkoval vozidlo jeho bratr. Žalovaná částka představuje náklady spojené s umístěním vozidla na parkoviště a s jeho skladováním za dobu od 17. 2. 2009 do 17. 8. 2010 celkem ve výši 110.850,- Kč podle nařízení Rady hlavního města Prahy č. 13/2001. Žalobkyně oznámila odtažení vozidla dopisem ze dne 22. 4. 2009, který se dostal do dispozice žalovaného dne 28. 4. 2009, vyzvala jej k vyzvednutí a informovala o cenách odtahu. Okolnost, že žalovaný byl o odtahu informován více než dva měsíce poté, podle soudu odůvodňuje snížení náhrady ve smyslu § 450 obč. zák. v rozsahu 14.000,- Kč (70 parkovacích dní). K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-160, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-166, potvrdil výrok o platební povinnosti žalovaného, zamítavý výrok změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, dospěl však k závěru, že nejsou dány okolnosti pro snížení náhrady podle § 450 obč. zák. Námitku žalovaného, že je nemravné požadovat náhradu škody, odmítl s odůvodněním, že vlastník má pečovat o vozidlo, které je přestárlé. Podle odvolacího soudu „není důvod vyčleňovat složku parkovného s opětovným uplatněním parametrů kauzálního nexu, neboť tento příčinný vztah byl završen už přijetím opatření k odtahu vozidla – bez jakéhokoli podílu žalobkyně“. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena. Namítá, že vozidlo na místo zaparkoval jeho bratr, a dovolatel sám tak není provozovatelem vozidla ve smyslu § 428 obč. zák. Uvádí, že vozidlo bylo ve fázi převodu na nového provozovatele (bratra žalovaného) a žalovaný sám se nikdy vlastníkem vozidla nestal. Dále odmítá, že by žalobkyni vznikla škoda; žalobkyně z principu své činnosti provedla odtah a uskladnění vozidla, a proto jí vzniká nárok na uhrazení odtahu a parkovného, to však nepovažuje za škodu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel také v tom, že odvolací soud neposoudil věc z pohledu § 450 obč. zák. Má za to, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, protože vozidlo jako takové nemá téměř žádnou hodnotu ve srovnání s výší parkovného. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud posoudil věc zcela správně; rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Bylo prokázáno, že provozovatelem vozidla byl žalovaný a že mezi ním a předchozím vlastníkem byla uzavřena kupní smlouva. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 813/2007, a vyvrací námitku žalovaného, že náklady spojené s odtahem nelze považovat za škodu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce tzv. moderace náhrady nákladů na umístění vozidla na parkovací ploše po jeho odtahu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je proto z větší části i důvodné. Ve vztahu k částce 1.300,- Kč s příslušenstvím, představující náklady na odtah vozidla, brání přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jde totiž o samostatný dílčí nárok stojící vedle nároku na náhradu za umístění vozidla na parkovišti, který má odlišný skutkový základ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, publikované pod C 3431 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“), proto se taková samostatnost zohledňuje i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a jeho přípustnost je tudíž vyloučena citovaným ustanovením. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné zčásti odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcným obsahem jím uplatněných námitek, které se ostatně z pohledu vymezené právní otázky moderace tohoto dílčího nároku nedotýkají. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014. Podle § 45 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném v době odtahu a umístění předmětného vozidla na odstavném parkovišti, tedy do 31. 7. 2011, tj. před novelou provedenou zákonem č. 133/2011 Sb., kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích, musí ji neprodleně odstranit; neučiní-li tak, odstra